Článek
Psycholog mi řekl, že moje ticho je obranný mechanismus. Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem odešla z jeho pracovny. Seděla jsem v tramvaji, dívala se z okna a přemýšlela, odkdy vlastně mlčím. Protože jsem měla pocit, že jsem taková odjakživa. Tichá holka. Ta, co poslouchá víc, než mluví. Ta, co se drží v pozadí.
Nikdy jsem to nebrala jako problém. Spíš jako vlastnost. Lidé mi říkali, že jsem hodná, klidná, nenáročná. Učitelé si mě chválili, protože jsem nerušila. V práci jsem byla ta, se kterou nejsou konflikty. Ve vztazích ta, co všechno chápe a odpouští.
Jenže psycholog se mě zeptal otázku, která mi převrátila pohled na sebe: „A co by se stalo, kdybyste mluvila víc?“ Automaticky jsem odpověděla: „Asi bych někoho naštvala. Nebo zklamala. Nebo by to bylo trapné.“
A v tu chvíli mi došlo, že moje ticho není neutrální. Je plné strachu.
Začali jsme rozebírat dětství. Vzpomněla jsem si, jak jsem doma slýchala, že jsem přecitlivělá. Že moc řeším. Že mám být rozumnější. Když jsem plakala, někdo mi řekl, ať to nepřeháním. Když jsem se zlobila, bylo mi vysvětleno, že nemám důvod. Postupně jsem se naučila, že emoce jsou obtěžující. Pro ostatní.
Tak jsem je začala schovávat. Nejprve navenek. Pak i sama před sebou.
Ticho se stalo bezpečným místem. Když mlčím, nic nezkazím. Když mlčím, nikoho nezraním. Když mlčím, nemůžu být odmítnutá. Aspoň jsem si to myslela. Ve skutečnosti jsem se ale odmítala já sama.
Psycholog mi vysvětlil, že obranné mechanismy nejsou špatné. Vznikají proto, aby nás ochránily v situacích, kdy jsme slabí, závislí nebo zranitelní. Pro dítě je ticho často nejjednodušší způsob, jak přežít v prostředí, kde nejsou jeho emoce vítané.
Jenže problém nastává ve chvíli, kdy ten mechanismus používáme i v dospělosti. V situacích, kde už nejsme bezmocní, ale pořád se chováme, jako bychom byli. Pořád raději mlčíme, než abychom riskovali konflikt. Pořád se přizpůsobujeme, než abychom řekli, co potřebujeme.
Najednou mi začaly dávat smysl všechny moje vztahy. Proč si mě lidé pletou s „tou hodnou“. Proč si často myslí, že jsem v pohodě, i když nejsem. Proč se diví, když se jednou za čas stáhnu, vyčerpám a zmizím.
Ticho mě chrání před světem, ale zároveň mě od něj odděluje.
Nejtěžší bylo přiznat si, že mlčení není vždycky projevem klidu nebo moudrosti. Někdy je to jen naučený únik. Způsob, jak nemuset řešit vlastní potřeby. Jak nemuset být vidět. Jak nemuset riskovat, že mě někdo uvidí takovou, jaká doopravdy jsem.
Psycholog mi řekl, že změna neznamená začít mluvit pořád. Neznamená stát se extrovertem, který všechno komentuje. Znamená začít si všímat, kdy mlčím ze svobody a kdy ze strachu.
To je pro mě dnes hlavní otázka. Mlčím, protože chci, nebo protože se bojím?
Postupně zkouším malé věci. Říct, když se mi něco nelíbí. Požádat o pomoc. Přiznat, že něco nezvládám. Ne omlouvat se za svoje pocity. Zní to banálně, ale pro někoho, kdo celý život mlčel, je to vnitřní revoluce.
Pořád jsem tichá. Pořád ráda poslouchám. Pořád nemám potřebu být středem pozornosti. Ale už vím, že moje ticho není jen povaha. Je to příběh. Příběh o holce, která se kdysi naučila, že je bezpečnější být neviditelná.
A teď se pomalu učí, že může být slyšet. A pořád být v bezpečí.
