Článek
Skrytá deprese: jak vypadá člověk, který se tváří v pohodě
Když se řekne deprese, většina lidí si představí člověka, který je smutný, apatický, zavřený doma a neschopný fungovat. Realita je ale často mnohem nenápadnější. Existuje velká skupina lidí, kteří trpí depresí, ale navenek působí jako naprosto normální, úspěšní a vyrovnaní.
Chodí do práce, starají se o rodinu, smějí se v kolektivu, plní povinnosti. Nikdo by si nevšiml, že se uvnitř cítí prázdní, vyčerpaní a odpojení od života. Tomuto stavu se někdy říká skrytá, maskovaná nebo vysoko-funkční deprese.
Skrytá deprese není oficiální diagnóza, ale spíš popis způsobu, jakým se deprese může projevovat. Nejde o to, že by byla méně vážná. Naopak, bývá často nebezpečnější právě tím, že zůstává dlouho neodhalená.
Člověk se skrytou depresí se naučil fungovat. Naučil se plnit role. Naučil se odpovídat „mám se dobře“. Naučil se skrývat vnitřní chaos za výkon, humor, racionalitu nebo péči o druhé. Někdy ani sám sobě nepřizná, že je mu zle. Říká si, že je jen unavený, přetížený, že to přejde.
Základním znakem skryté deprese není smutek, ale dlouhodobá vnitřní únava. Pocit, že všechno stojí strašně moc energie. I obyčejné věci jako vstát, odpovědět na zprávy, jít mezi lidi nebo se rozhodnout, co bude k večeři.
Navenek může být takový člověk velmi aktivní. Pracovitý, spolehlivý, zodpovědný. Často jde o lidi, kteří jsou zvyklí fungovat na výkon. Udržují si strukturu, plánují, kontrolují, drží tempo. Jenže všechno to dělají s pocitem, že už nemají z čeho brát.
Uvnitř chybí radost. Věci, které dřív těšily, jsou prázdné. Zážitky jsou otupělé. Smích je automatický. Emoce jsou utlumené. Člověk má pocit, že prožívá život skrz sklo. Je přítomný, ale zároveň odpojený.
Dalším typickým znakem je pocit odcizení. Člověk se cítí sám, i když je mezi lidmi. Má vztahy, komunikaci, sociální roli, ale chybí mu pocit skutečné blízkosti. Jako by se díval na svět zvenčí a nebyl jeho součástí.
Skrytá deprese se často maskuje perfekcionismem. Člověk má potřebu být dobrý, spolehlivý, užitečný. Plní očekávání druhých, ale ignoruje vlastní potřeby. Neumí si dovolit selhat, zpomalit nebo si říct o pomoc. Má pocit, že musí všechno zvládnout sám.
Typická je i tendence bagatelizovat vlastní stav. Říká si, že přece nemá důvod být v depresi. Má práci, zdraví, vztahy, materiální zajištění. V porovnání s ostatními se má vlastně dobře. A právě to ho nutí své pocity potlačovat ještě víc.
Místo smutku se objevuje podrážděnost, cynismus, vnitřní napětí. Člověk je unavený, ale neumí odpočívat. Má plnou hlavu myšlenek, ale žádnou energii. Často trpí nespavostí, bolestmi hlavy, zažívacími potížemi nebo chronickou únavou.
Tyto tělesné projevy bývají první signál, že něco není v pořádku. Psychika totiž neumí mlčet donekonečna. Když se dlouhodobě potlačuje, začne se ozývat skrze tělo.
Nebezpečí skryté deprese spočívá v tom, že okolí si jí nevšimne. A často ani odborníci, pokud se člověk sám nesvěří. Všichni vidí fungujícího člověka. Nikdo nevidí, kolik ho to stojí sil.
Takový člověk si navíc může myslet, že jeho stav není dost vážný na to, aby vyhledal pomoc. Protože přece funguje. Protože chodí do práce. Protože se směje. Protože nezkolaboval.
Jenže právě dlouhodobé přepínání se je vyčerpávající. Skrytá deprese často končí náhlým zhroucením. Vyhořením. Panickými atakami. Ztrátou schopnosti fungovat ze dne na den.
Ne proto, že by se stav náhle zhoršil, ale proto, že už není z čeho brát.
Lidé se skrytou depresí bývají velmi citliví, empatičtí a zodpovědní. Často se starají o druhé víc než o sebe. Umí naslouchat, podporovat, pomáhat. Jen sami sebe dávají na poslední místo.
A právě to je jeden z největších paradoxů skryté deprese. Navenek může člověk působit jako ten, kdo má všechno pod kontrolou. Uvnitř se ale cítí prázdný, ztracený a unavený životem.
Skrytá deprese není slabost. Je to signál, že člověk dlouhodobě žije v rozporu se svými potřebami. Že dává víc, než dostává. Že potlačuje emoce, místo aby je prožíval. Že funguje, ale nežije.
A možná nejdůležitější otázka nezní, jak takový člověk vypadá. Ale kolik lidí kolem nás takto vypadá každý den – a my si toho nikdy nevšimneme.
