Článek
Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem hrdinka. Spíš naopak. Vždycky jsem byla ta, co se snaží nevyčnívat, neplést se do cizích věcí a hlavně si hledět svého. Jenže existují situace, kdy vám svědomí prostě nedovolí otočit se zády.
Ten den jsem šla z práce domů jako obvykle. Bylo už šero, podzimní podvečer, tramvajová zastávka skoro prázdná. V uších sluchátka, hlava plná starostí, kdy už bude výplata a co zase budu vařit k večeři. A pak jsem ji uviděla.
Seděla na lavičce, shrbená, rozmazaná řasenka, ruce se jí třásly. Vypadala mladší než já, možná kolem pětadvaceti. Plakala tak tiše, že by si jí většina lidí ani nevšimla. Ale já si všimla. A něco ve mně se sevřelo.
Nejdřív jsem ji chtěla ignorovat. Říkala jsem si, že to není moje věc. Že třeba jen řeší rozchod. Jenže když jsem se zvedla k odchodu, vzlykla tak, že mi to nedalo. Zeptala jsem se, jestli je v pořádku.
Podívala se na mě pohledem, který se nedá zapomenout. Směs strachu, studu a beznaděje. Řekla mi, že jí někdo ukradl peněženku, že nemá telefon, že se nemá jak dostat domů. A že je v cizím městě.
V tu chvíli jsem se rozhodla, že jí pomůžu. Bez přemýšlení. Nabídla jsem jí, že jí koupím jízdenku, že může zavolat z mého mobilu. Byla vděčná až podezřele moc. Objímala mě, děkovala, skoro brečela štěstím.
Šly jsme spolu k bankomatu, prý potřebuje hotovost na taxi, protože bydlí někde za městem. Vybrala jsem pár tisíc, dala jí je do ruky. Říkala jsem si, že mě to nezabije, že kdybych byla na jejím místě, taky bych doufala, že mi někdo pomůže.
Pak se to celé začalo lámat.
Navrhla, že si zajdeme do kavárny, než přijede taxi. Souhlasila jsem. Seděly jsme, povídaly si. Vyprávěla mi historky o příteli, o tom, jak se pohádali, jak utekla z bytu. Znělo to chaoticky, ale lidsky.
Když odešla na toaletu, přišel ke mně muž v obleku. Položil přede mě odznak a zeptal se, jestli tu slečnu znám.
Nechápala jsem.
Ukázal mi fotku. Byla to ona. Jen s jiným jménem. A jiným příběhem. Prý je podezřelá z podvodů, okrádá lidi na ulici, vymýšlí si historky, hraje na city. A já byla jedna z těch, kdo se chytli.
Než jsem stihla cokoliv říct, vrátila se. A v tu chvíli se všechno zvrhlo v chaos. Začala křičet, že ji obtěžuji, že jí chci ublížit, že jsem jí ukradla peníze. Lidé v kavárně na mě koukali jako na zločince.
Policie přijela během pár minut. A já, místo abych byla ta hodná paní, co pomáhá cizí ženě, jsem seděla v rohu s kelímkem vody a snažila se vysvětlit, že jsem jí nic neudělala. Že jsem jí naopak dala peníze. Že jsem jen chtěla pomoct.
Skončila jsem v protokolu jako svědkyně i podezřelá zároveň. Musela jsem popisovat, kolik jsem jí dala, kdy, kde, proč. Kontrolovali mi výběry z účtu. Prohlíželi zprávy v telefonu. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v absurdním filmu.
Ona se mezitím snažila hrát oběť. Tvrdila, že jsem ji nutila jít se mnou, že jsem jí slíbila práci, že jsem ji chtěla podvést. Byla tak přesvědčivá, že jsem sama začala pochybovat, jestli jsem se nezbláznila.
Nakonec se ukázalo, že policie ji zná. Měla už několik podobných případů. Pustili mě domů, ale s pocitem, že jsem si právě sáhla na dno vlastní naivity.
Nejhorší nebyla ztráta peněz. Nejhorší byl ten pocit ponížení. Sedět na policejní stanici a vysvětlovat, že jsem jen chtěla pomoct. Že nejsem žádná podvodnice. Že nejsem blázen.
Od té doby jsem opatrná. Možná až moc. Když teď vidím někoho brečet na ulici, srdce mi cukne, ale rozum křičí: nepleť se do toho. Svět mě naučil, že dobré úmysly vás můžou dostat do pořádného maléru.
Šla jsem pomoct cizí ženě. A skončila jsem v policejním protokolu. Jako důkaz, že v dnešní době se někdy nevyplácí být hodný člověk. A že hranice mezi empatií a průšvihem je zatraceně tenká.
