Úzkost jako nový normál: kdy je strach ještě zdravý a kdy už nemoc?

Úzkost jako nový normál: kdy je strach ještě zdravý a kdy už nemoc?

Ještě před několika desítkami let se o úzkosti mluvilo spíš okrajově. Dnes je to jedno z nejčastějších slov v ordinacích psychologů i v běžných rozhovorech. Lidé popisují neklid, vnitřní napětí, bušení srdce, přetížení, obavy z budoucnosti nebo pocit, že „něco není v pořádku“, aniž by dokázali přesně říct co.

Úzkost se postupně stala tak běžnou, že ji mnoho lidí považuje za normální stav mysli. Jako by k modernímu životu patřila stejně neodmyslitelně jako stres, káva nebo sociální sítě. Jenže tady vzniká zásadní otázka: kde končí přirozený strach a začíná psychická porucha?

Strach je z biologického hlediska zdravá a užitečná emoce. Je to signál, který nám pomáhá přežít. Aktivuje nervový systém, zvyšuje pozornost, připravuje tělo na reakci. Díky strachu si dáváme pozor v nebezpečných situacích, nepřeceňujeme své schopnosti a chráníme sebe i druhé.

Zdravý strach má tři typické znaky:

Například strach před zkouškou, před důležitým vystoupením nebo při řízení auta v hustém provozu je zcela normální. Pomáhá nám soustředit se, připravit se a podat výkon.

Úzkost se liší tím, že často nemá konkrétní objekt. Nejde o jasné „bojím se tohoto“, ale spíš o neurčitý pocit ohrožení. Člověk cítí napětí, obavy, ale nedokáže přesně pojmenovat, čeho se vlastně bojí.

Zatímco strach reaguje na realitu, úzkost reaguje spíš na představy, scénáře a očekávání. Mozek si vytváří hrozby, které se možná nikdy nestanou – ale tělo na ně reaguje, jako by byly skutečné.

Typické projevy úzkosti zahrnují:
– vnitřní neklid a napětí,
– zrychlené dýchání, bušení srdce,
– svalové napětí, únava,
– potíže se soustředěním,
– neustálé „co když“ myšlenky,
– pocit ztráty kontroly.

Moderní prostředí vytváří ideální podmínky pro rozvoj úzkosti. Lidský mozek se vyvinul pro svět, kde hrozby byly konkrétní a krátkodobé – fyzické nebezpečí, nedostatek potravy, útěk. Dnešní hrozby jsou jiné: abstraktní, dlouhodobé a neustále přítomné.

Nejčastější zdroje chronické úzkosti:
– informační přetížení,
– neustálé srovnávání s ostatními,
– tlak na výkon a úspěch,
– ekonomická nejistota,
– nedostatek odpočinku,
– oslabené sociální vazby.

Mozek je permanentně ve stavu pohotovosti. Dostává stovky podnětů denně, ale má málo prostoru na zpracování. Výsledkem je dlouhodobá aktivace stresového systému, který se nestíhá vypínat.

Úzkost se stává psychickým problémem ve chvíli, kdy:
– trvá dlouhodobě (měsíce),
– objevuje se bez zjevného důvodu,
– omezuje běžné fungování,
– vede k vyhýbání se situacím,
– vyvolává silné tělesné příznaky.

Typickým znakem patologické úzkosti je, že člověk začíná organizovat život kolem svého strachu. Nechodí do určitých míst, vyhýbá se lidem, nezkouší nové věci, kontroluje své tělo, své myšlenky, své okolí.

Vzniká bludný kruh:
strach → vyhýbání → krátkodobá úleva → posílení úzkosti.

Mozek se tím učí, že svět je nebezpečný, a úzkost se postupně generalizuje.

Jedním z největších mýtů je představa, že úzkost znamená slabou psychiku. Ve skutečnosti jde často o přetížený nervový systém, který je dlouhodobě ve stavu alarmu.

Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější psychické diagnózy vůbec. Nejsou projevem nedostatku vůle, ale výsledkem kombinace biologických faktorů, životních zkušeností a dlouhodobého stresu.

Mozek se jednoduše „naučí bát“.

Signály, že už nejde jen o běžnou úzkost:
– úzkost trvá většinu dní,
– zasahuje do práce nebo vztahů,
– objevují se panické ataky,
– člověk má pocit, že ztrácí kontrolu,
– objevují se psychosomatické potíže,
– únava a vyčerpání jsou chronické.

V takovém případě je psycholog nebo psychiatr stejně legitimní volba jako lékař při fyzické nemoci.

Paradoxně čím víc se snažíme úzkosti zbavit, tím víc sílí. Úzkost není chyba systému – je to signál, že je něco dlouhodobě neudržitelné: tempo, tlak, styl života, potlačené emoce.

Zdravý přístup není „nemít úzkost“, ale rozumět jí. Co mi moje tělo říká? Kde překračuji své hranice? Co dlouhodobě ignoruji?

Úzkost sama o sobě není nepřítel. Problém nastává tehdy, když se z ní stane trvalý režim fungování.

Možná žijeme v době, kdy je úzkost opravdu běžnější než dřív. Ne proto, že by byli lidé slabší, ale proto, že žijí v prostředí, které je dlouhodobě nepřirozené pro lidskou psychiku.

Otázka tedy nezní, jestli je úzkost normální.
Otázka zní, jestli je normální život, který ji produkuje.

A možná právě úzkost není nemocí této doby — ale jejím nejupřímnějším symptomem.