Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát právě mně. Věděla jsem, že existuje něco jako přenos. Že klienti si občas na terapeuta projektují city. Četla jsem o tom. Připadalo mi to teoretické. Vzdálené. Něco, co se děje „slabším lidem“.
Pak jsem si jednoho dne uvědomila, že řeším, co si vezmu na sebe na terapii.
Že přemýšlím, jestli se mu budu líbit. Jestli si všimne, že jsem se ostříhala. Že se těším na jeho hlas víc než na odpovědi. A že mě vlastně zajímá on. Nejen to, co mi říká.
Byl klidný. Pozorný. Pamatuje si detaily z mého života. Dívá se na mě, když mluvím. Neskáče mi do řeči. Nezlehčuje moje pocity. Neopravuje mě. Nesnaží se mě „spravit“. Jen je tam. A poslouchá.
Nikdo v mém životě mě takhle neposlouchal.
A někde v tom tichu, v tom prostoru bez hodnocení, jsem se začala cítit viděná. Důležitá. Zajímavá. Přijatá. A můj mozek si to přeložil velmi jednoduše: tohle je láska.
Začala jsem si ho idealizovat. V hlavě jsem si vytvářela scénáře. Jaký asi je ve skutečném životě. Jestli má partnerku. Jestli je takhle empatický i doma. Jestli by se se mnou smál. Jestli bych ho mohla obejmout.
A čím víc jsem o něm přemýšlela, tím méně jsem mluvila o sobě.
Terapie se změnila. Už to nebyl prostor pro moje problémy. Byl to prostor, kde jsem se chtěla ukázat v dobrém světle. Být vtipná. Chytrá. Sympatická. Ne moc zoufalá. Ne moc rozbitá. Ne moc „na obtíž“.
Začala jsem se cenzurovat.
A tehdy jsem pochopila, že se něco pokazilo.
Zamilovat se do terapeuta není tak vzácné, jak se zdá. Vlastně je to dost logické. Sedíš naproti někomu, kdo ti dává plnou pozornost. Kdo tě neodsuzuje. Kdo tě bere vážně. Kdo se ptá na věci, na které se tě nikdo jiný neptá. Kdo tě vidí v nejzranitelnějších momentech.
Mozek si to vyloží jako intimitu.
Tělo jako blízkost.
A srdce jako vztah.
Jenže to není vztah. Je to asymetrie.
Ty mu říkáš všechno. On ti říká skoro nic. Ty se odhaluješ. On zůstává profesionální. Ty projektuješ. On drží rámec. A právě ten rámec vytváří iluzi bezpečné lásky.
Problém je, že když se do toho zamíchají city, terapie přestává fungovat.
Začneš chtít být pro terapeuta někdo jiný, než kdo skutečně jsi. Začneš se bát, že tě odmítne. Že tě nebude mít rád. Že když uvidí tu „horší verzi“, ztratíš jeho zájem.
Takže místo uzdravování přijde hraní role.
A to je přesně opak toho, co má terapie být.
Nejtěžší moment byl, když jsem si to přiznala nahlas. Když jsem mu řekla, že k němu cítím víc než jen důvěru. Že se mi líbí. Že na něj myslím i mimo terapii.
Byl klidný. Respektující. Neodsoudil mě. Vysvětlil mi, že tyhle pocity jsou pochopitelné. Že to neznamená, že jsem divná. Ale že právě proto je potřeba situaci řešit.
A že v tomhle nastavení už spolu nemůžeme pokračovat.
Bylo to jako rozchod, který nikdy nebyl skutečný, ale bolel úplně stejně.
Ztratila jsem terapeuta. Bezpečný prostor. Člověka, ke kterému jsem měla důvěru. A navíc jsem si připadala trapně. Slabě. Zahanbeně. Jako někdo, kdo si spletl profesní vztah s láskou.
Jenže časem jsem pochopila ještě něco horšího – a důležitějšího.
Nezamilovala jsem se do něj.
Zamilovala jsem se do pocitu, jaký jsem měla vedle něj.
Do toho, že mě někdo bere vážně.
Že mě někdo poslouchá.
Že moje emoce nejsou přítěž.
Že nejsem „moc“.
Že jsem dost.
A to nebyla láska k němu.
To byla zoufalá potřeba toho, co mi v životě chybělo.
Terapie mi měla pomoct najít tyhle pocity v sobě a ve skutečných vztazích. Ne se na ně upnout v bezpečné iluzi, kde nic neriskuji.
Zamilovala jsem se do terapeuta.
A všechno se tím pokazilo.
Ale paradoxně až tím jsem pochopila, jak moc jsem byla dlouho hladová po blízkosti. Po pozornosti. Po skutečném spojení. A že to, co jsem hledala u něj, jsem vlastně nikdy pořádně nedostala nikde jinde.
Ani sama od sebe.
