Článek
Nejdřív jsem si myslela, že je to normální. Že každý vztah znamená kompromisy. Že když milujete, musíte se trochu přizpůsobit. Ustoupit. Změnit se. Naučit se fungovat v cizím světě. Říkala jsem si, že je to cena za lásku. Že to tak prostě chodí.
Jenže já jsem se nepřizpůsobovala. Já jsem se vymazávala.
Na začátku to byly drobnosti. Způsob, jakým jsem mluvila. Jak jsem se oblékala. Co jsem říkala u stolu. Co jsem raději neříkala. Začala jsem si hlídat tón hlasu, aby nebyl „moc“. Emoce, aby nebyly „nepříjemné“. Názory, aby nebyly „konfliktní“.
Protože v jejich rodině se konflikty neřešily. Tam se mlčelo.
A já jsem se naučila mlčet rychle.
Nechtěla jsem vyčnívat. Nechtěla jsem být ta divná. Ta jiná. Ta, o které se mluví, když odejde z místnosti. Chtěla jsem být přijatelná. Normální. Bezproblémová. Ta, kterou „se dá snést“.
A tak jsem se začala zmenšovat.
Když mi bylo něco nepříjemné, usmála jsem se. Když mě něco zranilo, dělala jsem, že jsem to nepochopila. Když mě přehlíželi, říkala jsem si, že to není schválně. Když si ze mě dělali legraci, smála jsem se s nimi, i když se mi chtělo brečet.
Postupně jsem přestala reagovat. Přestala jsem se bránit. Přestala jsem mluvit o sobě. Protože jsem pochopila, že o mě tam vlastně nikdo nestojí. Že nezapadám taková, jaká jsem. Zapadám jen tehdy, když jsem tichá.
A to je strašně nebezpečný moment.
Protože když se člověk přestane bránit, začne si myslet, že si to zaslouží. Že je normální být přehlížená. Že je normální cítit se nepříjemně. Že je normální nemít prostor. Nemít hlas. Nemít váhu.
Nejhorší bylo, že jsem to dělala dobrovolně.
Nikdo mi neřekl: musíš být jiná.
Já jsem se změnila sama, protože jsem chtěla zapadnout.
Chtěla jsem, aby mě měli rádi. Aby mě přijali. Abych nebyla cizí. A tak jsem potlačila humor, protože jim neseděl. Potlačila jsem názory, protože byly „moc moderní“. Potlačila jsem emoce, protože byly „dramatické“.
Potlačila jsem samu sebe.
A on to viděl. Viděl, jak se měním. Jak jsem tišší. Jak jsem opatrnější. Jak se víc hlídám. Jak už se nesměju tak jako dřív. Ale nikdy se nezeptal, proč. Nikdy neřekl: nemusíš se tak snažit. Nikdy mi neřekl: jsi v pořádku taková, jaká jsi.
Naopak. Byl rád, že je klid. Že není napětí. Že všechno „funguje“.
Jenže fungovalo to jen proto, že já jsem se vzdala.
Vzdala jsem se svých hranic.
Vzdala jsem se své přirozenosti.
Vzdala jsem se své důstojnosti.
Pamatuju si moment, kdy mi došlo, jak hluboko jsem klesla. Seděla jsem u stolu, někdo pronesl poznámku, která mě ponížila. Všichni se zasmáli. I on. A já jsem se zasmála taky.
Ne proto, že by mi to přišlo vtipné.
Ale proto, že jsem se bála, co by se stalo, kdybych se nesmála.
A v tu chvíli jsem se sama sobě zhnusila.
Protože jsem si uvědomila, že už ani nepotřebují, aby mě shazovali. Že jsem se naučila shazovat sama. Že jsem se naučila mlčet dřív, než někdo řekne něco nepříjemného. Že jsem se naučila ustupovat dřív, než vznikne konflikt.
Stala jsem se bezpečnou verzí sebe. Takovou, která nikoho neohrožuje. Nikoho nedráždí. Nikoho nenutí přemýšlet. Takovou, která je přijatelná, ale prázdná.
A nejhorší na tom je, že zvenku to vypadalo jako harmonie. Žádné hádky. Žádné drama. Žádné výbuchy. Jen „klidná rodina“ a „hodná partnerka“.
Jenže ten klid byl vykoupený mojí důstojností.
Já jsem nebyla klidná. Já jsem byla umlčená. Potlačená. Opatrná. Neustále ve střehu, abych náhodou neřekla nebo neudělala něco, co by se nehodilo.
A když takhle žijete dost dlouho, začnete zapomínat, kým jste byli předtím. Přestanete mít jasné názory. Přestanete se smát nahlas. Přestanete mluvit o věcech, které vás baví. Protože jste se naučili, že vaše já není vítané.
Ztratila jsem důstojnost, jen abych zapadla do jeho rodiny.
A paradoxně jsem stejně nikdy nezapadla. Jen jsem se stala méně viditelnou. Méně slyšitelnou. Méně sama sebou.
Dnes už vím, že skutečné přijetí nevyžaduje, abyste se zmenšovali. Skutečné přijetí vás neunaví. Neumlčí. Neodnaučí vás mluvit.
Protože pokud musíte zradit samu sebe, abyste někam patřila, nepatříte tam. Jen se tam snažíte přežít.
A já už nechci přežívat.
Chci znovu existovat.
I kdyby to znamenalo, že budu sama.
