Článek
Láska někdy znamená i nechat odejít
Pes, který už nevyběhne za míčkem, kočka, která přestala skákat na oblíbené místo na parapetu, nebo starý kocour, jenž většinu dne prospí. Stárnutí patří k životu a žádný mazlíček nezůstane navždy veselým, hravým a dokonale zdravým společníkem. Přesto právě ve chvíli, kdy se jeho síly začnou vytrácet, stojíme před jedním z nejtěžších rozhodnutí. Máme udělat všechno pro to, aby jsme s ním zůstali co nejdéle, nebo nastane okamžik, kdy je laskavější nechat ho odejít?
Eutanazie domácích zvířat vyvolává silné emoce. Pro někoho představuje poslední projev lásky a milosrdenství, pro jiného nepřijatelný zásah do života tvora, který je na člověku zcela závislý. A občas zaznívá i nepříjemná otázka: Nejde jen o pohodlné řešení? Nezbavuje se majitel zvířete ve chvíli, kdy už mu péče přináší více starostí než radosti?
Takové pochybnosti nelze jednoduše smést ze stolu. Starý pes přece nepřestává být členem rodiny jen proto, že už nezvládne dlouhé procházky, potřebuje pomoc při vstávání nebo občas udělá loužičku na podlaze. Nemoc ani stáří samy o sobě nejsou důvodem k tomu, aby jeho život ztratil hodnotu. Zvíře může mít i v pokročilém věku řadu příjemných okamžiků, těšit se na jídlo, vyhledávat blízkost svého člověka a užívat si obyčejné chvíle odpočinku.
Kdy už nejde jen o stáří
Zásadní rozdíl je mezi životem, který se změnil, a životem, který se proměnil v nepřetržité utrpení. Zvíře může být staré, pomalé a méně aktivní, ale přesto se cítit dobře. Jiná situace nastává, když ho trápí nezvládnutelná bolest, obtížně dýchá, nedokáže přijímat potravu a vodu, opakovaně trpí záchvaty nebo už nemá sílu ani na základní pohyb. Někdy se přidávají také úzkost, zmatenost a ztráta zájmu o okolí.
Majitel přitom nemusí vždy poznat, jak moc jeho zvíře trpí. Psi a kočky často bolest nedávají najevo tak, jak bychom očekávali. Mohou se stáhnout do ústraní, přestat vyhledávat kontakt, změnit své návyky nebo být nezvykle podráždění. Právě proto je důležité nepřisuzovat každou změnu chování pouze věku a poradit se s veterinářem. Některé potíže lze léčit, jiné alespoň zmírnit léky proti bolesti nebo paliativní péčí.
Ne každé loučení musí přijít hned
Moderní veterinární medicína nabízí také možnosti, které mohou zvířeti ulehčit poslední období života, aniž by bylo nutné okamžitě přistoupit k eutanazii. Paliativní péče se zaměřuje na zmírnění bolesti a dalších nepříjemných příznaků. Někdy dokáže nemocnému mazlíčkovi zajistit ještě týdny či měsíce, během nichž může být v klidu doma, obklopený známými lidmi a prostředím.
Důležité je sledovat, zda převažují dobré dny nad těmi špatnými. Má zvíře stále chuť k jídlu? Dokáže odpočívat bez bolesti? Má radost z kontaktu, který dříve vyhledával? Zvládá vykonávat základní potřeby a najde se během dne něco, co ho potěší? Podobné otázky mohou pomoci majiteli zorientovat se v situaci.
pes
Rozhodnutí, které za nás nikdo neudělá
V České republice není možné zvíře utratit jen proto, že zestárlo, přestalo být roztomilé nebo se o něj jeho majitel nechce dál starat. Zákon na ochranu zvířat proti týrání připouští utracení mimo jiné při nevyléčitelné nemoci, těžkém poranění, celkovém vyčerpání nebo stáří, pokud by další přežívání bylo spojeno s trvalým utrpením. Posouzení zdravotního stavu a oprávněnosti takového kroku náleží veterinárnímu lékaři.
To je důležitá hranice mezi odpovědným rozhodnutím a pouhým zbavením se závazku. Pokud je zvíře léčitelné, jeho bolest lze zvládnout a stále má přiměřenou kvalitu života, neměla by být eutanazie řešením jen proto, že péče vyžaduje čas, peníze nebo trpělivost. Na druhé straně není správné za každou cenu prodlužovat život, který už zvířeti přináší převážně bolest a strach.
Někteří lidé přirovnávají možnost ukončit utrpení zvířete k debatě o eutanazii u lidí. V obou případech se objevuje otázka, zda je správné prodlužovat život za každou cenu, když už nepřináší nic než bolest. Rozdíl je ovšem zásadní: zvíře nám nemůže samo sdělit své přání ani dát souhlas. O to větší odpovědnost má člověk, který za ně rozhoduje.
Poslední dar, nebo příliš brzké sbohem?
Možná neexistuje univerzální okamžik, kdy je správné říct dost. Každá nemoc postupuje jinak, každé zvíře má jinou povahu a každý majitel zná svého společníka nejlépe. Neměl by se však rozhodovat jen podle vlastního strachu ze ztráty ani podle toho, jak těžké je pro něj sledovat zvíře stárnout. Rozhodující musí být jeho skutečný stav a vyhlídky na další život.
Eutanazie není důkazem toho, že člověk svého mazlíčka přestal milovat. Pokud už nelze utrpení zmírnit a není naděje na návrat k přijatelnému životu, může být posledním způsobem, jak ho před dalším trápením ochránit. Stejně tak ale není projevem sobectví, když se majitel rozhodne pro léčbu, úlevovou péči a další společný čas, pokud zvíře stále dokáže prožívat radost.
Nejtěžší je přijmout, že láska někdy nestačí k tomu, abychom někoho udrželi po svém boku. Můžeme mu ale dopřát bezpečí, blízkost a důstojnost až do poslední chvíle. A pokud jednou přijde okamžik, kdy už mu nedokážeme nabídnout život bez nesnesitelné bolesti, možná právě tehdy znamená skutečná odpovědnost odvahu pustit ho přes duhový most.
autorský text
