Článek
Děti mají své životy, rodiče často zůstávají sami
Nedělní oběd je připravený, na stole pod ubrouskem čeká buchta, kterou mají děti odjakživa rády, ale nikdo nepřijede. Dcera má práci, syn plánuje výlet s rodinou a vnoučata mají své kamarády i zájmy. Rodiče to chápou. Vždyť sami kdysi žili podobně. Přesto je někdy těžké smířit se s tím, že lidé, kterým věnovali podstatnou část života, už na ně nemají tolik času.
Přitom senioři se spokojí s krátkou návštěvou, pohlazením a s pocitem, že na ně děti nezapomněly. Stáří totiž není jen o vráskách, bolavých kloubech a pomalejším tempu. Život kolem nás se zrychluje. Člověk postupně ztrácí své jistoty, hůře se orientuje v rychle se měnícím světě, moderní telefony a televize sotva zvládne ovládat. Může tak snadno získat pocit, že už nikam nepatří.
Zvlášť bolestivé bývá, když se ke stáří přidá osamělost
Děti přitom nemusí být bezcitné ani záměrně lhostejné. Mají vlastní rodiny, práci, hypotéky a starosti. Měli by si však uvědomit ještě jednu věc. Jejich děti si všímají, jak se chovají ke svým rodičům a stáří je životní etapou, která čeká téměř každého. Nikdo předem neví, kolik pozornosti a blízkosti bude jednou sám potřebovat.
Ani nízký důchod nemusí seniory omezovat
U nás je stále hluboce zakořeněná představa, že rodiče mají celý život šetřit, budovat majetek a nakonec ho předat svým dětem. Mnozí dokonce zacházejí tak daleko, že si odpírají vlastní radosti, jen aby potomkům jednou zanechali co nejvíce. Někdy přitom doufají, že vidina dědictví přiměje rodinu k většímu zájmu. Jenže taková očekávání mohou přinést další zklamání.
Pokud děti nemají čas na rodiče dnes, není žádná záruka, že se jejich vztah změní s vidinou získání úspor či nemovitého majetku. Majetek navíc není prostředkem, kterým by si člověk měl kupovat pozornost a náklonnost. A už vůbec není povinností seniorů prožít poslední roky v odříkání jen proto, aby po nich něco zůstalo.
To samozřejmě neznamená, že by měli rodiče přestat myslet na své potomky nebo bezhlavě utratit celoživotní úspory. Měli by však především myslet na vlastní bezpečí, potřeby a kvalitu života. Děti nemají automaticky nárok na celý rodičovský majetek a rodiče mají právo rozhodovat o tom, jak se svými prostředky během života naloží.
Nový začátek je možný i po sedmdesátce
Proč by měl člověk ve stáří zůstávat ve velkém domě, o který se už obtížně stará, jen proto, že tam vyrostly jeho děti? Proč by měl dál vytápět několik prázdných pokojů, sekat rozsáhlou zahradu a opravovat střechu, když by mu možná mnohem lépe posloužil menší byt s výtahem, obchody a lékařem v docházkové vzdálenosti?
Prodej rodinného domu a přestěhování do menšího bydlení může být jednou z cest, jak si ulehčit každodenní život a získat prostředky na vlastní potřeby. Někdo si pořídí útulný byt, jiný zvolí bydlení s dostupnými službami nebo komunitní prostředí, kde se může pravidelně setkávat s dalšími lidmi. Důležité je, aby rozhodnutí vycházelo z jeho skutečných potřeb a nebylo jen reakcí na rodinné zklamání.
Ani člověk, který zůstane sám po smrti životního partnera, nemusí rezignovat na všechno, co mu dříve dělalo radost. Ztráta milovaného člověka je bolestná a nikdo nemůže očekávat, že ji nahradí nový koníček nebo dovolená. Časem ale může přijít chvíle, kdy začne mít smysl znovu plánovat, někam vyrazit a poznávat nové lidi.
Možností je překvapivě mnoho. Existují poznávací zájezdy pro seniory, tematické pobyty, univerzity třetího věku i nejrůznější kluby, kde se lidé scházejí kvůli společným zájmům. Někdo se pustí do fotografování, jiný začne chodit na výlety, do lesa na houby, do přírody sbírat léčivé bylinky. Není pozdě ani na učení cizího jazyka nebo základních znalostí k používání počítače. Věk přitom nemusí být překážkou. Sedmdesátiletý člověk rozhodně nemusí sedět doma a čekat, až mu někdo zavolá.
Noví přátelé mohou přijít i v době, kdy už je člověk nehledá
Jedním z největších problémů vyššího věku bývá ztráta přirozených příležitostí k seznamování. V zaměstnání už člověk nepotkává kolegy, děti mají vlastní život a sousedské vztahy někdy dávno nejsou takové jako dřív. Právě proto je důležité nezůstávat uzavřený doma.
Pomoci mohou seniorské kluby, společné výlety, dobrovolnické aktivity nebo pravidelná setkávání lidí se stejnými zájmy. Člověk nemusí hledat novou životní lásku. Někdy je mnohem důležitější najít někoho, s kým si může zajít na kávu, popovídat si nebo vyrazit na procházku. A pokud přece jen zatouží po partnerském vztahu, existují také seznamovací portály a akce určené lidem ve vyšším věku.
V České republice je také řada lázní, které mimo hlavní sezónu nabízí seniorům levnější pobyty, které jsou skvělou příležitostí potkat nové lidi a ještě udělat něco pro zdraví (Janské Lázně – speciální pobyty pro seniory 70+, Lázně Teplice – Pobyt Senior 2026, Priessnitzovy léčebné lázně – podzimní pobyt se slevou, Lázně Lednice – Týden pro seniory, Františkovy Lázně – seniorské pobyty v hotelu Badenia Praha).
Není důvod předpokládat, že po sedmdesátce už člověk nemá právo na romantiku, zamilovanost nebo společné plány. Naopak. Právě zkušenosti mohou pomoci lépe poznat, co od druhého očekává a bez čeho se v novém vztahu obejde.
Starší pes může být tím nejlepším společníkem
Někdy přitom nemusí být řešením nový byt, dovolená ani seznamka. Prázdný domov může příjemně proměnit také zvířecí společník. Adopce staršího psa nebo kočky je možností, kterou stojí za to zvážit. Zvlášť starší zvířata v útulcích často čekají na nového majitele déle než mladá, přestože mají stále co nabídnout.
Pes, který už má za sebou štěněcí období, bývá klidnější a jeho povaha je zpravidla ustálená. Nepotřebuje tolik výchovy a může se stát věrným parťákem pro každodenní procházky. Pravidelné venčení navíc člověka přirozeně vytáhne z domu, přivede ho do kontaktu s dalšími lidmi a dodá jeho dnům určitý řád. Také kočka může být příjemným společníkem, zejména pro člověka, kterému už pohybové možnosti nedovolují dlouhé procházky.
Je však důležité vybírat zvíře podle vlastních možností a myslet i na to, kdo se o něj postará, pokud se zdravotní stav jeho majitele zhorší. Zvíře totiž není jen lékem na samotu, ale také závazkem, který si zaslouží zodpovědný přístup.
Život v důchodu nemusí být čekáním na návštěvu příbuzných, telefonát od dětí a další valorizaci penze. Člověk nemusí celý život obětovat tomu, aby jednou zanechal co nejvíce majetku svým potomkům, a už vůbec nemusí považovat vlastní přání za něco, na co už nemá věk. Rodinné vztahy jsou důležité, ale neměly by být jediným zdrojem radosti. Na nový začátek totiž není pozdě ani tehdy, když už člověk oslavil sedmdesáté narozeniny.
autorský text
