Článek
Asi těžko bych hledal někoho, kdo by mi chtěl vyvracet dojem, že počínání současné vlády je pro její voliče přinejmenším rozporuplné. Čistě pozitivních aspektů je bohužel minimum a slibovaná změna po vládnutí Andreje Babiše (ANO) je o dost menší, než bylo očekáváno. Člověk by ještě pochopil, že politická realita při koalici pěti různorodých stran je složitá, ale při pohledu na špatné vyhlídky volebních modelů je těžké poslouchat přílišný optimismus zaznívající od představitelů vládních stran.
A není složité odvodit, z čeho tento optimismus vychází. Není to z dobrých výsledků vládnutí, ale z pouhé obavy z návratu vlády Andreje Babiše. Že to samotné bude pro voliče dostatečnou motivací k tomu, aby vládní strany opět podpořili. Tak tomu může být u skalních voličů, kterých opravdu nemají k úspěchu dostatek, ale u rozhodující části voličů to stačit nemusí. A o to více, že Andrej Babiš, určitý „červený hadr“ pro vládní voliče, bude fungovat ve volbách do Evropského parlamentu mnohem méně než v tuzemských sněmovních volbách. Připočítejme k tomu opravdu nelákavě složené kandidátky, menší riziko případného úspěchu ANO pro domácí scénu a voliči vlády mají rázem ideální příležitost, slovy premiéra Petra Fialy, vystavit vládě žlutou kartu, když jí průzkumy nestačí.
Jako pravicový a relativně liberální volič, který nechce volby vynechat, jsem momentálně postaven před téměř neřešitelný úkol: vybrat si z nabízených kandidátek tu nejméně odpudivou. Pochopitelně se nebudu zabývat kandidátkami současné opozice.
SPOLU i do Evropy?
SPOLU se rozhodlo znovu spojit síly, což mi trochu zkazilo plány. Od KDU jsem nikdy neměl velká očekávání, ale to, čím se ve vládě stihli prezentovat, mě momentálně bezpečně odrazuje podpory čehokoliv, čemu se budou jen blížit. To navíc ještě korunuje osoba Tomáše Zdechovského (KDU), neoficiálního mluvčího českých vinařů, kterého buď přes sluchátko ovládá Kazma, nebo žije v nějaké alternativní realitě, kam se běžný smrtelník nemůže dostat.
Vedle toho lídr Alexandr Vondra (ODS) ztělesňuje přesně ten konzervativní přístup k evropské politice, který považuji za hloupý a hlavně bezvýsledný. Nutno ale dodat, že po panu Janu Zahradilovi (ODS) je i tak příjemnou změnou. Závěrem ještě TOP 09, která by možná mohla sama o sobě představovat kompromisní proevropskou variantu, byla u mě i tak už asi definitivně diskvalifikována pro neuvěřitelně amatérské a arogantní počínání na domácí scéně v posledních kauzách (Dominik Feri a snaha o výměnu ministryně pro vědu a výzkum).
Osobnosti, které „chcete“
Ale nevzdávám se, jdu na kandidátku STAN. Středové hnutí se rozhodlo šáhnout do hluboké kapsy členské základny, nikoho však nenašlo. Jaké štěstí bylo, že šla zrovna kolem neúspěšná kandidátka z prezidentských voleb Danuše Nerudová (nestr.), která se rozhodla zúročit svou získanou fanouškovskou základnu. Nehledě na to, že je smutné vybírat lídry kandidátky jen na základě momentální popularity bez vztahu k danému hnutí, problematické je i skloňování tohoto jména v souvislosti s pozicí eurokomisaře za Českou republiku. To je zkrátka nefér přístup k voličům, pokud lídr kandidátky dopředu míří vlastně na jinou pozici, než na kterou zrovna kandiduje, jak vážná je pak vlastně jeho kandidatura? A když už mluvíme o nefér přístupu k voličům, nelze přehlédnout druhé místo kandidátky, Jana Farského (STAN), který se proslavil svou představou o výkonu poslaneckého mandátu během studií v USA. Možná to ale voličům Starostů nevadí, já se svou sebeúctou ale asi půjdu dál.
Ve chvíli nouze se tedy podíváme úplně doleva. Piráti se sice na vnitrostátní úrovni etablovali v poměrně relevantní stranu s rozumným přístupem a představiteli. Co se však evropské kandidátky týče, ta je s Marcelem Kolajou, Markétou Gregorovou či Mikulášem Peksou (vše Piráti) pro pravicového voliče až příliš aktivistická a ve svém důsledku nevědomky podrývající EU (možná úspěšněji než třeba hnutí SPD). Při úplné rezignaci na své politické přesvědčení jsem se tak podíval i na Zelené. Při pominutí toho, že lídryně Johanna Nejedlová (Zelení) nezná úročení, jsem se podíval na dlouhodobý program. Tam se lze třeba dočíst o potřebě co nejrychlejšího ukončení provozu současných jaderných elektráren. Docela ekologický přístup, nějaká sebereflexe a snaha o oslovení širšího spektra se opět nekoná – útočit se tedy bude znovu na magickou hranici státního příspěvku, tedy zisk 1 % hlasů. No nic, slabší chvilka za námi, já jdu rychle pryč.
Má to vůbec cenu?
Zvážil jsem tedy všechny kandidátky, které u mě přicházely více či méně v potaz. Jak je asi patrné, tak jsem si nevybral a pravděpodobně nebudu sám. Budu tedy zřejmě muset volit cestu protestního hlasu (naneštěstí je v tomhle směru výběr značný), jak jsem zmiňoval v úvodu, a doufat, že to vládním představitelům pomůže se trochu vrátit do reality a zlepšit svůj výkon do sněmovních voleb. Dosavadní setrvačnost se totiž nezdá jako nejlepší strategie. Pochopitelně, cestou je i neúčast, ale ta pro mě osobně nevysílá jasný signál.
