Článek
Kdysi jsem byl dobrák od kosti. V tramvaji jsem se zvedal na každé nervózní zaškobrtnutí babičky s taškou plnou zlevněného másla, která se snažila jako první prodrat do vozidla. Při každém pohledu do očí unaveného dědy s holí i bez jsem cítil povinnost stát. Bylo to vyčerpávající. Můj den nezačínal v práci, ale na houpačce mezi pocitem morálního zadostiučinění a fyzickou bolestí z neustálého postávání, či neustálého sledování, zda se v okolí 10 metrů náhodou neocitl někdo zřejmě starší, který by mě mohl osočit, že jsem (nevědomky!) hulvát. Jednoho dne jsem si ale řekl dost. A od té chvíle žiju svůj nejlepší všední život.
Jak to začalo? Bylo to jedno chladné pondělní ráno, kdy jsem se sotva udržel na nohou po víkendu plném sportu (rozuměj binge-watchingu, tzn. non-stop sledování seriálů). Nastoupil jsem do tramvaje, posadil se, a ještě než jsem si stihl upravit playlist, spatřil jsem paní s nákupní taškou na kolečkách. Její oči mě prosily: „Pusť mě sednout. Vidíš, že toho mám hodně.“ Ale já s nezájmem uhnul pohledem. Hrdinně jsem předstíral, že kontroluji jízdní řády na aplikaci, a zůstal jsem sedět. Když se paní s dotazem osmělila, neváhal jsem se dotázat, proč si neoznačila jízdenku za své nadrozměrné zavazadlo. A víte co? Nikdo neumřel, tedy během mé cesty.
Začal jsem si uvědomovat, jaké výhody má život sedícího rebelanta. Najednou jsem měl pevnou půdu pod nohama – vlastně pod zadkem. Četl jsem si knížky, kontroloval maily a dokonce jednou i posnídal bagetu s vajíčkem. Ano, důchodci mě občas probodávali pohledy, ale to jsem začal brát jako součást zábavy. Naučil jsem se jejich pohledy katalogizovat: od mírně dotčeného „To si dneska mladí vůbec neváží starších“ až po vražedné „Ty zmetku, já tu lavici pomalu vynalezl!“
Samozřejmě jsem se setkal i s nepochopením okolí. Jedna mladá žena mě jednou napomenula: „Měl byste jí uvolnit místo!“ Odpověděl jsem: „Můžete mi klidně jít příkladem.“ Když začala koktat o tom, že má na zádech těžkou kabelku, znovu jsem se ponořil do playlistu. Naštěstí nikdo nezavolal mravnostní policii, takže vše dobře dopadlo.
Chcete slyšet ještě jeden bonus? Vždycky jsem si myslel, že starší generace jsou neustále podrážděné, ale od té doby, co si sedám a ignoruji jejich potřeby, mám pocit, že jsou živější a veselejší. Snad z té výzvy, že musí hledat jiné nešťastníky, kteří by jim místo uvolnili nebo poslouchali jejich nářky nad hroznou generací. Je to vlastně taková neviditelná hra na kočku a myš, která obohacuje naše vzájemné vztahy - já alespoň přiznávám, že jsem se své role chopil se ctí.
Ať už to zní jakkoli, nikdy jsem se necítil líp. Přestal jsem se řídit předsudky o hodných a nemohoucích důchodcích a začal si vážit svého komfortu. Takže, milí čtenáři, až příště budete stát v MHD a uvažovat, jestli pustit sednout staříka se síťovkou plnou řepy a jitrnice balené v novinách, vzpomeňte si na mě. Možná to není vždy morální, pár normálních důchodců asi někde existuje, ale to stejně za tu chvíli nezjistím, zda jsem na takového narazil. A vaše záda vám poděkují.
