Článek
Každý rok je to stejné. Ačkoliv se snažíme vídat co nejméně, jednou za rok přijede švagr, zjevem připomínající strýce Vernona z Harryho Pottera se šetřící posedlostí strýčka Skrblíka, se svou ženou (manželčinou sestrou) na „krátkou příjemnou návštěvu.“ Ta se ale vždy promění v celodenní maraton, při kterém zmizí většina našich zásob a náš byt se promění ve švagrův osobní bufet. Co je horší, pokaždé dorazí s vidinou „klidného víkendu s rodinou“, a my už dopředu víme, co nás čeká.
Letos tomu nebylo jinak. Zazvonil u dveří s tím svým nezaměnitelně slizkým úsměvem, obligátním polibkem a první, co se zeptal, bylo: „Co máte dobrého? My se cestou nestihli zastavit, abychom se najedli.“ Jeho návštěva u nás přitom nikdy není jen o jídle, ale právě jídlo se zdá být jedinou racionální motivací jeho přítomnosti.
Sotva sundal kabát, už šmejdil po kuchyni. Z lednice postupně vytahal snad vše, co jsme měli nachystané na víkend. Na stůl se snesly sýry, šunky, vejce, zbytky štědrovečerního kapra pro psa a pár dalších věcí, které jsme plánovali využít na večeři. Švagr byl v sedmém nebi, zatímco já a moje žena jsme si vyměňovali bezradné pohledy. Jen co dojedl, nezapomněl poznamenat, jak rád by s námi trávil víc času a „že bychom se měli vídat častěji.“
A právě to je kámen úrazu. Každá taková návštěva je pro nás vyčerpávající, ale přiznat, že se s ním vidíme raději co nejméně, si nedovolíme. Přece jen „je to rodina“ a naše je navíc spíše malá. Jakmile se pustíme do jednostranné debaty, že bychom se třeba mohli vidět se švagrem a chotí častěji, v duchu nám naskakují obrazy prázdných lednic a nekonečného poslouchání jeho bezduchých zážitků z práce maskovaných za stěžování si na náročnost, o které nemáme nejmenší zájem.
Manželka se občas cítí provinile, že švagrovu rodinu nevídáme častěji, snaží se pořád hledat to pozitivní, ale já už mám jasno. Po každé jeho návštěvě musíme doplnit zásoby, uklidit kuchyni a zhojit tu díru v hlavě, kterou nám vždycky svými příběhy o těžkém životě vymluví. Prostě si říkáme, že jedna „zdravotně“ unavující návštěva za rok bohatě stačí.
A tak jsme došli k závěru: jednou ročně ho přivítáme, nabídneme mu kávu, pokusíme se schovat aspoň něco v lednici na později a zbytek roku se modlíme, aby se z té „krátké návštěvy“ nestalo častější potěšení. Bylo by super mít lepší vztahy, o kterých člověk ze svého okolí často slyší, ale my už nemáme sílu se přetvařovat. Pro dobro naše i naší lednice.
