Článek
Před léty jsem se spolu s dalšími kolegy z ochrany přírody chtěl přesvědčit o netradičních způsobech návratu zeleně do krajiny. Cílem výpravy do malé německé vesničky Wusterau byl zde s úspěchem ověřovaný způsob zakládání biokoridorů nazvaný po svém objeviteli Benjesovy křoviny. Nejprve jsme se domnívali, že Benjes je příbuzný Járy Cimmermana. Tuto domněnku potvrzovalo především to, že o něm nikdo nic určitého nevěděl. Až teprve ředitel „zelené školy“ ve Wusterau nám poodhalil roušku tajemství a prozradil, že Benjes byl pravděpodobně Němec žijící v Dánsku, eventuálně opačně. Nicméně to, co vymyslel, ať už je jeho původ jakýkoli, stojí za to. Jeho metoda zakládání křovin, mezí či biokoridorů pomocí mrtvé, tudíž odpadové dřevní hmoty je velice jednoduchá a svým způsobem geniální. Sám autor údajně prohlásil: „Hodíte jen roští a odvezené větve na pás půdy, kde chcete keře mít, a to je všechno.“
V realitě to však tak úplně jednoduché není. Nejprve je samozřejmě nutné sehnat pro takové křoviny vhodné pozemky a jejich majitele, který s tím bude souhlasit. Sehnat velké množství větví roští a další odpadové dřevní hmoty je pouze problém technický. Křoviny a větve, v lesnické terminologie zvané nehroubí, se naveze v dlouhém pásu na pole a zafixuje, aby se materiál nemohl vlivem větru či jiných vlivů posouvat. V prvním roce se pod hromadami dřeva objeví bujné plevele a už v tento moment je zde prostředí poskytující útočiště pro hmyz, drobné savce plazy a ptáky. Může se stát, že zakoření i donesené větve, mnohem častěji se však v pásu objevují dřeviny, jejichž semena se sem dostanou v trusu ptáků. Dřevní hmota se postupně rozkládá a na jejím místě se objevují další křoviny, někdy i stromy. Obvykle do 15 až 20 let se rozrostou a začnou plnit funkci živého biokoridoru.
Výhody takového zakládání jsou mnohé:
• Není třeba nákladně projektovat přirozenou skladbu dřevin, vytvoří se sama.
• Založení biokoridoru je levné - není třeba sadbový materiál
• Zakládání nevyžaduje školený personál. Práci mohou dělat děti, bezdomovci a ochránci přírody.
• Čerstvě založené Benjesovy křoviny plní funkci útočiště pro drobné živočichy už od samého počátku své existence, i když estetický vjem není v prvních 20 letech adekvátní vynaložené námaze.
Slabší místo této metody je ovšem v tom, že právě v prvních letech připomíná spíše špatně založenou skládku či kompost a svádí obyvatele zejména okolních vesnic k odkládání odpadu. V oblastech s velmi malou lesnatostí a s velmi silně vysychavou půdou se tento model příliš neosvědčuje. Jednak je zde málo semen, která mohou ptáci roznášet, a jednak se tato semena ve vysychavé půdě špatně ujímají.
Ve škole ve Wusterau se rozhodli zanechat teoretizování a pustili se do vytváření Benjesových křovin přímo na školním pozemku a na obecních pozemcích na kraji vesnice. Jak postupovali?
Veškeré větve a rostlinný odpad, který se jim podařilo sehnat naskládali do hromad asi 1,5 m vysokých a kolem sta metrů dlouhých. V části takového pásu udělali uprostřed prostor pro výsadbu lip a dalších stromů. Hromadu zabezpečili zatlučenými kůly (ve Švédsku se to například dělá konopnými provazy). Nedílnou součástí jejich činnosti je osvěta. Na pěkně vyvedené tabuli vysvětlili jasně a přehledně o co jde, aby předešli tomu, že se z budoucích křovin stane smetiště.
