Druhová ochrana

Ochrana živé přírody v České republice spočívá na třech hlavních pilířích: územní ochraně, druhové ochraně a ochraně přírodních procesů. V parlamentu leží nepřímá novela v oblasti druhové ochrany, tedy legislativní úpravy týkajících se ochrany zvláště chráněných druhů.

Nejasnosti v nové legislativě

Novela má zavést pojem „místní populace“. Jeho interpretace je jednou z nejvýraznějších slabin předložené novely. U většiny druhů však nelze místní populaci jednoznačně definovat, a to ani za použití přesných kritérií. Vymezení populace totiž závisí na mnoha faktorech, jako je charakter a prostupnost prostředí, ekologie daného druhu. Zásadní otázkou však je, jak bude místní populace stanovena v praxi. Bude to jedna tůň s čolky či všech pět tůní na lokalitě (i když jsou od sebe vzdálené desítky či stovky metrů) nebo budou za místní populaci považování všichni čolci v katastru dané obce? A jak bude posuzována místní populace čolků mimo dobu rozmnožování? Terestrické stanoviště je pro obojživelníky většinou stejně důležité jako to vodní. Jak bude posuzován zásah do suchozemského stanoviště, kde je zjištění počtu jedinců či rozsah jejich výskytu, prakticky nemožné? Je velmi pravděpodobné, že posouzení pojmu místní populace bude vnímáno z různých hledisek velmi rozličně a povede k mnoha nejasnostem. Kdo bude hodnotit, co je to místní populace, zda šlo o její ohrožení. Příklad? Kdo bude určovat význam zasypání tůní u  lesní cesty s populací čolka horského? Zničila se tím místní populace nebo jen její část? Zatím to bylo jasné: čolek horský je zvláště chráněný druh, byl zničen jeho biotop, ten kdo to způsobil může dostat pokutu a nebo uložena kompenzační opatření – např. vytvoření nových tůní. Podle chystané legislativy pokud si developer sežene prodejného posudkáře, který stanoví, že se to místní populace nedotkne, je v suchu.

Problémy s udělováním druhových výjimek

Současná zákonná ochrana zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů je postavena na ochraně jedinců a má bránit škodlivým zásahům do jejich přirozeného vývoje. Zákon ovšem umožňuje z těchto omezení udělit výjimku, a právě v udělovaní výjimek jsou potíže. Druhové výjimky se řadí mezi nejčastěji napadaná rozhodnutí orgánů ochrany přírody, přičemž žaloby často podávají spolky z různých částí státu. Hlavním důvodem bývá nedostatečně doložený veřejný zájem na daném záměru. Například silničáři předpokládají, že výstavba silnic a dálnic automaticky představuje veřejný zájem, který není třeba zvlášť dokazovat. Ve skutečnosti však může být tato výstavba v mnoha ohledech škodlivá, například s ohledem na Nařízení o obnově přírody, a někdy dokonce v přímém rozporu s veřejným zájmem. Dokazování veřejného zájmu u konkrétního projektu proto není pouhou formalitou, ale klíčovým procesem. Výsledky nedávného referenda ve Švýcarsku, kde občané odmítli navržené silniční a dálniční projekty, ukazují, že pohled na tuto otázku může být v různých zemích odlišný. Také udělení výjimky pro bytovou výstavbu je možné pouze tehdy, pokud neexistuje jiná alternativa, která by nezasahovala do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů. Tento přístup je zcela opodstatněný, protože mnoho budov chátrá a značná část brownfieldů zůstává nevyužita. Pokud proces udělování resp. neudělování výjimek povede k tomu, že se nebude stavět „na zelené louce“, ale v již zastavěných nebo nevyužitých oblastech, přinese to prospěch nejen ochraně vzácných druhů, ale leckdy i lidem.

Zachovat současné řízení o výjimkách ?

Řízení, které musí nyní podstoupit investor, v podstavě vyhovuje druhé ochraně při investičních akcích v krajině ( stavby hal, dálnic, letišť atd). Výjimka není automaticky nároková a v případě závažných důvodů nemusí být vůbec vydána, což může vést k tomu, že se záměr neuskuteční.

Výjimky jsou (nebo by měly být) doprovázeny kompenzačními opatřeními, která často účinně zmírňují intenzitu škodlivého zásahu. Občas se vyskytuje názor, že výjimka se stává posledním bojištěm v bitvě, která by se měla odehrávat na zcela jiné frontě. Uvedu zde dva konkrétní případy, které tuto argumentaci vyvracejí.

Lanovka v Brně

První kauza se týká stavebního povolení na lanovku z brněnského kampusu na výstaviště. U tohoto záměru neproběhla EIA ani naturové hodnocení, ačkoli projekt jednoznačně zasahoval do biotopů a sídel mnoha zvláště chráněných druhů. Autor biologického hodnocení na tuto skutečnost upozornil a doporučil požádat o výjimky pro vybrané druhy, přesto investor o výjimku nepožádal a stavební povolení bylo i tak vydáno. Situaci zvrátil až soud, který na základě žaloby České společnosti ornitologické vydal předběžné opatření a následně stavební povolení zrušil. Při soudním řízení bylo jasně prokázáno, že záměr škodlivě zasahuje do biotopu zvláště chráněných druhů a že chyběly potřebné výjimky. Na jiném bojišti se se boj odehrát nemohl, protože orgán ochrany přírody svévolně konstatoval, že posuzovaní vlivu tzv. EIA v tomto případě být nemusí. Ekologický spolek a soud v tomto případě suplovaly roli orgánu ochrany přírody, který měl záměr zastavit již v jeho počátcích. Tento příklad ukazuje, že správní praxe je nedostatečná a že druhová ochrana je nezastupitelným nástrojem, jehož efektivní užití dokáže zamezit škodlivým zásahům do přírody, bohužel, někdy jen díky aktivitě odborných společností a spolků.

Novomlýnské nádrže

Ve druhém případě se jednalo o zvýšení hladiny Novomlýnských nádrží. Povodí Moravy kolem roku 2019 zažádalo o změnu manipulačního řádu a zvýšení hladiny stálého nadržení. Výjimka pro deset zvláště chráněných druhů byla orgánem ochrany přírody povolena s neuvěřitelnou lehkostí. Soud však tuto výjimku zrušil. Jen díky neústupnosti a vytrvalosti environmentálních spolků, které se opíraly o nástroje druhové ochrany, se v roce 2024 podařilo zabránit dalšímu nesmyslnému zvyšování hladiny Nových Mlýnů.

Veřejné zájmy

Environmentální spolky většinou prosazují ochranu přírody v souladu se zákonem, zatímco investoři a developeři, ať už soukromí či státní, často neúmyslně, ale systematicky přispívají k jejímu ničení v rámci svých projektů. Orgány ochrany přírody, zejména krajské úřady, by měly ocenit, že mají k dispozici dva různé pohledy na problematiku a měly by se řídit zásadou „Audiatur et altera pars“ („Nechť je vyslechnuta i druhá strana“). Místo toho však podléhají budovatelské rétorice a schvalují exploataci přírody, přestože jsou placeny za její ochranu. Mnohdy tedy ochrana přírody závisí na aktivitě místních environmentálních spolků, které jsou však za svou činnost často společensky dehonestovány.

Svoji úvahu zakončím citací z rozsudku (ze dne 24. 6. 2024), ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že postavení environmentálních spolků je v porovnání s jednotlivci výjimečné: „Nelze je totiž chápat pouze jako subjekty prosazující jen soukromé zájmy svých členů, nýbrž jako subjekty hájící prostřednictvím soukromých aktivit zájmy veřejné (…) Činnost environmentálních spolků je tedy třeba chápat primárně jako činnost ve veřejném zájmu, která přesahuje kolektivní zájmy členů spolku. Jejich činnost lze označit za demokratizační prvek, neboť vytváří přídatný systém kontroly činnosti veřejné správy jako celku, který určitým způsobem stojí v protikladu vůči zájmům soukromých osob, jejichž cíle mohou být se zájmy na příznivém životním prostředí v rozporu. Z Aarhuské úmluvy nadto implicitně vyplývá, že účast dotčené veřejnosti na „veřejné diskusi“ ve věcech ochrany životního prostředí je třeba i z toho důvodu, že zájem na ochraně životního prostředí by v mnoha případech neměl kdo hájit“.

Zdroje:

Mach P. & Škorpíková V. (2024): Zamyšlení nad potřebou změny nastavení druhové výjimky. 5: 23 – 26 pp.

Lacina D. & Pešout P. (2018): Úvahy nad dalším směřováním druhové ochrany v ČR. Ochrana přírody 6: 10 – 13 pp.