Článek
Některé obchody měly za socializmu legrační názvy, například malý obchůdek na Orlí ulici v Brně se jmenoval „Jízdní kola – šicí stroje“. Zde se dalo sehnat spoustu věcí, třeba kožená šňůra k uzlování. Kola nebo šicí stroje většinou neměli. Jednou jsem kráčel do práce a před tímto obchodem se začala tvořit fronta. Automaticky jsem se do ní postavil. Vzpomněl jsem si totiž, že u mého dosluhujícího kola Favorit chybí takzvané ventilšlaušky (gumičky k ventilku do pneumatiky). Když fronta před obchodem dosáhla asi padesáti osob, zahrčela roleta a z obchodu vyšel podmračený prodavač. Obhlédl řadu a pravil: „Kdo chcete terénní kolo, tak zvedněte ruku“. Všichni přede mnou zvedali ruce, tak jsem ji zvedl taky. Prodavač počítal do dvaceti a ten dvacátý byl hned za mnou. “ A další už nejsou“, řekl prodavač a pozval nás vyvolené do prodejny. Když na mě došla řada, tak jsem řekl, že bych si to terénní kolo teda vzal, ale že zrovna nemám peníze. Očekával jsem, že řekne, proč tam tedy stojím a já mu odvětím, že stačí, když mě prodá dva ventilšlaušky. K mému podivu však prodavač řekl, že to nevadí, že kolo mi schová, než si vyřídím bankovní půjčku. Když mu řeknu jméno a adresu, mohu si je vyzvednout do konce týdne. Nakonec jsem peníze sehnal od příbuzných a slavnostně jsem si svoje první terénní kolo vyzdvihl již za dva dny. Jezdil jsem na něm dlouho, i když pak bylo morálně i fyzicky zastaralé.
Později jsem prodejnu navštívil ještě jednou a zakoupil jsem dvoukolák, ten už byl bez fronty. Používal jsem ho dlouhá léta, zejména potom, když jsme se přestěhovali z paneláku do vesnického domku.. Vzhledem k tomu, že nemáme auto, tak dvoukolák musí plnit některé jeho funkce. Dokud nebyla v Ořešíně pitná voda, tak dvoukolák sloužil pro dopravu kanystrů s vodou z místní studánky. Později, když jsme přikoupili kus lesa, tak sloužil k dopravě palivového dřeva. Ale hlavně jsem ho využíval při vysazování stromů v krajině. Ve vlastni miniškolce jsem pěstoval různé druhy především listnatých stromů, které jsem sázel, kde to šlo. Jednalo se halavně o duby, habry, břizy, ale i lípy a plané třešně. Jednou jsem naložil několik kontejnerovaných stromečků, lopatu, krompáč, hrábě, rýč a vyrazil ještě za šera sázet. Pravda, nářadí i dvoukolák už měly svá lepší léta za sebou. Když jsem dorazil na konec dědiny, stál u plotu soused a pátravě si mne i vozík prohlížel.
„Sbíráte železný šrot?“ pravil bez pozdravu.
„Dobrý den“, odpověděl jsem. „To nářadí není úplně nejnovější, ale že byste tomu musel říkat šrot, pane Kolda? Jedu sázet stromečky.“
„Je, dobrý den pane Vlašín, já jsem vás hned nepoznal, já myslel, že jste ten chlapík, co si vydělává sběrem starýho železa.“
A tak, maskován coby recyklační dědek, jsem vysadil desítky, možná i stovky stromů v krajině. Mnohé nepřežily, sežrala je zvěř, posekla sekačka, zlomilo auto. Mnohé tam rostou doteď a jen já vím, kde se tam vzaly.
Povídka z knihy : Vlašín M., 2026: Zase ty příhody ochránce přírody. Lipka, Brno
