Článek
Vyšší biodiverzita ekosystémů dává naději na jejich rychlou obnovu po větší katastrofě. Úroveň biodiverzity ovšem musíme vnímat v regionálním kontextu – nižší rozmanitost pouští a tundry neznamená to, že jsou méně cenné než deštný prales s mega biodiverzitou. Biologická rozmanitost je chápaná jako pestrost druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů a také typů prostředí. Ale toto je pouze jeden význam. Biodiverzita má také svou vnitřní hodnotu. A nesmíme zapomínat na to, že jsme to my, lidé, kteří biologickou rozmanitost využíváme. Biologická rozmanitost znamená variabilitu všech žijících organismů včetně ekosystémů, jejichž jsou součástí; zahrnuje diverzitu v rámci druhů, mezi druhy i diverzitu ekosystémů. Je to nejvlastnější charakteristika planety Země, liší se tím od všech ostatních známých vesmírných těles.
Jednou z neřestí člověka jako biologického druhu je, že vedle nesmyslných válek, jako jeden z mála druhů, natolik zasahuje do životního prostředí, až ho někdy dělá neobyvatelným pro jiné organismy a dokonce i pro člověka. Globálně k úbytku biodiverzity bezpochyby dochází, ale hodnocení procesu není jednoduché, neboť se v něm navzájem prolínají protichůdné faktory ekologické a demografické. Vymírání druhů je přirozený evoluční proces, avšak rychlost vymírání je dnes asi sto až tisíckrát rychlejší než před rokem 1600, a to je způsobeno člověkem. Rychlost vymírání se významně zvýšila s růstem lidské populace. Není naprosto žádného sporu o tom, že biodiverzita ubývá, a to velmi rychle – spory mezi odborníky se vedou výhradně o detailech této rychlosti. Jde ovšem o úbytek velmi heterogenní, některé taxony jsou mnohem více ohrožené než jiné, některé oblasti jsou na tom hůře než jiné.
Role jednotlivce je pro uchování biologické rozmanitosti stejně důležitá jako úroveň institucionální. Konec konců, je to vždy konkrétní člověk, který vykácí prales, naplánuje a zrealizuje napřímení řeky nebo vystřílí rysy a medvědy. Jedině změna v chování a postojích jednotlivců může přinést globální změnu ve vztahu lidstva k prostředí, které obývá. Dobrým příspěvkem k uchování biodiverzity je např. vykupování pozemků různými spolky pro nestátní ochranu přírody. Důležitá je ekologická vzdělanost, takže jednotlivec by se měl především snažit o ekologii a biodiverzitě něco dozvědět a případně předávat tyto znalosti dál. To považuji za nejdůležitější. Je samozřejmě spousta věcí, které je dobré dělat (nejíst žraloky a tuňáky, nekupovat tropické dřevo a tak podobně), nicméně porozumění přírodě a jejím globálním problémům je nutná podmínka. Cílem ochrany přírody nemůže být zachovat současný stav, ale zajistit populacím přirozený vývoj a možnost adaptovat se na změny prostředí. Převládající paradigma v ekologii říká, že ekologické systémy jsou otevřené a nerovnovážné a nemají žádný stabilní bod. Jsou často řízeny a regulovány vnějšími činiteli a v rovnováze s vnějším prostředím se nacházejí jen vzácně. Změny v přírodě musí být součástí ochrany přírody, a ne něčím, co je v rozporu s ní. Každý, kdo chce opravdu vážně chránit přírodu by se měl seznámit s kauzou Šumava a zaujmout k ní neuhýbavé stanovisko. To je totiž exemplární případ, na tom každý sám pozná, jak na tom je. Pokud si myslí, že Šumava může být národním parkem jedině tehdy, pokud zde člověk zasahuje a kompenzuje nežádoucí vlivy větru, sněhu a kůrovce, pak nemůže udělat pro ochranu biodiverzity vůbec nic. V opačném případě na to přijde sám.
