Článek
Někteří naši t.č. ústavní činitelé mají obavy, aby se Sudeťáci nepoprali o majetek, o který přišli. Toho se nebojím. Obávají se také, že Benešovy dekrety mohou být zrušeny z důvodů porušovaní Listiny základních práv. To nemohou , protože už zrušeny jsou.
Než vysvětlím z čeho pramení moje jistota o zrušení dekretů, zopakujme si nejdůležitější fakta: Ústavním zákonem č.57 /1946 byly Prozatímním národním shromážděním všechny prezidentské dekrety prohlášeny za zákony nebo ústavní zákony a staly se tak plnohodnotnou součástí československého a následně českého práva. Tedy už v názvu mého článku je zjevný nesmysl. Dekrety nemohou být zrušeny, zrušeny mohou být (a to zákonným způsobem) jen zákony a ústavní zákony. A zákony, jak známo, nejsou Benešovy ani Masarykovy, ale Československé nebo později České. Z tohoto pohledu jsou spekulace na téma, jestli byl Beneš v době vydávaní prezidentských dekretů právoplatným prezidentem jsou obehranou písničkou na falešnou notu.
Je asi vhodné uvažovat i o tom, že majetek vysídlených německy mluvících obyvatel nepřipadl Československu náhodou. S myšlenkou vysídlení Němců z území Československa ani nepřišli Češi či Slováci. Přišel s ní prvně Georges Montandon – Švýcar, a to už na začátku dvacátého století. V průběhu druhé světové války ji prosazoval Churchil a souhlasil s ní i Stalin. Anglie tím evidentně chtěla zakrýt svůj fatální omyl při podpoře rozkulačení Československa Němci. Prezident Beneš se s vysídlením ztotožnil až po roce 1941, kdy se na území protektorátu rozpoutal Haydrichův teror. Prezidentské dekrety/ zákony týkající se odsunu Němců a jejich majetku pouze naplňovaly rozhodnutí vítězných mocností a dávali mu právní rámec.
Českou ostudou není ve skutečnosti ani vydaní dekretů ani odsun sám, ostudou jsou nepravosti a zločiny, které se v jeho průběhu odehrály a hlavně a především fakt, že vysídleni byli i lidé, kteří za své antifašistické smýšlení prošli koncentračními tábory a dokonce i Židé, jejichž jediným prohřeškem bylo, že mluvili německy. Při diskusích o dekretech/zákonech je třeba mít na paměti i to, že naprostá většina dekretů se týkala úplně jiných problémů, nesouvisejících s odsunem Němců. Sudetoněmeckým svazům ve skutečnosti nikdy nešlo o zrušení všech dekretů, ale jen několika dekretů (č. 5, 12,22,100,101,102,103,108 ) a to právě těch, které se zabývají občanstvím, konfiskací majetku a odsunem. Dokonce to vypadá , že šlo vlastně jen o ten jeden, pojednávající o konfiskaci majetku (č.108). Jde tedy o majetek a nikoliv o jakousi historickou spravedlnost. Ale Německé majetky byly součástí válečných reparací. A pokud by se sáhlo do reparací, tím by se otevřela Pandořina skřínka Jaltské a Postupimské konference a další a další. Mluví se nesmyslně o zrušení či zachování „všech dekretů“. Copak jde skutečně i o dekret (zákon) č. 80 „O opětném zavedení středoevropského času“ nebo dekret (zákon) č.97 zakládající právní status České filharmonie. A tady říkám se vší vážností : jsem proti navracení majetků konfiskovaných před únorem 1948. Jenže klíčem k jejich navracení není Lisabonská ale Postupimská smlouva. A ta byla podepsaná v roce 1946. Navíc 21. ledna 1997 byla podepsaná česko- německá deklarace. Německo přiznalo plnou odpovědnost za následky nacistického režimu a Česko a vyjádřilo lítost nad průběhem vysídlení sudetských Němců.
A teď již k tomu zrušení. V českém právním řádu najdeme platné zákony z první republiky, z poválečného období , ale i z období socialismu. Potupně jich ubývá a jsou nahrazovány novými právními normami, ale napřed musí být připravenjiný právní akt, který nahradí jeho podstatu. Například dekret. 135 /1945 “ o zřízení pobočky lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni“. Navrhuji zrušit. Může to být zákonem, či novelou zákona. Tak jako lze téměř z jistotou říci, že jednoho dne budou nahrazeny a tím pádem zrušeny všechny zákony z doby první republiky, lze také konstatovat, že budou zrušeny i zákony (prezidentské dekrety) z první poloviny čtyřicátých let. Úplně všechny a bez výjimky. Ale bude to možná nějakou chvíli trvat. Do té doby však budou nepochybně platit.
