Článek
Přihodilo se mi, že jsem byl před lety vybrán jako zástupce nevládních organizací v oficiální České delegaci na jednání do dánského Aarhuzu. Šlo především o přijetí mezinárodní úmluvy o přístupu k informacím o životním prostředí. Přiznám se, že mi to tehdy připadalo trochu jako ztráta času. Delegaci vedl tehdejší ministr životního prostředí se kterým jsem se dobř znal a tak jsem se rozhodl, že se zúčastním. A nelitoval jsem. Startovali jsme vojenským speciálem z Gbelského letiště a teprve v průběhu letu jsem pochopil, jaký význam taková úmluva může mít. Její přijetí totiž znamená průlom do informování veřejnosti o stavu životního prostředí. Ministr plánoval, s kým se potká, co je třeba vyjednat a tak- vyzařovala z něho energie a rozhodnost. Zdálo se mi, že pro ochranu přírody nastaly lepší časy. Netušil jsem, že jen krátce.
Jednání probíhalo ve velkém sále, kde jednotlivé delegace seděli vedle sebe v alfabetickém pořádku. Vedle nás tedy usedla delegace Dánska. V průběhu dlouhých a převážně nudných uvítacích řečí se náš ministr vydal jednat kamsi do kuloárů. A ostatní , většinou náměstci a ředitelé odborů využili situace a taky se někam vytratili. Podobně dopadla i delegace Dánská. Řekl jsem si a - toho bohdá nebude, aby česká nevládka z oboje utíkala - a dal jsem se do řeči s posledním mohykánem z Dánské delegace. Měl na sobě džíny a rolák a představil se mi jako Sven Auken. Společně jsme si zanadávali na politiky, kteří jenom kecají a nic nedělají, na byrokraty, kteří vidí jen na konec svého razítka a na nadnárodní korporace, které vidí jen své zisky. Nakonec jsem vyjádřil myšlenku, že náš ministr je přece jenom jiný a má snahu věci řešit na rozdíl od toho tlustého blbečka co tam byl předtím.
Nevěř tomu, řekl rolák, ministři jsou všichni stejné potvory. Na půl ucha jsem zaslechl předsedajícího, že nyní promluví dánský ministr životního prostředí. Na to se můj nový známý zdvihl a šel si stoupnout za řečnický stolek. Než jsem se stačil vzpamatovat z jednoho překvapení, přišlo druhé. Slyším jak ministr říká, úplně bez papíru, tak jak kdyby pokračoval v načatém hovoru : „Nevím jak kde jinde, ale v Dánsku je demokracie v koncích. Řízení státu se chopili úředníci, kteří neslouží lidem ale nadnárodním korporacím. Občanská společnost je uspaná nadbytkem a podřimuje. Lidí se o nic nestarají a mysli si že to za ně vyřeší politici. Ti se však taky o nic nestarají a chtějí mít svůj klid. Jedinou aktivní složkou zůstávají ekologické nevládní organizace. Jedině ty mají svůj cíl, jedině ty jsou schopny rozhýbat líné kapry v rybníku. K těmto organizacím hledím s nadějí, že demokracie a občanská společnost v Dánsku ještě neumřela. Tyto organizace ze všeho nejvíc potřebují informace a úřady si ze všeho nejmíň přejí je vydávat. A mimo jiné proto je třeba podepsat tuto mezinárodní úmluvu, která jak doufám se bude nazývat Aarhuzskou.“ Když se vrátil zpátky, tak jsem mu řekl, že se mi to líbilo, ale že ho asi ve vládě nebudou mít moc rádi, když říká takové věci. On nato : „Proč, vždyť je to pravda!“
Úmluva byla slavnostně podepsána, vedlo se spoustu potřebných, ale i zbytečných řečí, a pak se to zapíjelo na slavnostní recepci. Občas jsem zahlédl poletují rolák Svena Aukena, ale už jsem se sním nikdy nesetkal. Vrátili jsem se z Dánska domů. Přechodná vláda včetně Martina Bursíka vzala brzy za své a nastoupili ministři, kterým bylo všechno jedno.
Jednou, po mnoha letech, jsem seděl u jednoho úředníka na Brněnském magistrátě a vyjednával s ním podle zákona o právu na informace v životním prostředí o vydání studie proveditelnosti na stavbu nesmyslného lyžařského svahu ve Wilsonově lese. Úředník se mnou jednal blahosklonně jako otec s neposlušným dítětem. Studii, kterou jsem požadoval mi půjčil k nahlédnutí, ale odmítl okopírovat. Vysvětlil jsem mu, že mám na to nárok, sepsali jsme o tom protokol. Vyčerpal jsem veškerou argumentaci a úředník stále trval na svém. Že nemá, že nedá, že mu to vedoucí nedovolí. Vzpomněl jsem si na Dánsko : Aukene , Aukene, měl jsi pravdu.
