Článek
Národní parky jsou (podle naší legislativy) rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením.
Máme brát národní park jako bereme národní divadlo, nebo je lépe ho číst podle vzoru národní podnik či národní výbor? Je národní park institucí, která je zdrojem poznání, případně lehké rekreace, anebo zdrojem peněz (z turistky a těžby dřeva)? Jakkoliv vám zní tato otázka hloupě, mohou se objevit (a opravdu se objevují) ještě hloupější: Potřebujeme opravdu národní parky a proč vlastně? Máme na ně peníze? Nejsou zbytečným přepychem?
Všechny tyhle dotazy se vyrojily v posledních letech, kdy národní parky u nás začaly mít problémy. Nejméně jich bylo v Podyjí, které se „jen“ vyrovnává se škodami způsobnými pohraniční stráží a výskytem nepůvodních dřevin (akát) a živočichů (muflon). Poněkud těžší už to mají v Českém Švýcarsku, kde se odstraňují nepůvodní porosty borovice vejmutovky. Krkonošský národní park zase vzdoruje masivnímu náporu tvrdé turistky a sportu a vzpamatovává se z těžkého poškození imisemi. Proto také byl přeřazen v mezinárodním seznamu IUCN (Světového svazu ochrany přírody) z kategorie II do kategorie V, což odpovídá našim chráněným krajinným oblastem (CHKO). Nejhůř na tom je ale Národní park Šumava (NPŠ). V devadesátých letech byla rozloha první zóny parku (dnes přírodní zóna) zmenšena na pouhých 12 % a navíc rozdělena na 135 ostrůvků. Začal „boj proti kůrovci“.
V čem je vlastně ten problém? Hlavním posláním národních parků je ponechat přírodu na velkých plochách samovolnému vývoji. Na Šumavě se však kácelo i ve zbytcích pralesů s odůvodněním, že jde o blaho lesa a jeho nutnou záchranu před kůrovcem. Ačkoliv vědci nashromáždili dostačující množství argumentů o tom, že je to nesmysl, správa parku pokračovala a opět pokračuje v kácení. Lesní inženýři ze správy NP Šumava svým domýšlivým přístupem k přírodě způsobili spoustu škod. Ivona Matějková, odbornice na přírodní procesy lesních společenstev, ve svém článku O Šumavě a závislostech píše: „(Lesníci) nejsou schopni vnímat les jako celek, jako unikátní společenství bilionů živých organismů, nýbrž se neustále točí v bludném kruhu zvaném kůrovec, o jehož tzv. škůdcovství rozvíjejí katastrofické scénáře.“ Podrobněji tento problém rozebírá celosvětově uznávaný odborník na ekologii lesa Chris Maser ve své knize Přeměněný les, kde mimo jiné píše: „Lze prominout neznalost, jejíž příčinou jsou nedostupné informace, avšak v žádném případě nelze omluvit, popírá-li někdo prokázané údaje. Lesnická profese se ocitá v nesnázích pro neochotu mnoha tradičně vzdělaných lesníků změnit své myšlení tak, aby odpovídalo dnešnímu stavu světa.“
Pro ochranu různých člověkem pozměněných, často i rozsáhlých území disponuje ochrana přírody systémem CHKO (pátá kategorie IUCN) nebo různých maloplošných území jako je přírodní památka, kde se vliv člověka (management) trvale ponechává. V národních parcích je ovšem prioritou ochrana přirozených procesů na velkých plochách.
Tvrzení, že 90% lesních ekosystémů v NP Šumava je nepůvodních je naprosto nepravdivé. Totiž : 25% území NP tvoří horské smrčiny. Když se k tomu přidají rašeliniště (částečně zalesněná) a další zbytky přirozených lesů, tak nacházíme více než 30% přirozených nebo přírodě blízkých ekosystémů. Hospodaření sice většinu horských smrčin pozměnilo ve věkové a prostorové struktuře, ale nejde mluvit o geograficky nepůvodním genofondu. Nepůvodního semene bylo dovezeno jen zcela zanedbatelné množství – viz průzkum lesnického historika Josefa Jelínka z 80. let. Nejnovější analýzy (například loňská Věková struktura lesů Šumavy od P. Hubeného a P. Čížkové) také dokládají, že smrky v horských smrčinách pocházejí převážně z přirozeného zmlazení, nikoli z umělého zalesnění (to totiž převážně nepřežilo). A právě kůrovec ukazuje, jak rychle dokáže tyto parametry posunout do přírodního stavu.
Takže, co teď? Šumava přežila nacistický i komunistický režim a lze pevně doufat, že přežije i řádění motoristů stejně jako naše ostatní národní parky. Parky přežijí i snížení rozpočtu, pokud budou mít rozumné vedení. Jediní, kdo na snížení dotací doplatí, jsou turisti, protože se může výrazně omezit turistický servis. A jak se zpívá v jedné písni od voskovce a Wericha: „Ono to takhle nezůstane, každá potopa přestane a pak se teprv budeme smát.“
