Co je důležitější v krajině: estetika, nebo biodiverzita?

Úvod

Česká republika je bohatá na rozmanité ekosystémy v důsledku své polohy mezi různými biogeografickými regiony a díky geografickým variacím od úrodných nížin až po vysoké hory. Dopad lidské činnosti se velmi různí. Na jedné straně jsou zde oblasti, které člověk po staletí intenzívně využíval, na druhé straně pak zde stále ještě zůstávají oblasti relativněpanenských lesů, kde je vliv činnosti člověka minimální. Při ochraně přírody a krajiny v České republice se postupuje podle Zákona o ochraně přírody a krajiny, který hned ve svém prvním paragrafu stanoví: „Účelem zákona je přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji.“ Je to jediný zákon z právního kodexu ČR, který operuje s pojmem krása. Proto je vhodné se nad jeho významem zamyslet.

Vývoj a problémy ochrany přírody a krajiny

Naše krajina (tedy krajina na území dnešní ČR) byla původně z 97% zalesněná. Krajina byla postupně podrobena velkým změnám v důsledku rozvoje zemědělství. Později při budování průmyslu a infrastruktury mizely i orientační body jako kříže, kostely a dokonce celé kopce a nebo byly zastíněny jinými strukturami. A tak spolu se ztrátami v oblasti biodiverzity ztratila krajina (až na výjimky)i svůj charakter a typický vzhled.

Historické struktury měly v průběhu staletí svoji vlastní evoluci související s různými událostmi (tragické následky válek či epidemie končily u některých obcí jejich zánikem), se změnami vlastnické držby, se zkušeností o bonitě (vhodnosti či nevhodnosti) pozemků nebo jejich částí pro určitý typ využití (nové zalesnění nebo zatravnění) směrované k ochraně půdy (např. zalesnění obecních pastvin vystavených silné erozi půdy).

Tento pozvolný dlouhodobý proces byl vystřídán radikální přeměnou struktury zemědělských pozemků a tím převažující části venkovské krajiny po druhé světové válce. Kolektivizace zemědělství v padesátých letech s následným rozoráním mezí a spojením úzkých parcel do souvislých celků bylo pro naši krajinu vpravdě šokem, jehož důsledky byly evidentně katastrofické, avšak specifikace nebo kvantifikace všech negativních důsledků založená na seriózní vědeckovýzkumné metodě není k dispozici. Stejně tak nejsou zhodnoceny důsledky navazujících „zúrodňovacích opatření“, které byly součástí intenzifikačního tlaku zemědělství, zejména kanalizace iniciálních částí toků do podoby melioračních odpadů a jejich napřimování s jedinou funkcí – rychle odvést vodu z krajiny. Regulace středních a větších toků, která dosáhla masového měřítka, měla v otevřené krajině stejnou motivaci a stejně neblahé důsledky na ovlivnění vodního režimu.

Po první vlně scelování pozemků přišla přibližně v polovině sedmdesátých let druhá vlna tvrdých zásahů do zemědělské krajiny. Bylo to v podobě tzv. „blokace pozemků“, kdy pomocí buldozerů, bagrů a další těžké techniky byla zlikvidována rozptýlená zeleň, zarovnaly se okraje pozemků a vyrovnaly terénní deprese. Odstranily se tak všechny „překážky“, které ztěžovaly používání mechanizace. Tato definitivní rána uštědřená naší krajině byla ještě umocněna přeměnou trvalých lučních porostů na ornou půdu prakticky ve všech přírodních podmínkách, v největším rozsahu v údolních nivách upravených toků. Všechno bylo vykonáno pod heslem k dosažení soběstačnosti v produkci potravin. Heslo zapomenuto, důsledky zůstávají. (Kolektiv 1999)

Způsoby využití půdy v České republice prošly v průběhu uplynulých sto let rozsáhlými změnami. Zatímco celková rozloha lesů se zvětšila, rozloha zemědělské půdy rapidně klesla v důsledku výstavby domů, silnic a dalších staveb. Struktura využití zemědělské a lesní půdy se také změnila. V letech 1927 až 1989 zmizelo 462.000 hektarů luk a pastvin - rozloha zatravněné půdy se tak zmenšila z 15% na 9% celkové rozlohy půdy. (Od roku 1990 rozloha zatravněné plochy mírně vzrostla, ale některé důležité oblasti bývalých nížinných luk jsou stále využívány jako orná půda). ( Kuba,Olivová 1999)

Úhel pohledu

Uvažujeme-li o hodnotách, jako je krása (estetika) a přírodní rozmanitost (biodiverzita), musíme především definovat, z jakého zorného úhlu chceme tyto fenomény porovnávat. Pokud se postavíme na pozice biocentrického světového názoru (A. Schweitzer, A. Ness, J. Lovelock), pak je otázka uvedená v názvu příspěvku beze smyslu. Je totiž zřejmé, že život, příroda či biodiverzita je hodnotnou sama o sobě a estetika je mimo hru. Pokud se postavíme na pozice antropocentrického světového názoru, je možné krajinu vnímat jako životní prostor pro člověka a tedy jako (1) zdroj potravy (brambory, jablka apod.) (2) zdroj „rostných“ a nerostných surovin (dřevo, sláma, vlna, uhlí, stavební kámen apod.),(3) místo pro bydlení (vesnice a města) nebo (4) místo pro rekreaci (sport, umění apod.). V poslední době se krajině přisuzují i tzv. ekosystémové služby, což jsou vedle již uvedených (ad 1 a 2) ještě i další, finančně obvykle nehodnocené zdroje.

Často to jsou i služby, které jsou zprostředkované: (5) regulace podnebí (zadržování vlhkosti, mírnění větru) či (6) regulace záplav (mokřady, meandry apod.). Někdy jsou do ekosystémových služeb zahrnovány i (7) tzv. kulturní služby (estetické, duchovní).

Je tedy možné položit otázku, co očekáváme od krajiny, které funkce by měla plnit především. S ohledem na odpověď je pak třeba analyzovat míru významnosti estetiky (krásy) a či biodiverzity (přírodní rozmanitosti) pro krajinu.

Pokud jako prioritní shledáváme funkce ad 1‑3 pak není estetika, ale ani biodiverzita důležitá. U funkcí ad 5 a 6 je zřejmá převaha důležitosti biodiverzity a estetika jde stranou, Zato u funkcí ad 4 a 7 je zřejmé, že je ve hře jak estetika, tak biodiverzita.

Pokud porovnáváme krásu a přírodní rozmanitost a hledáme priority, je potřeba definovat základní pojmy, se kterými chceme pracovat:

Estetika (z řec. aisthetikos – vnímavost, cit pro krásu) je filosofická disciplína zabývající se krásnem, jeho působením na člověka, lidským vnímáním pocitů a dojmů z uměleckých i přírodních výtvorů. V přeneseném slova smyslu znamená estetika krásu či „krásnost“ předmětu zkoumání.

Biodiverzita, též biologická diverzita (angl. biological diversity) představuje rozrůzněnost života. Existuje asi 40 definic biodiverzity, neboť se jedná o složitý několikaúrovňový jev. Světový fond ochrany přírody definoval v roce 1989 biodiverzitu jako „bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí.“ Nejstručnější definice říká: Biodiverzita – základní charakteristika života (Wilson 1988) Je popsána také jako rozmanitost života ve všech jeho formách, úrovních a kombinacích (Glowka 1994).

Co je krásné ?

Appleton (1996) publikoval studii, ve které navrhoval teorii „prospect-refuge“ – teorii lidské estetiky. Teorie v kostce říká, že esence umění je způsob uspokojování vrozené touhy. Základní lidské potřeby jsou možnosti (vyhlídky) a bezpečnost (útočiště). Obě tyto potřeby nám ukazují klíč k úspěšnému přežití a z tohoto pohledu je estetika nastavena na schopnost předvídat krajinu, která tyto dvě složky obsahuje. Podle Appletona, musí krajina naplňovat lidské biologické potřeby, a proto přírodní výběr zvýhodňoval ty jedince, kteří se zabydlovali tam, kde tomu tak skutečně bylo. Tak vznikly vrozené preference pro určitý typ krajin a daly základ estetickému zalíbení v krajině. Estetické uspokojení zakoušené při pohledu na krajinu vychází ze spontánního vnímání vlastností krajiny, která prostřednictvím svých tvarů, barev, prostorového uspořádání a jejích dalších viditelných atributů působí jako indikátor podmínek prostředí vhodného k přežití, a to ať již skutečně k přežití vhodné jsou či nikoliv. (Appleton, 1975: 69). Podle této teorie je tedy krása krajiny ryze praktická (i když nevědomá) volba.

Naopak Thorstein (1999) ve své Teorii zahálčivé třídy uvádí, že za krásné (čili estetické) je považováno to, co je nepraktické a drahé. Například čínská váza, do které nelze dát ani květiny, boty na vysokých podpatcích, ve kterých téměř nelze chodit apod. Věci praktické mohou být považovány za krásné až tehdy, když už se nepoužívají a jsou k ničemu (cep visící na zdi v hale, dřeváky ve vitríně atp.). A podobně je to s krajinou. Za krásnou považují zejména takovou krajinu, která nepřináší žádný praktický užitek. Tento pohled na estetiku krajiny je ovšem druhotný a vznikl (dle Thorsteina) až po vzniku zahálčivé třídy (otrokáři, feudálové, buržoazie) A tak v historii za krásné byly považovány vodopády, gejzíry, pralesy, vysoké hory- zkrátka takové krajiny, které byly takřka bez užitku.

Zde je vidět zjevný rozpor mezí tím, co člověk jako krásné (třeba nevědomě) vnímá a co je za krásné (společensky) považováno. V současné době začíná, žel, převládat to druhé. Za krásné se považují zemědělské krajiny, a to v okamžiku, kdy přestávají být k užitku. Připomeňme si například bělokarpatskou luční krajinu protkanou solitérními stromy či anglickou krajinu s živými ploty. Krajinám byl jejich ráz dán čistě unitárními pohnutkami, (seno, chov dobytka). Jejich krása byla společensky oceněna až ve chvíli, kdy jejich praktický význam upadl (sklizeň sena v Bílých Karpatech a chov ovcí v Anglii se staly ekonomicky nezajímavé). Je ovšem velmi pravděpodobné, že samotní uživatelé (zemědělci) krásu tak či onak oceňovali, ale pochopitelně o to nepsali. Toto ocenění můžeme odvozovat z lidových písní či veršů.

Co je biodiverzitní (přírodně rozmanité)?

Pokud jde o biodiverzitu krajin, rozeznáváme především tři úrovně: alfa, beta a gama.

Alfa diverzita

Nejnižší prostorovou úrovní diverzity je alfa diverzita. Jedná se o druhovou diverzitu v rámci jednoho společenstva či stanoviště (within-habitat diversity).

Gama diverzita

Nejvyšší úrovní je regionální, popř. nadregionální druhová diverzita, neboli gama-diverzita. Je to množství druhů v celé oblasti (krajině)

Beta diverzita

Beta diverzita popisuje strukturní komplexitu prostředí, je mírou rozdílnosti (či naopak podobnosti) druhového složení mezi společenstvy (between-habitat diversity). Je tím vyšší, čím méně společných druhů společenstva obsahují. Stanovuje se jako podíl gama a průměrné alfa diverzity.

Krajina je tedy přírodně rozmanitá, má-li vysokou gama- a zejména pak beta-diverzitu. Člověk svojí činností v krajině nejvíce ovlivňuje beta-diverzitu. Relativně nedotčený tropický prales má vysokou alfa i gama diverzitu, ale paradoxně velmi nízkou beta diverzitu. Člověkem trvale a zásadně ovlivňovaná zemědělská krajina k vidění ještě nedávno např. v Polsku má relativně nízkou alfa a gama diverzitu, ale obrovskou beta diverzitu.

Případové studie

Je docela zajímavé sledovat, kde se mohou pohledy estetické a biologické ochrany krajiny potkávat.

Bílé Karpaty

Při výzkumu a ochraně jednoho konkrétního druhu – užovky stromové (Zamenis longissimus) v oblasti Zlínského kraje (CHKO Bílé Karpaty) jsem byl postaven před úkol stanovit procesy a jevy, které těmto užovkám jednoznačně škodí (Větrovcová 2010). Byly to tyto:

V prezentaci Krajinný ráz Zlínského kraje uvádí Psotová (web 3) jako ohrožení krajinného rázu následující příčiny (výběr):

Porovnáním uvedených příčin ohrožení dojdeme k závěru, že se nápadně a v mnohém shodují. V tomto případě lze říci, že ochrana krásy a biodiverzity krajiny se shodují či komplementárně doplňují.

Šumava

Jiný příklad je NP Šumava. V bezzásahové zóně uschla v důsledku gradace kůrovce část stromů na ploše několik tisíc hektarů. Existovaly obavy o další osud lesa. Vývoj však předčil i ta nejoptimističtější očekávání. Netvoří se holiny, pod uschlými stromy vzniká nový les. Inventarizace lesů národního parku i další studie na naší i Bavorské straně ukázaly, že se v na první pohled uschlém lese zvýšil počet mladých stromků z přirozeného zmlazení na průměrně 1200 kusů na hektar (v jednom případě až neuvěřitelných 36 000 ex. na hektar). O budoucnost lesů zde proto odborníci již nemají obavy, příroda je obnovuje spolehlivě a mimochodem zdarma. Kůrovec navíc nedokázal poškodit všechny smrky. Silní jedinci zakládají novou, podmínkám lépe přizpůsobenou generaci lesa.

Obnova lesa pod uschlým porostem probíhá v několika fázích. Díky tomu vzniká věkově i prostorově rozmanitý a proto stabilní les. První fázi tvoří 5‑20 let staré stromky, které byly odrostlé již v době, kdy dospělé smrky usychaly. Druhou představují menší smrčky ze semenného roku, který rozpadu vždy předchází. Třetí nastává po rozlámání souší 5‑10 let po kalamitě, kdy začíná odrůstat jeřáb. Čtvrtá fáze nastupuje 15‑30 let po kalamitě. Na tlejícím dřevě padlých souší se uchycují semenáčky ze semen stromů, které přežily.

Možná nejdůležitější ale je, že v dočasně „suchém lese“ bavorského parku přežívá většina druhů lesních rostlin, hmyzu a dalších organismů. Podařilo se tedy zachovat jak kontinuitu vývoje lesa, tak pestrý ekosystém unikátní horské smrčiny a jeho biologickou diverzitu. Příroda rozpadajících se smrkových porostů v národním parku je paradoxně pestřejší a živější než zelené smrkové monokultury, nemluvě o holinách.

Bývalý ředitel Správy Národního parku Šumava Jan Stráský časopisu Instinkt řekl: „Když jdu po Šumavě, tak někdy nevidím žádný zelený strom, a to mě hrozně štve. Všude jsou jen suché stromy. Někomu to vadí. Někomu vadí, že přijede na Šumavu a nevidí pořádný les.“ Přesně tím vyjevil laické vnímání přírody: smysl má pouze ta malebná, upravená, „estetická“. (Jelínek, web 2)

Jan Roleček z Ústavu botaniky a zoologie PřF Masarykovi univerzity se vyjádřil jinak: „Ty pochmurně vypadající porosty s tisíci mrtvých stromů ve skutečnosti kypí životem a přirozeně se zmlazují. Intervence člověka do tohoto procesu za účelem „záchrany lesa“ není potřebná, ba je škodlivá. Škodlivá proto, že se děje na území národního parku, kde jsme se rozhodli přírodu chránit, dát jí volnou ruku.“ Tím je jasně vyjádřeno upřednostnění biodiverzitního prvku, „ať se nám to líbí nebo ne“ (Roleček, web1).

Tady se již měřítka estetická a biodiverzitní zcela míjejí. Oblasti, kde došlo ke gradacím kůrovce, jsou často vnímány jako škaredé, neestetické, odpuzující a depresivní. Toho vyžívají místní starostové a politici k ostrakizaci ochránců přírody a znevážení mezinárodní koncepce ochrany národních parků.

Závěr

Pokud o krajině uvažujeme jako o místě pro člověka, je rozpor mezi její krásou či rozmanitostí spíše umělý. V naprosté většině případů je možné oba přístupy sladit neboť pestrost a krása se nevylučují, ba právě naopak. Ve výjimečných případech (odumírají stromy a podobně) je třeba hledat krasu v rozkladných procesech a ne tyto procesy vylučovat, vymazávat ze zorného uhlu člověka pod praporem estetiky.

Často změníme názor na to, co je estetické i tím, že do vnímání vneseme nové hodnotící kritérium. Např. se nám přestane líbit „objektivně krásný“ kožich, když si uvědomíme, že je vyrobený z týraných zvířat. Ale může to být i naopak. Odumírají les se nám začne líbit, když si uvědomíme, že jde o součást vývoje přirozeného lesa.

Literatura:

Appleton, J.,1996: The Experience of Landscape .Vydavatel Wiley, stran: 296

Thorstein V.,1999 : Teorie zahálčivé třídy, nakladatelství SLON, (podle vydání z roku 1912)

Kolektiv, 1998: Krajina a povodeň. Zvláštní číslo časopisu Veronica, 12, roč. XII, Brno

Kolektiv, 1999: Hodnocení stavu využívání krajiny ve vztahu k hydrologickému režimu a návrh opatření k optimalizaci využívání zemědělské a lesní půdy (Podklady k řešení scénáře č.1 a scénáře č. 2. projektu „Flood management in the Czech Republic“), Unie pro řeku Moravu, Brno.

Kuba, B., Olivová, K.,1999: Katastr nemovitostí po novele. Vydání šesté. Linde , Praha:

Větrovcová, J., Musilová, R., Zavadil, V., Mikátová, B., Vlašín, M. & Škorpík, M., 2010 : Záchranný program užovky stromové v České republice. Ochrana přírody 2010:1, 12-17

Wilson,O.E.,1988: Biodiversity, Harvard University, Editor; National Academy of Sciences/Smithsonian Institution

webové odkazy :

web1 : Roleček, J.2012:Jak vidím „kůrovcovou kalamitu“ na Šumavě https://sites.google.com/site/2011sumavanarozcesti/osobnosti-mu

web 2: Jelínek L., 2012: Šumavské pily už slyší i v Bruselu

http://neviditelnypes.lidovky.cz/glosa-sumavske-pily-uz-slysi-i-v-bruselu-ffq-/p_spolecnost.asp?c=A120627_180544_p_spolecnost_wag

web 3: Psotová ,J.2008: Krajinný ráz Zlínského kraje hostetin.veronica.cz/dokumenty/OPAK/…/Psotova_-_Krajinny%20raz.pdf