Článek
Bhagavadgíta je jednou z nejvýznamnějších posvátných knih hinduismu. Je součástí rozsáhlého staroindického eposu Mahábhárata. Byla pravděpodobně dokončena v období kolem roku 200 př. n.l. Odmyslíme-li si mystický a filozofický smysl knihy, tak v epické rovině se jedná o popis začátku bitvy mezi Pánduovci a Kuruovci. Ardžuna, vrchní velitel Pánduovců, žádá svého vozataje Kršnu, aby zajel s bitevním vozem mezi oba znepřátelené rody ještě předtím než bitva začne. Kršna ovšem není nikdo jiný než převtělení (nebo chcete-li avatar) boha Višnua. Když Ardžuna vidí své příbuzné, kteří jsou jak mezi Pánduovci tak i mezi Kuruovci, začne pochybovat, zda je možné spáchat tak velký zločin a zabíjet své příbuzné. Uvažuje, zda není lepší dát se zabít neozbrojený, než zabíjet se zbraní v ruce. Svěřuje se svému vozataji:
„Ó Kršno, když vidím své vlastní příbuzné, chtivé boje, v bojovém seskupení, údy mi malátní, vysychá mi v ústech, chvěji se po celém těle a vlasy se mi ježí. Luk Gándíva mi z ruky padá a kůže na mně jen hoří. Nemohu se udržet na nohou a mysl jako by mi bloudila. V tom, že v boji mám zabíjet příbuzné, nespatřuji nic dobrého“
Kršnova odpověď na Ardžunovy pochybnosti je hlavní náplní celé Bhagavadgíty. Višnu, nejvyšší bůh hinduistického panteonu, se snaží ústy Kršny Ardžunu přesvědčit, že nekonání povinností je stejně špatné, jako když se člověk aktivně zapojuje do dění (bitvy, vládnutí, stavění hradeb apod.), ale lpí na výsledcích své práce. Člověk má aktivně konat, avšak bez ulpívání na tom, jak to celé dopadne. Nakonec, jako hlavní argument říká Aržunovi, že bitva ještě nezačala, ale o výsledku je již rozhodnuto. Višnu vidí, že Kuruovci jsou sice silnější a mají početnější vojsko. Vidí však také, že se podíleli na moha ohavných zločinech a tak nemohou zvítězit. Slabší Pánduovci však jsou ctnostní, ctí boží zásady a tak bitvu vyhrají. Ardžduna má možnost, že se bude na bitvě podílet a pak se mu dostane cti a slávy, anebo se vzdá bez boje a pak bude zabit či dojde potupy jako zbabělec. Ardžuna chce vědět, proč zrovna on musí bojovat. Kršna ho nabádá: „Konej vždy svou přidělenou povinnost bez touhy po odměně. Musíš jednat s ohledem a ku prospěchu všech.“
Tady můžeme nahlédnout dvě paralely k současné situaci. První: Ukrajinci i Rusové jsou příbuzné národy, které mnohokrát v historii stály pospolu a mnohokrát proti sobě. Mnohé rodiny se nyní rozdělily podle toho, zda se jednotliví její členové cítí více Ukrajinci či více Rusy. A mnozí (na obou stranách) jistě uvažují, že „zabíjet příbuzné se zbraní v ruce není nic dobrého“. Nicméně i Višnu by jistě uznal, že Ukrajinci jsou spíše Pánduovci a boj jim byl vnucen, zatímco Rusové jsou Kuruovci páchající ohavné činy.
Druhá: Je na ostatních, kteří bitvu sledují, aby zvažovali, na kterou stranu se přidají. Strategie přidat se na stranu vítěze, nemusí vždy vyjít, zejména když přijmeme myšlenku, že sice pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, ale dočasně to může být i naopak. A tak se ukazuje, že chtít mír a být neutrální může být je zástěrkou pro zbabělost, tak jak to předvádí premiér Babiš v Bruselu. Rád by se i přidal na stranu Ukrajiny, kdyby mu někdo zaručil, že ta opravdu vyhraje. Podobně uvažovali i státníci Británie a Francie, kteří se domnívali, že bitvu mezi Stalinovým „Sojuzem“ a Hitlerovým „Rjachem“ budou zpovzdálí jen sledovat a Československo proto hodili přes palubu. Ve skutečnosti (tehdy jako dnes) je o výsledku bitvy rozhodnuto předem a kdo to hraje na obě strany, neskončí na poli cti slávy, ale na smetišti dějin.
