Článek
Česko má jednu z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) síť značených stezek pro pěší turisty na světě. Mimo silnice se však v krajině chtějí pohybovat ještě cyklisti, jezdci na koních a některých motorových vozidlech. Pokud jde o motorová vozidla (většinou jde o terénní motocykly a čtyřkolky), tak tam je pohyb mimo komunikace a po účelových komunikacích zakázán (avšak tento zákaz je často porušován), u koňáků je někdy jejich pohyb v terénu v šedé zóně a je legislativně nedořešený. Pokud jde o cyklisty, tak se zda, že se cyklistická infrastruktura postupně zlepšuje a že je vše jasné a vyřešené. Není!
Investoři a projektanti cyklostezek se snaží někdy navodit dojem, že cyklostezky jsou všeobecné dobro pro přírodu a životní prostředí (jako třeba čistírny odpadních vod či recyklační dvory). Je jistě dobře, když se část silničního provozu přesune na cyklostezky, ale důležité je, jestli jsou cyklostezky stavěny citlivě a s respektem k přírodě, kterou procházejí.
Další věc je, že cyklostezky jsou značeny často po účelových komunikacích (to jsou typicky polňačky a lesní cesty) a jsou označené dopravním značením B11 - Zákaz vjezdu všech motorových vozidel, nebo B - Zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou dopravní obsluhy. A tady není jasné, kdo se o stav takové komunikace má starat, kdo ji má udržovat. Česká krajina je specifická i tím, že je protkána řadou polních a lesních cest, po kterých jsou často vyznačené cyklotrasy. Problém nastává v tom momentě, když se mají opravit problematické úseky, které jsou vedeny jako účelové komunikace. Cyklistická infrastruktura se často buduje jako „univerzální prostor pro všechny“, což vede k nárůstu konfliktů mezi uživateli (pěší, bruslaři, koloběžkáři, koňáci, pejskaři).Cyklostezky jsou pohodlné cesty pro rekreačnícykloturisty (od rybníka k zámku, k hospodě a k nádraží), ale řítí se tudy i „závodníci“, kteří nechtějí riskovat na silnici mezi auty. A také je používají lidé jedoucí do práce, do lesa a na pole. Bez jasného rozlišení mezi rekreačním a dopravním využitím se z cyklostezek stávají nebezpečné koridory. Navíc u některých elektrokol není zřejmé, zda se nejedná o motorová vozidla. Mnohá elektrokola se už blíží mopedům a to nejen v rychlosti ale i v dojezdu.
Pak existují páteřní, většinou asfaltové nebo betonové cyklostezky, které umožňují cyklistům rychlou jízdu, ale často mohou v přírodně cenných oblastech způsobovat velké problémy. Z praxe mohu potvrdit, že asfaltové cyklostezky mohou být naprosto devastující pro populace plazů a nebo obojživelníků. Je to tím, že hadi se vyhřívají na teplém asfaltovém povrchu a přijíždějící cyklisty nezaregistrují. Obojživelníci zase v jarním období překonávají cyklostezku při cestě na místa rozmnožovaní a jsou projíždějícími cyklisty přejížděni. Snaha vytlačit cyklisty na asfaltové cyklostezky někdy vede jen ke zvýšení zátěže a ekologických rizik na takto exponovaných lokalitách. Vybudování a vyznačení většího počtu přírodních cest (podle parametrů, které jsou běžně uznávány v zahraničí) by naopak vedlo k difuzi cyklistů v krajině a ke snížení zátěže. Jsou to takzvané cyklotrasy určené pro terénní cykloturisty a vyznačují se pomocí značek na stromy a do mapy. Tyto cyklotrasy nezaručují stoprocentní průjezdnost, zejména ne pro silniční kola.
Většinou za výstavbu cyklistických komunikací jsou zodpovědné obce. V případě větších měst to obvykle není problém, ale skutečně malé obce problematika cyklistické dopravy často nezajímá, protože mají nedostatečný rozpočet a jiné priority. Často se stává, že nelze vybudovat cyklostezku kvůli nedořešeným majetkoprávním problémům. Pokud by ale cyklostezka byla zanesena v územním plánu obce, pak ji lze považovat za veřejně prospěšnou stavbu. Tento postup je zvláště vhodný, pokud se jedná o pozemky s nedohledatelnými majiteli. Ve městech existuje také spousta úseků, které najednou skončí a cyklisto, vrhni se mezi auta. Často je to v naprosto nepřehledném a nebezpečném místě a cyklisté pak jezdí po chodníku. Výsledkem je cyklistická infrastruktura, která neplní dopravní funkci.
Většina projektů cyklostezek je financována z dotačních titulů, které však neřeší dlouhodobou údržbu. Po několika letech či po době tzv. udržitelnosti se tak mnoho stezek dostává do stavu, kdy formálně existují, ale prakticky mohou být nefunkční. Pokud chce Česko vybudovat bezpečnou dopravní síť pro cyklisty, pak je nutné se zaměřit na konfliktní místa na této sítí. Typicky cyklostezky vedou podél řek a nebo v lesních porostech. A tak bývá často problém s Lesy ČR, případně se soukromými vlastníky lesů a s podniky správy vodních toku, které spravují pobřežní pozemky.
Bez silnější role státu a jasně definované národní strategie, zůstane rozvoj cyklostezek roztříštěný, závislý na iniciativě jednotlivých obcí a krátkodobých dotačních výzvách. V krajských zásadách územního rozvoje (tzv. zurky) by mělo být jasně uvedeno, kde má smysl budovat zpevněné cyklostezky a kde je lépe budovat cyklotrasy. Cyklostezky by měly všechny projít řádným posouzením vlivu na životní prostředí a měly by mít podobná opatření ochranu přírody jako třeba silnice, či dálnice.
