Článek
Na Český svaz ochránců přírody (ČSOP), kde jsem stále členem, často chodili (a stále chodí) různé dopisy a e-maily s prosbami o pomoc či zásah. Jeden například (ještě ho mám schovaný) začínal takto: „Vážení ochránci přírody, dovolte, abych vám pogratuloval k vašim úspěchům v obhajování ekologických zájmů, což je v dnešní době značně obtížné …proto mně dovolte obrátit se na vás …“. Následoval, výčet různých prohřešků proti přírodě, kde bychom prý měli zasáhnout.
Proč zrovna my? Vždycky mne u takových dopisů napadalo, proč se pisatel neobrátí na kompetentní orgány, jako je obec, krajský úřad či inspekce životního prostředí? Jedním z důvodů může být, že státu nedůvěřuje a občanským sdružením (spolkům) ano, což může být pro nás lichotivé. Když už napsal nevládní organizaci, proč si myslí, že máme čas a peníze se jeho podnětem zabývat ? Na svoji činnost (telefony, cestovné, vybavení atd.) si musí spolky sehnat peníze samy. Někteří občané, plátci daní, se zajisté domnívají, že naše organizace dostává od státu nějaké subvence, aby mohla podobné případy řešit. Nedostává ! Pokud dostaneme grant, například od Ministerstva životního prostředí, je určen na konkrétní akci a musíme jej přesně vyúčtovat. Ano, dostáváme dary od dárců a sponzorů, ale podívejte se do našich výročních zpráv a zjistíte, že to není zatím podstatné. Veřejnost ale věří, že my se přírody určitě zastaneme. Jistě bychom to rádi dělali, ale bez peněz do hospody nelez. Asi by nikdo nechtěl, aby ho člen Červeného kříže (také spolek) ovázal vlastní košilí a odvezl do nemocnice na trakaři. Každý očekává, že organizace zabývající se ošetřováním zraněných či nemocných má adekvátní prostředky a vybavení. No, a každý očekává, že ochránci přírody jsou dostatečně vybavení na ochranu přírody. Nejsou!
Jak z toho ven? V okolních zemích si tohoto problému všimli a začali ho řešit. To řešení se jmenuje: asignace dani. Na Slovensku či v Polsku například může každý plátce 2 % svých odvedených daní nechat poslat spolku (včetně církví), které si vybere. Takovým způsobem mohou lidé sami rozhodovat, které organizaci přisoudí část svých daní a tím ji podpořit. Pak také mohou oprávněně požadovat, aby se organizace zabývala problémy se kterými se ji svěří. Z dalších zemí EU ma asignaci v nějaké podobě zavedenou Maďarsko, Litva, Rumunsko, Itálie, Španělsko a Portugalsko.
Na čem to u nás vázne? Vyskytly se i námitky, že tím pádem organizace přijdou o granty a dotace, že přijdou o dary, které se mohou odepisovat z daní. Nepřijdou! Ve všech zemích, kde jsem se poptával po zkušenostech s tímto systémem, zůstaly ostatní finanční mechanismy beze změny a asignace daní funguje jako dodatečný zdroj. Námitka, že například 2 % z daní (z příjmu fyzických osob) způsobí díru v příjmové části státního rozpočtu je docela směšná, protože převážnou část daní tvoří daně právnických osob, daně z nemovitostí atd. Existují i obavy z typicky českého tunelování, zakládání fiktivních organizaci sloužících jako penězovody do podsvětí. Tomu se dá zabránit třeba tak, že organizace musí vykonávat veřejně prospěšnou práci po pět let, a teprve po té bude zapsána na listinu oprávněných organizací, každoročně vydávanou třeba ministerstvem financí. Z práva přijímat asignované daně budou samozřejmě vyloučeny organizace, které nevedou řádné a průhledné hospodaření, nemají výroční zprávu, atd. Ze hry budou také ty sportovní kluby, které jsou uzavřené mládeži a širší veřejnosti, a vůbec všechny zájmové spolky, které vyvíjí činnost jen a jen pro své členy a pro své potěšení. Příjemcem ale mohou být například turisti (značkují cesty) hasiči (hasí požáry a pracují s mládeží), charity (pečují o bezmocné), sokoli (umožňují rekreační sport), no a jistě i environmentální neboli ekologické organizace, pečující o přírodu a životní prostředí.
