Článek
Hodnost svobodníka je na vojně hned po generálovi. Dostal jsem ji, když jsem narukoval, a udržel jsem si ji až do doby, než jsem byl na vlastní žádost z armády vyřazen. Mí přátelé říkají, že důvodem bylo moje ryze nevojenské vystupování. Ale já vím, že to bylo kvůli podlomení bojeschopnosti útvaru. Provedl jsem to (a dnes už to můžu prozradit) pod rouškou ochrany přírody.
Na útvaru v Táboře jsem platil za podivína. Jednak proto, že jsem nosil o pět čísel větší vojenský kabát se slovy: „Co jsem vyfasoval, to nosím“, a hlavně proto, že jsem zde založil kroužek ochrany přírody. Zpočátku činnost kroužku spočívala v promítání filmů s přírodopisnou tematikou. Při promítání filmů sedělo v útvarovém kině někdy i všech pět členů našeho kroužku. Půjčoval jsem znamenité filmy ve vojenské půjčovně. Za celou tu dobu si je asi nepůjčil nikdo jiný: hnízdění orlů skalních v Tatrách, dropi na Žitném ostrově a podobně. Sympatie jsem si získal až výletem do muzea v Soběslavi, který podle vojenských zvyků skončil v hospodě a počet členů kroužku se rázem rozrostl na dvanáct.
Na vycházky do přírody jsem vyrážel raději sám. Na jedné z nich jsem se seznámil s doktorem Bumerlem, okresním konzervátorem (to byla tehdy hlavní funkce v ochraně přírody na okresním národním výboře), a občas jsme pak spolu chodili do hospody. Jednou si postěžoval, že budování naučné stezky v chráněném území Borkovická blata (dnes přírodní rezervace) nejde tak od ruky, jak si myslel. „No vidíte,“ pravil jsem radostně, „a u nás v kasárnách se válí spousta vojáků a nemají do čeho píchnout. A navíc tam mám ochranářský kroužek.“
Jen stěží mohu reprodukovat, co mi sdělil velitel, když jsem oznámil, že bych chtěl s naším ochranářským kroužkem uspořádat celodenní brigádu v rezervaci. Konzervátorovi jsem to přeložil o týden později jen velmi stručně: „Nejde to!“
„No víš,“ řekl, „já se v těch hodnostech nevyznám, ale u nás v domě bydlí jakýsi Jedlička, co je u armády. Tak se ho zeptám, jestli by to nešlo nějak zařídit.“
Druhý den si mě zavolal velitel a pravil: „Dněs ráno mi telefonoval oný súdruh generál Jedlička o téj brigádě. Seberte si ten svoj krúžok a choďte s ním třeba do riti.“
Uposlechl jsem příkazu velitele. Sebral jsem kroužek, který se po oznámení brigády rozrostl na 25 členů, a v neděli jsme společně nastoupili do autobusu, který přistavil okresní konzervátor. V autobuse jsem zjistil, že kroužek již má 38 členů a dalších zájemců jsme se zbavili pouze rychlým odjezdem.
Je třeba říci, že v rezervaci to odsejpalo. Stavěly se hatě z pražců a všichni pracovali tak, jak jsem je v kasárnách nikdy pracovat neviděl. Jeden východňár, civilním zaměstnáním traktorista, si doběhl do vesnice půjčit traktor a pražce tahal po desítkách. Teprve když stroj uvázl oběma zadníma kolama v rašelině, vylezlo z něj, že traktor si nepůjčil, ale ukradl. Když už jsem se vzdával naděje, že traktor vyprostíme, praštil východňár lopatou a pravil: „Iděm ukradnúť pásový!“ Představa dvojité krádeže a vojenského prokurátora v nás znásobila síly, takže jsme kolový traktor na jedno trhnutí vyprostili z bahna.
Po skončení práce jsme traktor vyčistili a vrátili na původní místo a mužstvo zaujalo bojové postavení v hospodě, kde se pilo na účet ochrany přírody, což nemohlo dopadnout dobře. Pět minut před nástupem do služeb zastavil náš autobus před branami kasáren a z něj vyplulo mužstvo služby a boje zcela neschopné.
Druhého dne velitel jen sípal: „Já vás zatvorím! Já vás zatvorím!“
Je třeba říct, že slovo dodržel — poslední tři dny vojny jsem strávil v base, a ještě jsem je musel nasluhovat. A tak jsem do svého zaměstnání ve státní ochraně přírody nastoupil s třídenním zpožděním.
Povídka z knížky Vlašín M.: Podivné příhody ochránce přírody (Lipka 2022)
