Článek
Motto:
Až pojedeš přes Majlont
házej čučku na nebe
komín s břichem bachratým
jednou spadne na tebe.
(neznámý brněnský insitní básnik)
V osmdesátých letech dvacátého století nebyli v Brně sprejeři, ale občas se objevovaly na neobvyklých místech vzkazy psané nesmývatelnou fixou (tehdy prudká novinka). Kromě vulgárních nápisů na záchodcích se tu a tam objevily zajímavé výplody insitních básníků, jako třeba ten nahoře. Pro Nebrňáky krátký slovníček: Majlont = městská část Maloměřice, házet čučku = bedlivě sledovat, komín s břichem bachratým = komín maloměřické cementárny, který podnapilí betonáři vyhnuli z osy a pak, aby to spravili, ho zase ohnuli na druhou stranu.
Jednou za totáče jsem jel z Tišnova do Brna na hlavní nádraží (brněnsky Rola) a ve vlaku vedle mě seděl nějaký pán, jak se ukázalo, cizinec. Dali jsme takzvaný small talk a dozvěděl jsem se, že je to Holanďan jedoucí do Brna na návštěvu. Železnice v oblasti Židenic objíždí shora zmíněný komín velkým obloukem, takže si ho můžete prohlídnout ze všech stran. Cizinec na něj chvíli zíral přes zamlžené okénko. Pak otřel sklo hřbetem ruky a nakonec vytáhl z kapsy papírový kapesníček a začal sklo intenzivně čistit. Brzy jsem pochopil, o co mu jde, a povídám: „To není sklem, tam ten komín je skutečně zakřivený, to je ,socialistický realismus‘.“ Cizinec stáhl okénko a přesvědčil se na vlastní oči. Pak dosedl do sedadla a pravil, že to je něco jako šikmá věž v Pise a že mu to nebude nikdo věřit. Vytahat fotoaparát a začal tuto raritu dokumentovat. Komín tam stojí dodnes, ale na rozdíl od šikmé věže se v bedekrech neobjevuje.
S jiným cizincem jsem se měl setkat v Tuzexu. To byly obchody, kde se neprodávalo za koruny, ale za takzvané bony. Byly to poukázky s uvedenou hodnotou v československých korunách, za které se dalo v těchto obchodech zakoupit luxusní zboží, které v běžných obchodech nebylo. Poukázky dostávali prominenti komunistického režimu a lidé, kterým někdo ze zahraničí poslal „tvrdé valuty“. Bony se ovšem daly také snadno sehnat na černém trhu, kde měla tuzexová koruna hodnotu dvou až pěti korun běžných.
Jednou jsem chtěl koupit babičce nějaký dárek a tak jsem od překupníka, takzvaného veksláka, zakoupil pár bonů a vešel do Tuzexu. Chvíli jsem bloudil mezi regály, když tu jsem zpozoroval nějakého cizince, který zjevně bloudil taky. Následovala otázka „Dújúspíkingliš“, na kterou jsem odpověděl hrdě „Jesajdů“, i když to nebylo tak docela pravda. Absolvoval jsem sice čtyři roky angličtiny na gymplu a dva na vejšce, ale mluvit jsem tehdy moc neuměl. Rozuměl jsem ale tomu, na co se cizinec ptal. Chtěl, abych mu vysvětlil, do jakého obchodu se dostal a proč zde neplatí československé koruny. Vysvětlil jsem mu kostrbatě, jak systém Tuzexů funguje, ukázal mu poukázky a přidal jsem informaci, že jsem svoje bony získal od překupníka. Chvíli mu to šrotovalo hlavou a pak řekl, že to pochopil. Že jde o černý trh organizovaný státem. Lepší a kratší vysvětlení jsem neměl, a tak jsem mu to potvrdil. A on s obligátní průpovídkou, že mu to nikdo nebude věřit, odešel z obchodu.
Jiné setkání s cizinci jsem zažil ještě jako student. Pracoval jsem jako pomocná vědecká sila v Ústavu pro výzkum obratlovců Československé akademie věd. Když se v Brně konal mezinárodní teriologický kongres (teriologie - věda o savcích), byl jsem jako elév navelen do organizačního štábu coby asistent pro mimořádné situace. U registrace jsem si všiml jednoho člověka, zarostlého jako Ezau, který bloudil kolem přepážek a neustále vykřikoval: „Kakvo se slučva? Kakvo se slučva?“ Byl to Bulhar jménem Atanasov-Christov.
Snažil jsem se ho rusky uklidnit a po chvíli mi vysvětlil svůj problém. Svoji řeč ale stále prokládat bulharským voláním „Kakvo se slučva?“ (Co se to děje?). Prý mu sdělili, že žádnou registraci nemá a že se má vrátit do Bulharska. Slíbil jsem mu, že se to pokusím vyřešit. Po chvíli jsem ale zjistil, že Bulhar registraci má, a to dokonce dvě. Jednu na jméno Atanasov, druhé na jméno Christov. Christova jsme zrušili a on se šťastně mohl zúčastnit kongresu pod jménem Atanasov. Bulhar mě vděčně potřásl rukou a v průběhu kongresu na mě přátelsky kynul, kdykoliv jsme se potkali.
Poté jsem dostal na starosti skupinku amerických vědců, které jsem zaškoloval do brněnského života: jak se jezdí šalinou a že malé pivo skutečně stojí 1 Kčs, a ne jeden dolar, jak se domnívali. Na závěr kongresu byla celkem opulentní hostina na brněnském výstavišti a za odměnu za pomoc při organizování jsem byl rovněž přizván. Přisedl jsem si opět k Američanům a odpovídal na jejich všetečné otázky, protože jim ekonomická podstata socialistického bordelu unikala.
Po večeři byla ohlášena cimbálová muzika, a když muzikanti vcházeli, začal jeden z Američanů ve stoje tleskat a vykřikoval: „Gipsy music, gipsy music!“ (cikánská kapela). K jeho údivu jsem konstatoval, že ten první Gipsy, co hraje na housle, je profesor Rozsypal, vedoucí katedry mikrobiologie, a že se právě vrátil ze stáže v USA. O přestávce za profesorem zašel, a když se přesvědčil o pravdivosti mé informace, vrátil se ke stolu a pravil: „Až u nás v Minnesotě řeknu, že v Československu hraje profesor mikrobiologie v cikánské kapele, tak mi to nebude nikdo věřit.“
A tak se Američan přesvědčil, že co Čech, to muzikant.
Povídka je z mé knižky Další příhody ochrance přírody, která vyšla v Lipce v roce 2023
