Článek
Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko sehrává v rusko-ukrajinském konfliktu složitou a mnohovrstevnatou roli, která se vyvíjela od podpory ruské invaze až po současné snahy o kompromis a snahu udržet si určitou míru nezávislosti na Moskvě. Jeho vliv lze rozdělit do několika klíčových oblastí: vojenské zapojení Běloruska, diplomatické aktivity a vnitřní politická kalkulace, která jej nutí balancovat mezi tlakem Ruska a snahou omezit vlastní rizika.
Bělorusko sehrálo zásadní roli zejména v počátečních fázích ruské totální invaze na Ukrajinu, když poskytlo své území jako odrazový můstek pro ruská vojska vstupující na Ukrajinu z několika směrů, včetně severní fronty směrem na Kyjev. Tato skutečnost výrazně rozšířila operační prostor ruské ofenzivy a umožnila jí překvapivý postup z neočekávaných směrů. Přesto Lukašenko nepřijal přímé vojenské zapojení běloruských ozbrojených sil do boje na Ukrajině, přinejmenším veřejně.
Od poloviny roku 2024 a zejména v roce 2026 se Lukašenko ocitl pod rostoucím tlakem ze strany Ruska, které požadovalo hlubší zapojení Běloruska do války, včetně mobilizace běloruských rezervistů či umožnění dalšího průchodu ruských jednotek přes běloruské území. Lukašenko však veřejně a opakovaně zdůrazňoval, že běloruské síly se do války nezapojí, a varoval před eskalací konfliktu. Jeho rétorika se posunula k naléhání na kompromis mezi Ruskem a Ukrajinou a k tvrzení, že vojenské řešení konfliktu není reálné. Lukašenko například uvedl, že „postup na bojišti je pomalý a obě strany musí řešit nedostatek vojáků“, což naznačuje, že chápe náročnost dlouhého konfliktu.
Lukašenko stojí před složitým dilematem: na jedné straně je jeho režim hluboce propojen s Moskvou a ekonomicky závislý na Rusku, na druhé straně si uvědomuje zranitelnost Běloruska v případě otevřeného vstupu do války, zejména kvůli sílící ukrajinské schopnosti napadat cíle na běloruském území. Ukrajina na Lukašenka vyvíjí vlastní tlak, včetně ultimát týkajících se hrozby eskalace ze strany Kyjeva v případě dalšího zapojení běloruských sil. Lukašenkova snaha o udržení určité míry nezávislosti se projevuje i v diplomatických aktivitách, kdy se pokouší působit jako prostředník pro mírová jednání, byť s minimálním úspěchem.
V roce 2026 se Lukašenko ocitl v „kleštích“ mezi tvrdým nátlakem Moskvy a rizikem další eskalace ze strany Ukrajiny. Existují tři hlavní scénáře dalšího vývoje: plná mobilizace běloruských sil, poskytnutí běloruského území pro další ruské útoky, nebo Lukašenkovo odmítnutí hlubšího zapojení za cenu dalšího ochlazení vztahů s Ruskem. Jeho současná rétorika směřující k mírovým jednáním a kompromisu tak může být i snahou o odvrácení nejhoršího scénáře – přímého zapojení Běloruska do války.
Lukašenko, nepochybně diktátor se vším všudy, sehrává podobnou roli jako Ceaušesco (bývalý rumunský diktátor) v roce 1968. Odmítal se účastnit invaze do Československa, ale ani proti ní výrazně neprotestoval a povolil průchod bulharských invazních jednotek přes území Rumunska. Zatímco však vliv Ceaušeska na (především) Ruskou invazi byla marginální, vlivů Lukašenka v konfliktu může být zcela zásadní. Pokud odmítne s Putinem spolupracovat, zbyde Rusku diktátor Kim Čon Un a předvídatelný blázen Trump. A to už může být ipulzem ke smíru. Považuji tedy Lukašenka v současné fázi konfliktu za klíčovou osobu. Největší vliv by mohl mít jeho pád a nebo i změna postoje.
