Článek
Antonín Frič napsal v Živě, (v časopise přírodníckém, jak zněl jeho podtitul) v roce 1858 pojednání o netopýrech. Začíná takto :
„Za tichého letního večera sedel jsem co host v kruhu spřízněné rodiny u ochlazující večeře, která byla tím vítanější, an denní vedro nastávající nocí dosavad nebylo umírněno. Z rozmarného hovoru byli jsme náhle vytrženi vykřiknutím jedné z přítomných dam, která nejblíže u okna seděla a nad svou hlavou strašné zvíře se kmitnouti zahlédla. Netopýr, netopýr ozvalo se nyní, a malý hošík hned ortel smrti nad ním pronášeje, hned přizavřel posud otevřené okno a křičel: „Zabte ho“. Já máchnul několikráte ubrouskem po zvířeti, které pomateně kolem světel na stole hořích poletovalo, mým ranám však se znamenitou hbitostí vyhýbalo, až konečně trefené na zemi leželo pronikavě pískajíc. Já netopýra zdvihl a k bližšímu ohledání ke světlu nesl.
„I pro pána krále! Brrrr ! “ bědovala naň se dívajíc zděšená dáma, která v duchu děkovala, že její sličně upletené kadeře nebyly rozcuchány od tak nezvaného hosta. Mnohem hrdinněji choval se hošík, jenž hned se ke mně přiblíživ divil se velkým vráskovitým uším, malým očkám, měkké létací blance a co perličky bílým zoubkům, o jejichž o ostrosti se přesvědčiti chtěje pronikavě vzkřikl. Se zarosenýma očima mačkal prst, a dle červených kupiček na něm se objevujících mohl snadno spočítat, kolik špičáků má netopýr ušatý.“
Na tomto popisu událostí jsou zajímavéhlavně dvě věci. Zaprvé to, žetext je napsán poměrně moderní češtinou. Přesto, že to bude hnedle dvě stě let, tak kromě hojného použití přechodníků neobsahujemnoho anachronismů anipravopisných odlišností. A za druhé : text dokládá, že již v polovině devatenáctého století existoval mýtus o tom, že se netopýři vplétají ženám do vlasů. Tyto legendy existují dodnes a končí vždy hrůzostrašným vyprávěním: žena, aby se netopýra nakonec zbavila, musela si krásné dlouhé vlasy nechat ostříhat. Nejde tedy o to, že by netopýr přistál na hlavě, či se vlasů dotkl křídlem (to se stalo několikrát i mně), ale o to, že se údajně do vlasů zapletl tak, že nemohl odlétnout. Ještě dnes věří spousta lidí, že netopýr se jim může zaplést do vlasů a přivodit tím neštěstí. Navzdory zakořeněné pověře jsem se ale nikdy v životě nesetkal s člověkem, kterému by se to opravdu přihodilo. Existuje však celá řada lidí, kteří tvrdí, že slyšeli o někom, komu se netopýr do vlasů zapletl. Jednou jsem v rozhlasové relaci vykládal, že bych se rád setkal osobně s člověkem, který na vlastní kůži zažil zapletení netopýra do vlasů. Do vysílání volala paní, která tvrdila, že se jí to sice nestalo, ale že se to stalo její tetě a že mne s ní seznámí. Dal jsem jí číslo a paní skutečně druhý den zavolala, že mě však s tetou neseznámí, protože tato před dvěma dny nečekaně umřela. Byl jsem zřejmě již blízek tomu seznámit se s člověkem, kterému se to skutečně stalo, ale … No, nevím !
Jedená se totiž o takzvanou městskou legendu. Typickým úvodem takového příběhu je tvrzení, že se tato historka stala vypravěčovu známému (příteli, rodinnému příslušníkovi a podobně), nikdy se však nejedná o vypravěče samotného. Soudobé městské legendy jsou prezentovány jako racionální – to jest nevystupují tam trollové ani bludičky, nedějí se tam zázraky. Podrobně takové legendy zdokumentoval americký folklorista J. H. Brunvand v sérii populárních knih popisující tento fenomén. Městská legenda resp. mýtus, navzdory svému označení, není pouze záležitostí městskou (urbánní), ale vyskytuje se i ve vesnickém (rurálním) prostředí. Označení „městská“ pouze naznačuje, že nejde o tradiční folklor. Například ve španělštině se setkáme s termínem „mito urbano“, ale ve francouzském prostředí spíše s légendes contemporaines (soudobé legendy). Zatímco anekdoty se dosud při různých příležitostech (oslavy, semináře, hospodské posezení) šíří převážně ústně, urbánní legendy se dnes předávají hlavně přes internet a různé sociální sítě. Docela významným sektorem jsou urbánní mýty týkající se přírody, a netopýří mýtus je toho dokladem.
Pokud se některé z ctěných dam, jež čtou tento text (abych použil Fričovy dikce), příhoda s netopýrem dozajista stala a sličně upletené kadeře byly rozcuchány od nezvaného hosta, rád bych se z touto příhodou z první ruky seznámiti chtěl.
Poznámka :
Antonín Frič (1832 – 1913) byl český zoolog a paleontolog. Vystudoval pražské Akademické gymnázium a začal vypomáhat v pražských muzeích. Studoval na právnické fakultě, ale po několika letech přestoupil na lékařskou fakultu. Účastnil se přírodovědeckých cest a postupně se začal zabývat hlavně paleontologií. Od roku 1890 byl členem České akademie věd. Byl profesorem na Karlově univerzitě a později se stal ředitelem Národního muzea v Praze.
