Článek
Na středověkých hradech se volávalo: „Dále od hradu dále, nebo se stane neštěstí nenadálé!“ což údajně znamenalo „Stůj, nebo střelím!“ Lenní pánové si tak hlídali svoje vojenské posty. Podobné to bylo ve středověkých oborách, oplocených tak, aby zvěř nemohla ven a nepovolaní lidé dovnitř. Hrady, coby vojenské pevnosti a obory, coby součást myslivosti ovšem patří do středověku. Bohužel se nám z toho středověku neodbytně vrací. Exprezident Zeman uzavřel Pražský hrad a ono volání tam sice neznělo, ale každý si ho mohl domyslet. Také obory se vrací. Podle posledního sčítání ministerstva zemědělství je jich u nás přes dvě stovky. A mnohé z nich jsou celoročně uzavřené. Přesto, že soudy opakovaně judikují, že oboru podle zákona o myslivosti nelze celoročně a bezdůvodně uzavřít vůči návštěvníkům, majitelé, ať již bývalí šlechtici či současní zbohatlíci, to odmítají respektovat. A obory, jako svoje léno, hájí doslova se zbraní v ruce.
Volný vstup do lesa není v evropském kontextu úplné samozřejmá věc. Ještě dnes jsou evropské země, které mají ve své legislativě možnost, aby majitel oplotil svůj les a nikoho do něj nepouštěl. Musí však platit vyšší daň. V Československu se podařilo již v šedesátých letech minulého století uzákonit volný vstup do lesních porostů spojený s právem sbírat klest a lesní plody. Tuto výsadu se podařilo v Česku obhájit vůči nastupujícímu divokému kapitalismu v devadesátkách a platí dosud.
Jistě, v každém státě jsou místa, do kterých veřejnost nemůže vstupovat. Tak například dopadové plochy vojenských prostorů nejsou přístupné, protože tu jde o život. Také klidové zóny národních parku jsou nepřístupné, protože tam jde také o život, v tomto případě ale život četných organismů, které jsou předmětem ochrany. Obory však do tohoto výčtu jistě nepatří. Majitelé si často zřizují obory účelově a podvodně a neváhají je uzavřít nikoliv proto, aby tam chovali zvěř, ale aby jim tam nikdo nelezl. A aby si tam stručně řečeno mohli dělat, co se jim zlíbí.
Soudní rozhodnutí by se v právním státě měla lišit od jiných rozhodnutí především tím, že jsou vymahatelná a to bez ohledu na to, zda povinným subjektem je stát, obec či soukromá soba. A to neprodleně a bezodkladně. Za tím účelem má stát represivní aparát, který může (musí!) přestupníka donutit, aby soudní rozhodnutí respektoval. Jak se tedy mohlo stát, že soudy rozhodly o tom, že obora může být uzavřena jen výjimečně a odůvodněně a v praxi je tomu naopak? Například ústavní soud rozhodl, že lesní obora Jelenice na Opavsku musí být otevřena pro veřejnost. Majitelé pozemku se naopak rozhodli, že nikoho na turisticky oblíbenou cestu, která oboru protíná, nepustí. Kromě samotných přestupníků je na vině Ministerstvo zemědělství jakožto nejvyšší orgán statní správy v oblasti myslivosti. Ministerstvo dosud ani v jediném případě nedonutilo vlastníka podrobit se zákonu. A nyní se dokonce uvažuje o návrhu novely, která by vlastníkům umožnila oboru bezdůvodně a celoročně uzavřít proti vstupu veřejnosti. Paradoxním zdůvodněním této novely je, že se nedaří zajistit jejich zpřístupnění. To je ovšem velmi znepokojivý příklad pro ostatní resorty. Ministerstvo vnitra by pak třeba mohlo přijít s nápadem, že automobil bude možno řídit pod vlivem alkoholu, protože se nedaří dostatečně prosadit zákaz požívaní alkoholických nápojů před jízdou.
