Článek
Ochrana živé přírody v České republice spočívá na třech hlavních pilířích: druhové ochraně, územní ochraně a ochraně přírodních procesů. Podle Zprávy o životním prostředí ČR (2023) většina evropsky významných druhů živočichů (59,8 %) a většina evropsky významných druhů rostlin (75,4%) se nachází v Česku ve stavu nedostatečném či nepříznivém. Jsou celkem tři základní postupy, kterými to můžeme změnit: změna běžného hospodaření v krajině, vyhlašování zvláště chráněných území a zamezení zbytečným rušivým zásahům do biotopů zvláště chráněných druhů při liniových a velkoplošných stavbách
Běžné hospodaření
Běžné zemědělské či lesnické hospodaření, jak se ukázalo v minulých desetiletích, leckdy bývá pro cílové druhy nebezpečné. Například sečení luk je nepochybně pro údržbu biotopů mnoha druhů potřebné, musí však být prováděno ve správnou dobu vhodným způsobem a záleží i na tom, jak je naloženo s posečenou biomasou. Obvyklý způsob běžného hospodaření, například jednorázová celoplošná seč, je pro celou řadu druhů likvidační. Stejně tak i mnohé další způsoby běžného hospodaření. Současná obrovská ztráta biodiverzity je dána právě způsoby běžného hospodaření, které je na rozdíl od minulosti velmi intenzivní. Pro rostliny i živočichy je velký rozdíl, zda se sto hektarů luk poseká během několika dnů, nebo několika týdnů. Právě takzvané běžné hospodaření výrazně přispívá k úbytku biodiverzity a ohrožení mnoha druhů. Navíc, definice běžného hospodaření se v průběhu času mění. Tak například stříkání pole řepky desikanty (jen proto, aby dozrála na celém poli naráz) přitom ještě před několika lety patřilo k běžnému hospodaření (dnes už zakázanému). Stejně tak hospodaření na blocích o výměře větší než sto hektarů, přičemž dnes nesmí mít blok více jak třicet hektarů, a i to je mnoho. Za několik let to bude třeba deset hektarů. Tak co je běžné hospodaření?
V této souvislosti stojí za zmínku i evropské Nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law), které nejenže usiluje o ochranu zbývajících přírodních území, ale též klade důraz na obnovu přírody. Tato idea zdůrazňuje, že nestačí pouze chránit to, co z přírody zbylo, ale je nezbytné aktivně usilovat o její revitalizaci. Přitom je jasné, že pouze zvláště chráněná území nemohou tuto situaci zachránit. Řešením nemusí být zásadní změny v legislativě, postačilo by lepší využívání stávajících nástrojů obecné ochrany přírody. Ochrana přírody by se proto měla zaměřit na podporu změn v běžném hospodaření tak, aby bylo šetrnější k ohroženým druhům i k těm, které aktuálně nejsou považovány za ohrožené. Tento přístup odpovídá trendům prosazovaným Evropskou unií. Naproti tomu přístup, který by zachovával stávající praktiky běžného hospodaření a přizpůsoboval jim ochranu přírody, jde proti smyslu ochrany biodiverzity. Namísto „běžného hospodaření“ by měla být cílem ochrany přírody jeho transformace směrem k udržitelnějším a přírodě bližším postupům.
Problémy s udělováním druhových výjimek
Současná zákonná ochrana zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů je postavena na ochraně jedinců a má bránit škodlivým zásahům do jejich přirozeného vývoje. Zákon ovšem umožňuje z těchto omezení udělit výjimku, a právě při jejich udělování vznikají potíže a to zejména u velkoplošných a liniových staveb (tovární haly a sklady, dálnice, elektrovody) Druhové výjimky se řadí mezi nejčastěji napadaná rozhodnutí orgánů ochrany přírody, přičemž žaloby často podávají spolky z různých částí státu. Hlavním důvodem bývá nedostatečně doložený veřejný zájem na daném záměru. Například silničáři předpokládají, že výstavba silnic a dálnic automaticky představuje veřejný zájem, který není třeba zvlášť dokazovat. Ve skutečnosti však může být tato výstavba v mnoha ohledech škodlivá, například s ohledem na Nařízení o obnově přírody, a někdy dokonce v přímém rozporu s veřejným zájmem. Dokazování veřejného zájmu u konkrétního projektu proto není pouhou formalitou, ale klíčovým procesem. Výsledky nedávného referenda ve Švýcarsku, kde občané odmítli navržené silniční a dálniční projekty, ukazují, že pohled na tuto otázku může být v různých zemích odlišný. Také udělení výjimky pro bytovou výstavbu je možné pouze tehdy, pokud neexistuje jiná alternativa, která by nezasahovala do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů. Tento přístup je zcela opodstatněný, protože mnoho budov chátrá a značná část brownfieldů zůstává nevyužita. Pokud proces udělování respektive neudělování výjimek povede k tomu, že se nebude stavět „na zelené louce“, ale v již zastavěných nebo nevyužitých oblastech, přinese to prospěch nejen ochraně vzácných druhů, ale leckdy i lidem. Řízení, které musí nyní podstoupit investor, v podstatě vyhovuje druhové ochraně při investičních akcích v krajině (stavby hal, dálnic, letišť a tak dále). Výjimka není automaticky nároková a v případě závažných důvodů nemusí být vůbec vydána. Výjimky jsou (nebo by měly být) doprovázeny kompenzačními opatřeními, která často účinně zmírňují intenzitu škodlivého zásahu.
Environmentální spolky většinou prosazují ochranu přírody v souladu se zákonem, zatímco investoři a developeři, ať už soukromí či státní, často neúmyslně, ale systematicky přispívají k likvidaci celých populaci ohoržených druhů v rámci svých projektů. Orgány ochrany přírody, zejména krajské úřady, by měly ocenit, že mají k dispozici dva různé pohledy na problematiku a měly by se řídit zásadou Audiatur et altera pars(„Nechť je vyslechnuta i druhá strana“). Místo toho však podléhají budovatelské rétorice a schvalují exploataci přírody, přestože jsou placeny za její ochranu. Mnohdy tedy ochrana přírody závisí na aktivitě místních environmentálních spolků, které jsou však za svou činnost často společensky dehonestovány.
Vyhlašování zvláště chráněných území
Příběhy a peripetie spojené s vyhlašovaním chráněných území v Československu a následně v České republice jsou velice pestré. Tak například je známo, že CHKO Novohradské hory bylo připraveno „v mašličkách“ do vlády. Mělo podporu všech obcí a dokonce i prodejci balené „Dobré vody“, vyvěrající v této oblasti, se těšili na vyhlášení, které by jim zvedlo prestiž. Bohužel na jednání vlády to přinesl sulcovitý ministr Benda, který když na něj předseda vlády křikl, tak návrh stáhl. Naopak Chráněná krajinná oblast Brdy vznikla z popudu obcí, když se zjistilo, že armáda opouští tento svůj výcvikový prostor. V bleskovém tempu, v podstatě do roka do dne, byla vyhlášeno CHKO k všeobecné spokojenosti. V současné době projednávaná CHKO Krušné hory by mohla být největším územím svého druhu v Česku, ale naráží to na rozmanité názory starostů. Často slýchám, že by o tom, zda tady bude CHKO a nebo národní park, měli rozhodovat místní. Pokud od nich nevzejde potřeba ochrany území, stěží bude mít taková snaha úspěch. Ale je tom vskutku tak? Měli by třeba místní rozhodovat i o zdravotnictví a školství ? Bez zásahů a tedy i bez financování ze strany státu? Z místní perspektivy se záležitosti celostátního významu velmi obtížně řeší a to i proto, že co samospráva to jiný názor. Ždánický les je naopak příklad území, jehož hodnoty vynikly teprve po celostátním mapování biotopů v souvislosti s Naturu 2000, ale s jeho přípravou na ochranu formou CHKO se ještě ani nezačalo. Přeběh Soutoku, nazývaného někdy Moravská Amazonie, trval dlouhorohých 53 let, a zdá se ,že ještě neskončil. Posuďte sami. Skupina poslanců se domáhala žalobou u Ústavního soudu zrušení nařízení vlády, kterým se vyhlásila CHKO Soutok. Navrhovatelé argumentovali, že vyhlášení CHKO bylo nadbytečné, nepřiměřeně zasahuje do vlastnických práv, práva na podnikání i samosprávy obcí, a že dosavadní ochrana formou evropsky významných lokalit postačuje. Ústavní soud stížnost zamítl. Je to pochopitelné, protože by měl přihlížet k aspektům ochrany přírody a životního prostředí, které zná naše ústava a platné zákony. Výslovně uvedl, že státu z Ústavy vyplývají pozitivní závazky k ochraně přírody tak, aby byla zachována pro budoucí generace. Projevem tohoto závazku bylo i vyhlášení CHKO Soutok. Ústavní soud potvrdil, že vláda nařízení přijala ústavně předepsaným způsobem a v mezích zákonné kompetence. V rámci testu proporcionality soud posoudil kolizi mezi ochranou přírody na jedné straně a vlastnickými právy, právem na podnikání a samosprávou obcí na straně druhé. Dospěl k závěru, že vyhlášení CHKO představuje vhodný prostředek k naplnění cíle ochrany životního prostředí. Klíčovým závěrem soudu bylo, že „silný zájem na ochraně významné přírodní lokality pro současné i budoucí generace převáží nad negativy v podobě zásahů do vlastnického práva, práva na podnikání a práva na samosprávu.“ Rozhodnutí je významné nejen pro CHKO Soutok, ale vytváří precedens pro budoucí vyhlašování velkoplošných chráněných území v České republice.
Zdroje : Zpráva o životním prostředí ČR (2023)- kap.3.2 Biologická rozmanitost. MŽP, Praha 2023
