Článek
Již řecky filozof Platon pokládal zemi za živou bytost kulatého tvaru. Později, ve dvacátém století britský vědec James Lovelock předložil v knížce „Gaia živoucí planeta“ komplexní vědeckou teorii o biologicko–geologické evoluci planety jako živoucí bytosti vyššího řádu. Z tohoto pohledu je každý lidský jedinec (stejně jako jedinec kteréhokoliv jiného druhu) součástí vyššího celku, který ho přesahuje a měl by se podle toho chovat. V praxi to tak ale nevypadá a dokonce i přesvědčení environmentalisté často jednají odlišně. Někdy to ani jinak nejde – chcete se podílet na ochraně tropických pralesů osobně - musíte sednou do letadla přeletět oceán.
Hana Librová, profesorka environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně říká: „Žijeme v době, která je prosta iluzí a nadšení pro velké věci. O nějakých ekologických nadšencích, kteří by chtěli zachraňovat svět, se aspoň v České republice nedá hovořit. Z aktivistických nadšenců, kteří se poutali u bran Temelína, jsou dnes spíš dobří profesionálové. A lidé, kteří dávají přednost skromnému životu, svět také nechtějí zachraňovat. Prostě vidí půvab života v něčem jiném, než v nakupování. Relativně nejvíc nadšení pozoruji u terénních ochránců přírody. Na tyto čističe studánek a vysazovače stromků se ovšem dívají informovaní environmentalisté shovívavě a trochu s despektem, protože vidí ekologické problémy jako složitější, podmíněné politickými, ekonomickými a jinými změnami.“
Já pokládám svůj životní styl a za přirozenou věc. Domnívám se, že lidé mají snahu jednat dobře, to jest tak, jak se má. I zloději mají snahu přesvědčit aspoň sami sebe, že ukradli jen to, co jim stejně patřilo, zkrátka že udělali dobře. Lidé mají tendenci konat dobro nebo to, co se za dobro pokládá. Málokdo vědomě dělá zlo a pokud, tak se k tomu nepřizná. Část „takzvaných dober“ pochází z minulosti, byla kdysi opravdu dobrem, ale dnes to již neplatí. Vždyť ještě celkem nedávno bylo dobro pohrdat černochy a mrzáky, nebo spalovat odpad v kamnech. Na základě toho, co jsem vystudoval a poznal, se domnívám, že pečovat o přírodu je dobro, zatímco mýt umytá okna nebo chodit vzorně a módně oblečen za dobro nepovažuju. To ale většinou nikoho nepopuzuje. Mnohem vice vadí, pokud poukazuji na ničení přírody či na její obranu aktivně vystupuji. Existuje koncept, který se označuje jako okruh spravedlnosti. Podle toho, jaký máme tento okruh, se chováme k druhým lidem a uplatňujeme určitá morální pravidla. Záleží na tom, kdo jsou pro nás ti , ke kterým jsme se rozhodli chovat slušně. Člověk s nejmenším rozpětím spravedlnosti do toho zahrnuje jen sám sebe, další stupeň je vlastní rodina, pak to může být kmen, národ, příslušníci určitého náboženství – anebo celá příroda.
Psycholog a pedagog Jan Krajhanzl říká, že někdy až katastroficky vyznívající varování environmentalistů může na některé lidi působit až depresivně. Když běžní lidé slyší varování, že dojde k existenčnímu ohrožení, a když se na ně kladou nároky, aby změnili své chování, často reagují tak, že se zablokují. Je pro ně těžké to přijmout a vyvolává to v nich strach a pocit bezmoci, proto se u nich objeví klasické obranné mechanismy: popření, bagatelizace, dehonestace informačního zdroje, nebo přesouvání environmentální odpovědnosti jinam, typu „já jsem příliš nepatrný, stejně nic nezměním, to může jedině vláda…“. Snahy vykládat si environmentalismus jako terorismus vidí Krajhanzl jako určitou strategii, jak ve veřejném prostoru delegitimizovat a dehonestovat nějaký proud, motivovanou politickými a ekonomickými zájmy. Komunistický režim označoval kritiky za ztroskotance a samozvance, což připomíná dnešní reakce typu: Jsou to ekoteroristi! Kdo jim dal právo mluvit? Kdo je platí? Motivaci ekologických aktivistů vidí Jan Krajhanzl takto: „Jde o přesvědčení, že svět potřebuje, abych ve svém chování bral ohled na jeho stav. Výzkumy takzvaných průkopníků udržitelného životního stylu, ukazují, že tito lidé mají environmentální obavy a silný pocit odpovědnosti. Mají postoj, že na mně záleží, je sice smutné, že se tak ostatní nechovají, ale já osobně se svobodně rozhodnu, že se tak chovat chci, a odměnou mi je uspokojivý pocit, že v tom nejedu.“
https://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/zivot-jako-geologicka-sila
https://www.youtube.com/watch?v=R0fmW2PXPhI
www.vztahkprirode.cz
