Článek
V roce 1998 si mohli ochránci přírody udělat opět u jednoho druhu černý křížek a připsat odborné slůvko extinct - vymizel, vymřel. V tomto roce jsme se mohli totiž za naprostého nezájmu veřejnosti i Ministerstva životního prostředí rozloučit s jedním významným, kriticky ohroženým druhem naší fauny -dropem velkým. Před patnácti lety vyhynul v Polsku, pak i u nás, na řadě jsou další země. Nabízí se otázka zda je to navždy. Ne, nemusí to být navždy, může to být ale na dlouho. Pokud ale vyhyne v celém areálu, možná už se s ním neshledáme nikdy.
Při těchto truchlivých zjištěních potěší, že jsou k dispozici i zprávy opačné, zprávy o zmrtvýchvstání. Tak například živočišný druh, který byl v našich zemích vyhuben před několika staletím se, jak se zdá, u nás zabydlel znovu. Bobr, největší hlodavec Evropy. Nabízí se otázka, zda je jeho návrat definitivní. Ano, může to tak být, pokud se naučíme s bobrem žít, pokud se naučíme respektovat jeho místo v přírodě. Před několika lety jsem se o bobrech bavil s Bavorskými ochránci přírody a ti mi sdělili, že bobr už je u nich jako doma. Největší problémy jsou prý se sedláky, protože jim bobr chodí na kukuřici. A tak Bavoři vytvořili a rozšířili dotazník, kde každý, kdo má na pozemku bobra, má vyznačit jaké škody mu způsobil a Bavorsko mu na základě toho vyplatí částečné odškodné. Vášně se uklidnili, problém se téměř vyřešil. Dokonce mi ukazovali (nadšeně) jeden dotazník , kde jistý sedlák uvádí, že mu sice bobr hodně škodí, ale že peníze nežádá, protože je rád, že tam má bobra. A tak čekám, jak se to vyvine u nás.
okus bobra
Kupodivu ale nezáleží jen na lidech a jejich toleranci. Záleží i na přizpůsobení těch druhů, kteří se vracejí, vlastně také na jejich toleranci. V odborné terminologii ochranářské biologie se skutečně termínem ekologická tolerance míní schopnost druhu se přizpůsobit novým či nezvyklým životním podmínkám. Ve vztahu k člověku můžeme v tomto smyslu pozorovat dva extrémy: antropofobní druhy a synatropní druhy. Mezi antropofoby, tedy doslova druhy jež se bojí člověka, patří např. tetřev hlušec, holub doupňák, želva bahenní, mihule potoční, tedy druhy, které po výrazných lidských zásazích anebo masivní přítomnosti člověka mizí. K synantropům naopak řadíme druhy, které se člověku přizpůsobily ( k jeho radosti nebo žalu) a dokážou s ním žít ve zcela přeměněném prostředí jako je například panelové sídliště či areál strojírenského závodu. A o takových spoluobyvatelích Česka bych se chtěl zmínit!
Začněme u těch nejobyčejnějších. Vrabec domácí. Už v době Preslově byl tento druh natolik běžný v blízkostí člověka, že názvoslovci mu dali české druhové jméno domácí, které se vesměs přiřazuje zvířatům zdomácnělým (pes domácí, kur domácí…). Ornitologové už léta sledují početní úbytek tohoto druhu. Odhaduje se, že v Evropě ještě stále žije 60 milionů vrabců domácích, ale stále jich ubývá. Domnívám se, že není nejmenší důvod strachovat se o tento druh. Jeho ekologická tolerance je obrovská a v polovině minulého století byl tento druh přemnožený. Bylo to dáno extrémní potravní nabídkou v okolí lidských sídel. Ta nabídka díky změnám v zemědělství poklesla, poklesla i populační hustota tohoto druhu. Nic zvláštního.
Trochu jiný příběh by mohla vyprávět vlaštovka. Její latinský název - Hirundo rustica odkazuje k vesnickému prostředí. A právem. Kdo by si nespojil vlaštovku s rustikální idylkou kravského chléva. Málokdo už však ví, že právě vlaštovka šla ve svém spojení s člověkem tak daleko, že jiná hnízda než na lidských stavbách už tento druh vůbec nestaví. Prakticky celá evropská populace ,15 milionů jedinců, stojí a padá s člověkem.
Čáp bílý má ještě jinou historii. Jeho původní hnízda byla podél velkých řek, kde na lužních loukách hledal svoji potravu. Vesnické chalupy a člověkem budované rybníky však byly natolik lákavou nabídkou, že čáp začal osidlovat i místa vzdálená od řek a mokřadů. Dnes nám v okolí řeky Moravy zůstalo jen několik posledních kolonií na prastarých stromech, připomínající dějiny tohoto druhu. Roztomilý mýtus o nošení dětí či o tom, že čápi nosí štěstí jistě přispěl k tomu, že čáp se cítil v blízkostí člověka bezpečněji než ve volné přírodě.
S těmi ptáky je to ale zvláštní. Nikoho asi nepřekvapí sdělení, že podle sledování ornitologů je počet ptačích druhů vyšší v původních pralesovitých porostech než v hospodářských lesích, zejména pokud jsou to monokultury. Ve sto let starém hospodářském lese je to kolem dvaceti druhů, zatímco v pralese je to více než třicet. Překvapivější ovšem je fakt, že na okraji města se můžeme setkat až s devadesáti druhy ptáků. Je to dáno tím, že se zde setkávají ptačí druhy lesní s ptačími druhy silně vázanými na člověka. Množství úkrytů, dostatek potravy a vody dělá z příměstského prostředí dokonalý biotop pro ptáky.
Jsou však i jiní živočichové - například potkan. Ten se člověku přizpůsobil tak dokonale, že člověk z něj nemá žádnou radost . Snad kromě majitelů deratizačních firem, kteří ho rádi a marně hubí všude na světě. Potkan je pro ně vlastně takový nevyčerpatelný přírodní zdroj, za který inkasují peníze. Člověk svými sítěmi - zejména kanalizačními - vytvořil pro potkana vlastně naprosto ideální svět, potkaní Utopii. Teplo, pravidelný přísun potravy, relativní bezpečí. Občasné vytrávení je jen pihou na kráse. Potkan je nesmírně přizpůsobivé a chytré zvíře a tak z lidské blízkostí dokáže dobře profitovat. Vynechám raději vyprávění o dalších druzích, které, mají člověka rády : blechy, vši, tasemnice a podobně. Tohle už nejsou synantropní druhy ale parazité !
Pojďme se však podívat na druhy, které s člověkem žijí aniž by to člověk věděl. Většina našich druhů netopýrů je synantropní, svoje letní kolonie vytvářejí v půdních prostorech zámků a kostelů, zimují ve sklepích a štolách. Mnoho lidí o nich neví, často ani majitel objektu. Ještě za dob mých studií biologie platilo, že netopýr rezavý společností člověka pohrdá, raději si tvrdošíjně bydlí v dutých stromech , kterých stále ubývá. Proces synantropizace však zasáhl i tyto netopýry - obhlédli si panelové domy a zjistili, že špatně utěsněné škvíry mezi panely poskytuji větší komfort než nějaké práchnivé stromy a začali se do paneláků hojně stěhovat. Některé paneláky v brněnském sídlišti Bystrc připomínají z pohledu zoologa spíše obrovské budky pro netopýry než lidská obydlí. Nevěříte ? Nad jedním oknem byla nalezena kolonie čítající až pět set jedinců. A takové kolonie v tom bloku byly alespoň tři.
Zajímavé je to také s liškou a kunou. Liška také objevila výhodu života v lidských megalopolích. Sám sem měl možnost pozorovat tuto šelmu při šmejdění kolem nádraží na předměstí Londýna a vzhledem k tomu, že díky vakcinaci proti vzteklině stoupl počet lišek v Česku na neuvěřitelných 150 000, lze čekat i u nás jejich masový nástup do velkých měst velice rychle. Co kmotřička liška teprve hledá, to už kuna skalní dávno našla. Měl jsem možnost před lety pozorovat kunu lovící na náměstí Svobody potkany. Tři opilci, kteří to pozorovali (nepatřil jsem mezi ně) vesele volali :“ Hele, hele - jezevčík“. Aniž by to někteří lidé zaregistrovali, osídlila kuna skalní většinu naši měst.
Člověk stále častěji vychází ze svých sídel, aby načerpal nových sil kontaktem s volně žijícími zvířaty. Volně žijící zvířata však naopak stále více navštěvují a osidlují městské prostředí, kde se jim snadněji žije. Tak už to na světě chodí, každý oceňuje to co sám nemá.
