Článek
Čápi bílí jsou v Česku populární, lidé je mají rádi. A také oni, jak se zdá, mají rádi lidi a stále častěji hnízdí přímo v lidských sídlech. Zatímco v roce 1934 bylo na stromech zaznamenáno 52 procent všech jejich hnízd, v roce 2000 pouze 18 procent a o čtrnáct let později už jen 7 procent. Soužití člověka a čápa se však často neobejde bez zádrhelů, které jsem popsal v minulé knížce například v příhodě Čáp má jednu nohu. Převážná část hnízd je dnes na lidských stavbách, na komínech, řada také na sloupech elektrického vedení a v poslední době i na umělých podložkách, určených přímo pro čápy. Stavby těchto podložek jsou důležité nejen pro posílení populace těchto ptáků, ale mají i velký osvětový efekt. Čáp — symbol štěstí — tak slouží také jako symbol všeobecně přijatelného ochranářského snažení.
A také proto jsem se v Ekologickém institutu Veronica snažil spolu s kolegy řešit ochranu čápů bílých v Jihomoravském kraji především instalacemi umělých hnízdních podložek. První podložky pro hnízdění čápů bílých jsme začali umísťovat v některých vesnicích na Břeclavsku v roce 1997, kde čápi hnízdili na místech, která byla nebezpečná často jak pro čápy samotné, tak i pro lidi. Byla to hnízda na funkčním elektrickém vedení či na používaných komínech. Kromě toho jsme se snažili řešit i hnízda, která byla sice bezpečná, ale podložku, na které čápi hnízdili, bylo nutno z nějakých důvodů zbourat. Typickým příkladem může být starý tovární komín nebo vysloužilý zásobník na piliny, které musely být zbourány. Za takových okolností orgán ochrany přírody povolil demolici pouze za podmínky, že majitelé objektů zajistí čápům náhradní podložku. Ti se pak často obraceli právě na nás, abychom podložku zbudovali.
Nicméně budování podložek má smysl i v případech, kdy stávající hnízdo sice není ohroženo přímou likvidací, ale čápi svojí aktivitou způsobují problémy například při rozvodu elektřiny či používaní komínů. Takovým způsobem je možno čápy někdy „přesvědčit“, aby si vybrali neproblematickou variantu.
Také se na nás obraceli přímo starostové obcí, kde čápi nikdy nebyli. Chtěli, abychom v jejich dědině postavili podložku a přilákali tak čápy k nim. Takové instalace nebyly moc úspěšné, protože trefit se do čapího vkusu není tak jednoduché, přesto se nám však v obcích Rakvice a Malešovice uhnízdit čápy podařilo, ačkoliv tam nikdy předtím nehnízdili.
Umělé podložky však v kraji stavěli i jiní, většinou majitelé objektů. Často po konzultaci s námi anebo dle vlastní úvahy. Mnoho takových hnízd bylo postaveno velmi dobře, některé místní instalace se však nepodařily. I při dobře míněné snaze mohou být takové podložky dost nebezpečné. Stavitelé si mnohdy neuvědomí, že hnízdo může po několika letech používání vážit i stovky kilogramů, v extrémním případě až tunu. Naše instalace s tím počítají. Proto jsme používali hlavně podložku na betonovém sloupu, která spolu se speciální železnou konstrukcí unese až osm tun. Takových podložek jsme jen v Jihomoravském kraji osadili přes třicet.
Jednou se na mne obrátil starosta jedné malé obce z Vysočiny. Prý je u nich na vsi nějaký aktivní pán, jmenuje se Jerolímek, a prý chce postavit pro čápy hnízdní podložku. Ptal jsem se, jestli tam čápi někdy v minulosti hnízdili, ale prý že ne, jenom proletují, občas se někde posadí a smutně klapou zobákem. Řekl jsem starostovi, ať mi pán zavolá, že se s ním domluvím.
Pan Jerolímek se skutečně ozval a už podle hovoru jsem diagnostikoval osobu trpící syndromem hyperaktivity. Sdělil jsem mu proto, že hnízdní podložky instalujeme pouze v Jihomoravském kraji, ale že mu pošlu dokumentaci, technický výkres, jak má podložka vypadat a že to podle toho jistě zvládne každý kovář či zámečník. Pán mi poděkoval a asi po čtrnácti dnech nadšeně volal, že už podložku má, že mu ji ale nechtějí dovolit dát na sloup elektrického vedení. Sdělil jsem mu, že by bylo nejlepší sehnat vysloužilý betonový sloup, ten zabudovat někam na obecní pozemek a podložku umístit na něm. Odrazil jsem pozvání, abych byl instalaci přítomen, ale panu Jerolímkovi se podařilo někoho přesvědčit a sloup i s podložkou byl slavnostně vztyčen i beze mne. Poslal mi fotku a požádal mne, abych mu poskytl nějaké informace, a tak už za týden na sloupu visela cedulka s informacemi, že jde o hnízdní podložku pro čápy, která má nosnost osm tun a tak dále.
Rok se s rokem sešel, přilétli čápi, ale o hnízdní podložku pana Jerolímka ani nezavadili. Ustaraně mi volal, že asi něco udělali špatně. Říkal jsem mu, že musí být trpělivý, že některé podložky obsadí čápi až po několika, a výjimečně dokonce až po deseti letech. Zamlčel jsem mu, že máme několik podložek, kde čápi nezahnízdili nikdy.
Za pár týdnů se pan Jerolímek opět ozval. Prý se v okolí obce objevil černý čáp a že by chtěl udělat hnízdní podložku i pro něho. Vysvětlil jsem mu, že podložky, které děláme, jsou pro čápy bílé. Černí čápi hnízdí výhradně v lesích na stromech, a podložky tudíž nepotřebují. Co ale naopak potřebují je, aby v době hnízdění měli klid, takže jestli se někde objeví hnízdo, tak by bylo dobře projednat s lesáky, aby se kolem nekácelo. Pan Jerolímek poděkoval a říkal, že se ozve.
Místo něho se ozval pan starosta a pravil: „Pane doktore, pan Jerolímek vyvěsil na ten sloup s podložkou další cedulku s trochu kontroverzím textem, ale tvrdí, že jste mu to poradil vy.“ Podivil jsem se: „A jaký tam dal text?“ A starosta na to: „No, víte — je tam napsáno velkým písmem Jen pro bílé!“
