Článek
Motto : Karel Čapek: Zahradníkův rok
„Člověk se skutečně nestará, po čem šlape; žene se někam jako blázen a nanejvýš kouká, jaká jsou tuhle nahoře krásná oblaka nebo tamhle vzadu krásný horizont nebo krásné modré hory; ale nepodívá se pod své nohy, aby řekl a pochválil, že tu je krásná půda. Měl bys mít zahrádku jako dlaň; měl bys mít aspoň jeden záhonek, abys poznal, po čem šlapeš. Pak bys, holenku, viděl, že ani oblaka nejsou tak rozmanitá, tak krásná a hrozná jako půda pod tvýma nohama. Poznal bys půdu kyselou, vazkou, jílovou, studenou, kamenitou a neřádnou; rozeznal bys prsť vzdušnou jako perník, teplou, lehkou a dobrou jako chleba, a o této bys řekl, že je krásná, jako to říkáš o ženských nebo o oblacích.“
Každý zahradník i zahrádkář, každý farmář, sadař i vinař vám potvrdí, že to nejdůležitější co má, je půda. Ani stromy, ani domy, ani stroje ani hnoje, ba dokonce ani voda není tak důležitá pro získávání úrody jako právě půda. A půda, to není jen jakýsi neživý mazlavý kus bláta, půda to je především rozsáhlé společenstvo živočichů, rostlin a mikroorganismů, které z ní dělají složitý a důmyslný ekosystém. O tom se může každý přesvědčit například výborné příručce Ladislava Mika a spolupracovníků „Život v půdě“ Nebo v publikaci „Živá půda“ autorů Miloslava Šimka, Dany Elhottové a Václava Pižla z Biologického centra Akademie věd, která prezentuje velmi srozumitelnou formou základní význam půdy a půdních organismů a určitě lze doporučit i moderní učebnici „Ekologie půdy“ autorů Jiřího Bárty, Evy Kaštovské, Ladislava Mika, Hany Šantrůčkové a Karla Tajovského. V těchto knihách se dozvíte, jaké obrovské množství druhů organismů se v půdě vyskytuje a jaký je jejich význam.
Na půdu se často díváme jako na samozřejmost. Připadá nám, že tady byla, je a bude. Půda je však půdou jen tehdy, když se dokáže vlastními silami obnovovat, když je tzv „živá“. Je to také obrovská zásobárnou biodiverzity na Zemi. Žijí v ní organismy nejrůznější velikosti - bakterie, houby, roztoči, chvostoskoci, hlístice, žížaly, larvy brouků, much, mnohonožky, stonožky a mnoho dalších skupin. Od těch mikroskopických až po obratlovce. Živáčci v půdě právě svou činností umožňují růst rostlin i recyklaci jejich mrtvých těl, tedy rostlinného opadu.
Pro udržení funkce půdy je podstatná druhová rozmanitost. Zpravidla jednu funkci zajišťuje více různých organismů. Pokud je nějaká činnost zajišťována jen jednou skupinou organismů, je nebezpečí, že dojde k poškození půdy při jejich vymizení. Typickým příkladem jsou známé žížaly. Půdou se doslova prokousávají, prožírají soustavu chodbiček -ai konzumují rostlinný opad a tuto směs promíchávají při trávení. Tvorbou chodeb, zatahováním organických zbytků z povrchu do půdního profilu a trávením žížaly ovlivňují růst rostlin i populace ostatních půdních živočichů. Představují také důležitý zdroj potravy mnoha bezobratlých, ale i obratlovců: obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Jestliže vymizí žížaly, nedochází k promíchání půdního profilu, zhorší se struktura půdy a tím i její kvalita. Funkce žížal se mohou částečně ujmout jiní živočichové, ale úplně ji nenahradí. Stejně tak bychom mohli rozebírat vliv dalších skupin živočichů – pavouků, stonožek, mnohonožek, suchozemských stejnonožců, hmyzu… Čím větší je druhová pestrost půdních organismů, tím je větší jistota, že se funkce půdy zachovají. Na poli i na zahradě je důležité hospodařit tak, aby se zachovalo co nejvíce funkcí půdy a zároveň aby člověk získal potřebné rostliny (zejména potraviny). To je však možné jen v případě, že umožníme existenci co nejširšímu spektru organismů, jen tehdy, když půda bude živá.
Já sám se zbývávám obratlovci, z nichž někteří se přímo v půdě vyskytují docela často (plazi, někteří savci, zejména třeba krtek nebo hryzec) nebo se tam jen ukrývají (například žáby - blatnice a všechny druhy ropuch) a nebo se na povrchu půdy vyskytují jen příležitostně při hledání potravy (ptáci). Přesto je pro ně pro všechny, stejně jako pro lidi, půda nesmírně důležitá.
Výskyt plazů a obojživelníků může být pro informaci o stavu půdy docela zásadní. A to ze dvou důvodů: jednak jde o živočichy, kteří v potravních řetězcích „sedí“ někde nahoře, to znamená, že jedná se o predátory a změny v půdě se jich dotýkají sice zprostředkovaně, ale o to razantněji. A za druhé, jde o živočichy makroskopické, to jest pouhým okem viditelné a tak na jejich pozorování nepotřebujeme ani mikroskop, ani dalekohled. Podívejme se teď spolu na biodiverzitu obratlovců na zahradě a na to, jak to souvisí s půdou.
Krajina ve střední Evropě byla po poslední době ledové poměrně pestrá. Příchod člověka na jedné straně znamenal vyhubení velký spásačů (tzv. megaherbivorů, například zubrů, praturů, divokých koni), ale na druhé straně člověk tuto pestrost do jisté míry zvýšil tím, že žďářil, pásl, vytvářel otevřené prostory, kde polařil a zase je opouštěl. Tato tekutá mozaika různých ekosystémů vytvářela základní podmínky pro vysokou biologickou rozmanitost všech typů.
Robert Whittaker v publikaci Evoluce a měření druhové diverzity už v roce 1972 popsal tři typy biologické rozmanitosti v prostorových měřítcích: alfa, beta a gama rozmanitost. Alfa rozmanitost označuje rozmanitost v konkrétní lokalitě (například na vaší zahrádce) a je obvykle vyjádřena počtem druhů,které zde žijí. Beta biodiverzita zachycuje rozdíl v druhém složení různých lokalit a ekosystémů v dané konkrétní krajině (například mezi vaší zahrádkou a sousední loukou). Počítáme tedy počet druhů, které jsou jedinečné pro každý porovnávaný ekosystém (například sýkora koňadra je typická pro zahrádku, skřivan pro louku) a počet druhů, které jsou pro tyto ekosystémy společné (například strnad obývá oba ekosystémy). Diverzita beta nám tedy umožňuje porovnávat rozmanitost mezi ekosystémy (lokalitami) navzájem. Diverzita gama je pak měřítkem celkové rozmanitosti všech ekosystémů v regionu. Někdy se jí také říká druhový zásobník. A pravě tato regionální, nebo chcete-li krajinná, biodiverzita rychle mizí. Proč ? Na omezení celkové biodiverzity v naší krajině (tedy gama diverzity) se podepsaly dva základní zlomy: stabilní katastr a průmyslové zemědělství.
Stabilní katastr byl soubor údajů o veškerém půdním fondu rakouského, později rakousko-uherského císařství. Pořízen byl v první polovině 19. století za účelem získání dostatečně přesného měřického podkladu pro stanovování pozemkové daně. Měl to být trvalý registr, a proto byl nazván „stabilní“. Tím se zafixovaly různé kultury jako les, louka, vinice, sad, zahrada a podobně. Změny ve využívaní půdy byly už z důvodu placení daní považovány za nežádoucí. Tekutá mozaika se změnila na mozaiku stabilní. Přesto uvnitř těchto kultur (nebo chcete li ekosystémů) byla velká pestrost. Na poli se střídaly kultury, byl zde meze, soliterní stromy, úhory, stohy slámy a podobně.
Další zlom přišel v padesátých letech dvacátého století, kdy došlo ke kolektivizaci a zprůmyslnění zemědělství. Pole byla sdružena do rozsáhlejších bloků, v lesích se ještě více prohloubilo smrkové hospodářství a zrušilo se výmladkové hospodaření (to je pěstování lesa založená na samovolné obnově pomocí výmladků pařezů). A to dohromady vedlo k velkému zjednodušení krajinné struktury a zvětšení zrna ekosystémové mozaiky. Vytvářely se velké půdní bloky, stavěly se velké přehrady. Tak například v oblasti dnešních Novomlýnský nádrží bylo dle katastru ještě v roce 1968 tato složení : orná půda 454 ha, sady a zahrady 2 ha, trvalé travní porosty 1170 ha, lesy 905 ha. zastavěné plochy 23 ha, vodní plochy 219 ha, trvale zamokřené louky 324 ha, ostatní 3 ha. Dnes je vše vodní plocha.
Navíc přechodové biotopy, které nejsou tak úplně lesem, ale ani tak úplně polem, ani tak úplně loukou téměř zmizely. Při velkém zjednodušovaní krajiny tak zůstaly zahrádky (nikoliv velké produkční zahrady) jednou z mála ploch (z hlediska katastru jednou z mála kultur), kde je vysoká vnitřní pestrost (alfa biodiverzita). Pestrá zahrada rovná se prosperující zahrada -je li vše v rovnováze, vzniká fungující ekosystém, který se dokáže o sebe sám postarat a minimalizovány jsou mimo jiné i problémy se škůdci. Ale i do zahrádek se začala vkrádat chemie a mechanizace a co se nepodvedlo totalitnímu režimu, podařilo se reklamě a trhu v devadesátých letech. Drobní zahrádkáři začali kupovat hnojiva, pesticidy a mechanizaci. Naštěstí se proti tomu zdvihl protiproud přírodních zahrad -hnutí podporující zahrádkaření bez chemie a s minimem mechanizace. Tento proud byl motivován nejen produkcí zdravých potravin, ale také (někdy i především) snahou o udržení či zlepšení biologické rozmanitosti přírodních druhů. Po omezení chemizace a mechanizace se snaha takto orientovaných zahrádkářů zaměřila zejména na trávníky, živé ploty, jezírka a poskytnutí potravy a úkrytů divoce žijícím živočichům.
Jak můžeme i my, na vlastní zahrádce, biodiverzitě pomoci?
Trávník je neoddělitelnou součástí každé zahrady. Ekologické trávníky se skládají ze směsi nízkých travních odrůd a často je jejich součástí i plazivý jetel pro svou schopnost zadržovat vláhu. Objevují se také bylinné trávníky, které obsahují rozmanité druhy vytrvalých, velmi často i léčivých bylin (např. řepík lékařský, třezalka tečkovaná nebo máta dlouholistá). Tyto dvouděložné rostliny zvyšují odolnost trávníku vůči suchu, ale i sešlapu, zjednodušují práci na zahradě, protože vyžadují seč podstatně méně často než „golfový trávníček“. Trendem posledních let jsou i okrasné louky. Výhoda takových luk (trávníků) spočívá v jejich malé náročnosti na údržbu. Seč je obvykle prováděna pouze dvakrát za rok a nepotřebují hnojit.
Vnést pestrost do užitkové zahrady lze také výsadbou různých druhů zeleniny vedle sebe. Druhová pestrost zamezuje rychlému vyčerpávání půdy. Různé druhy zeleniny potřebují různé množství a druhy živin, liší se také délka jejich kořenů a délka růstu rostliny. Na kraji zeleninového záhonu je možno vysadit i okrasné květiny. Nejen, že dobře vypadají, ale mnohé z nich přirozeně odpuzují nechtěné živočichy a to bez chemie: lichořeřišnice odpuzuje mšice, křen nevoní mandelince bramborové, kopr působí proti běláskovi zelnému. Pestré pásy medonosných druhů květin je možno vysadit i do ovocných zahrad. Nalákáte opylovače a podpoříte stromy v tvorbě plodů.
Můžete si také založit hadník! Máte možná na zahradě mnoho větviček ze zimního řezu stromů, mnoho hrabošů a hryzců, kteří vám dělají ze záhonu ementál, či spoustu papírů a papírové lepenky, se kterými se vám nechce do sběrny. Chcete řešit všechny tyto problémy najednou? Řešení je zde: Hadník, neboli líhniště pro hady, slepýše a ještěrky, je něco velmi podobného věčnému kompostu. Pokud se někdo bude za hady stydět, může to i za kompost vydávat. Nejlepší způsob založení hadníku je za pomoci čtyř sekcí drátěného plotu - to je pletivo upevněné do rámu 1 × 2 metry. Tyto sekce se sestaví do čtverce a v rozích se spojí drátem. Vznikne prostor o rozměrech zhruba 2 × 2 × 1 m, tedy 4m3. Pokud nemáme pletivo, stačí plaňky. Pozor - boky hadníku nesmí být z plných prken. Musí být z tyček s mezerami minimálně 3 cm ! Na dno naklademe první vrstvu větviček, klacíků ba dokonce i velkých větví a překryjeme papírem (noviny, lepenka apod.). Na to dáme další vrstvu klacíků a zase papír. Teď už si můžeme dovolit i další lahůdky: plesnivé seno, listí ze stromů majících strupovitost, piliny a hobliny, ořezané výhonky růží, plevele, které si netroufneme dát do kompostu a dokonce i textil, ale to jenom přírodní (čistá bavlna, čistá vlna, len, konopí). A zase větvičky a zase papír až do úplného vyčerpání zásob. Pak nejméně rok neděláme nic, ale taky nic neočekáváme. Hromada jakoby hnusu se sesedne a tak můžeme přidat další materiál. Po roce můžeme odhalit několik prvních vrstev. Pokud odhalíme velké množství mnohonožek, stonožek, svinek a stínek, tak to je na dobré cestě. Možná, že zde již najdete slepýše nebo ještěrku. Za další rok, půjde-li všechno dobře, se zde setkáte s vajíčky užovky obojkové nebo hladké. Ten samý rok se rozloučíte s hraboši a hryzci, kteří ač neradi opustí vaši pohostinnou zahradu a postěhují se ke vzdálenému sousedovi (zn. nemá hadník) nebo skončí v hadím žaludku.
