Ráj chodců Puerto Nariño

Když jsem informoval své okolí o úmyslu jet s přáteli do Kolumbie, postřehl jsem u mnoha lidí obavy, zda ještě kdy vrátím. Kolumbie měla a stále ještě má špatnou pověst a do značné míry to má reálný základ. Ovšemže už to není země patřící medellínskému drogovému kartelu, ale se svojí minulostí se vyrovnává dost těžko. A je to země veliká, kterou nelze poznat za pár týdnů. A tak když už padla volba na Kolumbii, tak jsme se všichni dohodli, že určitě navštívíme také Amazonii. A to také z výzkumných důvodů.

Po noci strávené v Bogotě jsme vnitrostátní linkou přeletěli do Leticie, hlavního města provincie Amazonas (je to jediný způsob, jak se sem dopravit). Hned u letiště jsme narazili na týpka, který vypadal jako Indiana Jones a který se rozhodl nás provázet. Nebyl vlezlý a tak jsme si nechali poradit levný hotel hned vedle přístavu. Druhý den nás seznámil se způsobem kupovaní lístků na takzvané Rapido, tj. rychlou loď. Bylo nám velmi divné, že si nás jen zapsali do seznamu cestujících, vzali si peníze, ale lístky nedali žádné. Indiana Jones (jmenoval se ve skutečnosti Carlos) tvrdil, že je to OK. A bylo. Nalodili jsme naše těžké bágly a svěřili se kormidelníkovi, který zahájil ďábelský slalom mezi plujícími větvemi, kmeny a celými stromy, které s sebou nese Amazonka. No, byl to profík a tak za dvě hodiny naše Rapido bezpečně zakotvilo v přístavu Puerto Nariño.

Tato obec leží při ústí řeky Loretoyaco do Amazonky a má asi 6000 obyvatel, z toho čtyři tisíce bydlí přímo v samotném Puertu (urbanizovaná část má asi 2 km2) a další v usedlostech, v lesích a pralesích v širokém okolí na rozloze 1 876 km2. Puerto Nariño bylo založeno teprve v roce 1961 a je pojmenováno po kolumbijském generálu Antoniovi Nariñovi, který bojoval proti španělské nadvládě. Většinu obyvatel tvoří indiáni z kmene Ticuna a dalších dvou kmenů. Pro mnoho obyvatel je španělština cizím jazykem a s angličtinou zde neuspějete vůbec, takže domluva je těžká.

Už z bedekru „Lonely Planet“ jsme věděli, že tato obec na svém území zakázala provoz motorových vozidel, ale byli jsme zvědaví, jak to vypadá doopravdy. A skutečně, v přístavu nebyl jediný motocykl, čtyřkolka ani auto. Zákaz morových vozidle v obci, ze které nevedou žádné silnice se jeví samozřejmý. Ale tato logika neplatí. Na pacifickém pobřeží Kolumbie jsme se později ve vesnicích, které byly zcela odříznuty od světa nestačili uskakovat před jedoucími motorkami. Kam jeli ? Pět set metrů tam a pak zase zpátky. Tady, v Puerto Nariño, však kralují chodci.

Vydali jsem se zatíženi batohy k fotbalovému hřišti, u kterého jsem objevil informační kancelář. No, kancelář! Byla to taková budka. Černoška, která tem seděla, na naši otázku, jestli mluví anglicky, nereagovala a tak jsme se snažil posunky a několika španělskými slovíčky vysvětlit, že chceme levný nocleh. Když zjistila, že jsme až z daleké Evropy, začala nabízet předražený luxus, ale teprve když jsem ji ubezpečil, že opravdu hledáme nocleh pod 10 dolarů, tak se s mnou vydala loudavým krokem k penziónu, který nabízel ubytování za 5 dolarů na noc.

Po ubytování jsme se rozhlédli po obci a zjistili jsme, že tady skutečně nejsou žádná motorová vozidla (kromě lodí a jedné sanitky) a že veškeré komunikace jsou uzpůsobeny výhradně pro pěší. Obec je protkána sítí pohodlných betonových chodníků, zmoly a potoky jsou přemostěny zastřešenými dřevěnými mosty. A pěšky zde chodili skutečně všichni, starosta, policie, dokonce i vojáci. Párek mezků zde svážel odpadky. A u těch odpadů se ještě zastavím. Zarazilo nás, že na každém rohu je sestava barevných košů na separovaný sběr odpadů a to v tomto složení: plasty, sklo, papír a bioodpad. Dle svého zvyku jsem nahlédl do košů a zjistil jsem, že ekologické povědomí je tady asi podobné jako u nás. Ve skle bylo skutečně většina lahví, (hlavně od piva), ale i pár pet lahví, v plastech převažovali pet lahve a sem tam i něco jiného. Zašel jsem na radnici, kde jsem se snažil získat informace o jejich recyklačním systému, ale bohužel nebyli schopni sehnat nikoho, kdo by uměl alespoň trochu anglicky. Nakonec jeden člověk, který uměl tak trochu „hallo, how are you“, mi sdělil, že mám přijít zítra ráno v 7.30, že mně jejich sytém předvede. A předvedl. Vyšli jsme od radnice (jak jinak než pěšky) a po té, co jsem minuli místní mateřskou školu, dům důchodců a nemocnici, se cesta vnořila do džungle.

Po asi kilometru se prostranství náhle otevřelo a spatřil jsem něco jako sběrné středisko odpadu. Obával jsem se nejhoršího, takže to, co jsem spatřil, mne překvapilo spíše příjemně. Separace skleněných lahví končila na velké ohrazené hromadě, kam se láhve sypou už jistě mnoho let, o čemž svědčila nejen úctyhodná výška hromady, ale i malá palma, která z okraje hromady vyrůstala. Vedle se tyčila podobná hromada železného šrotu, o jehož sběru jsem neměl tušení, ale asi fungoval. K recyklaci to má daleko, ale zároveň obě hromady mohou být jednoho dne využity jako druhotná surovina. Poněkud horší to bylo s využitím papíru a bioodpadu. Obě separované složky byly přímo z vozíku házeny do hluboké zmoly, kde již léta úspěšně tlely. Není to zas tak špatné, ale možná bych i uměl představit i lepší využití tohoto odpadu.

Nejhorší na mne čekalo na závěr. Všechen separovaný plast se sypal na hromadu v zadní části recyklačního dvora. A, jak mi hrdě sdělili, tam to každý měsíc spálí. No ani mi to sdělovat nemuseli. Okolní pralesní velikáni byli sežehnuti až do výše 30 metrů a z místní „spalovny“ vycházel neuvěřitelný puch spálených plastů. Obec vydala sice manuál „Pevné odpady“, kde informuje, jak se mají obyvatelé chovat doma a ve škole a jak se mají chovat turisté, ale co se ním děje, nesdělují. A nádoby na tříděný odpad jsou skutečně všude, ale tu koncovku nemají tak úplně vychytanou.

Zajímavé bylo mimo jiné i to, jak si místní opatřují dřevo na stavbu domů. Nabízí se import po řece, ale není tomu tak. Kromě několik druhů vzácných stromů, jejichž kácení je zakázáno, si mohou Indiáni pokácet v pralese strom. Speciálním přenosným katrem ho přímo na místě rozřežou na prkna, která jednotlivě odnesou pěšími chodníky na zádech. Žádná auta, žádná doprava klád. Zbytek, tj. piliny, krajinky, větve - vše zůstává na místě a stává se brzy součástí pralesa. Myslím, že to je krásný příklad „sustainable use“.

V obci je i muzeum, které provozuje organizace Natutama. Je to občanské družení, které mimo jiné se snaží chránit dva druhy říčních delfínů: růžového (Inia geoffrensis) a šedého (Sotalia fluviatilis) nazývaného zde „tucuxi“. Snaží se také o ochranu pěti druhů místních želv, arapaimy (místní obrovské ryby nazývané zde pyrrarucu), a jako svoje totemové zvíře si zvolili kapustňáka „manatí“. Museum se skládá ze dvou dřevěných budov tradičního stylu. V první nahlédneme do světa místní laguny Tarapoto: je zde model vnitrozemského mangrove a jednotlivé druhy ryb, ptáků a želv jsou zde znázorněny dřevěnými modely, které jakoby plavou v tomto biotopu (tj. nejsou zde žádné vycpaniny!). Ve druhé budově „navštívíte“ písčité pobřeží jezera v noci, nad nímž se klene kopule primitivní hvězdárny. Uvnitř celého muzea se chodí naboso a nesmí se fotografovat.

Puerto Nariño označuje samo sebe za „Zelené město“ a usiluje o certifikát Udržitelného turistického místa. Vyjma již shora uvedených aktivit k tomu směřuje obec také tím, že všem obyvatelům rozdala zdarma ohromné plastové cisterny, do kterých jímají dešťovou vodu z dnes již převážně plechových střech místních dřevěných domků. Tato voda slouží nejen ke sprchovaní a splachovaní, ale také k zalévání malých zahrádek, které jsou u každého domu. Muže se vám zdát, že zachycovaní vody ze střech v obci, kde je problém s vodu je snad samozřejmostí, ale není to tak. V jiných podobných osadách třeba v Peru nebo v Ekvadoru slouží voda stékající ze střech pouze k rozbahňování prostoru mezi domy.

Když jsme byli nuceni strávit poslední den v sedmimilionové Bogotě, byli jsme překvapeni nejen všudy přítomným smogem, ale i fungující městskou hromadnou dopravou a 250 km cyklistických stezek s čilým provozem. Přesto jsme nostalgicky vzpomínali na naše Puerto, ve kterém slaví svůj trvalý Den bez aut.

Psáno pro časopis Sedmá generace (3|2014)