Článek
Současné krize, ať již klimatická, biodiversitní nebo klesající víra v demokracii a spravedlnost mají společného jmenovatele. Je jím systém, který upřednostňuje růst a zisk pro malou část společnosti na úkor přírody a na úkor potřeb většiny lidí. Jeden citát za všechny: „Občas to dnes vypadá, jako by lidstvo propadlo fetiši růstu s heslem: ‚V tomto znamení zvítězíš.‘“ Na tomto citátu není ovšem nejzajímavější to, že se ho „dopustil“ prof. Josef Charvát, ale to, že to bylo už v roce 1974. Ano, před padesáti lety v knížce Člověk a jeho svět vydané uprostřed normalizačního šílenství v tehdejším Československu. Kritikou konzumu a bezbřehého růstu předběhl dobu. Komunistický totalitní režim byl naštěstí odstraněn, a jeho ideologie byla nahrazena novou ideologií volného trhu. Jistě svoboda podnikání je užitečná, ale není bezbřehá. Podnikání v distribuci drog, prodeji otrávených potravin či dětské pornografii je nezákonné, a kromě těch, kdo na tom bohatnou, to všichni odsuzují. Na druhé straně podnikání, kde za účelem zisku ničíme přírodu je jaksi všeobecně podporováno a ten, kdo mu brání, je označen za blázna či hůře za ekologického aktivistu. Přitom zastavit růst a soustředit se na naplňování lidských potřeb bez neustálého růstu a bez poškozovaní životního prostředí, to by měl být cíl všech vyspělých ekonomik na světě. To bychom ale museli přehodnotit víru ve volný trh, v jednoznačnou prospěšnost zisku, či víru ve stát jako něco, co pouze přerozděluje hodnoty, vytvořené podnikatelskou sférou. Nejen komunistická éra, i ta naše má svou ideologii, které někdy bezmyšlenkovitě podléháme.
Co je to vlastně ten nerůst? Nerůst je vizí společnosti, ve které nebude základním organizačním principem zisk a růst, ale uspokojení lidských potřeb v rámci planetárních mezí. Zpochybňuje myšlenku, že neustálý hospodářský růst je nezbytný pro lidský blahobyt. Klade důraz na snížení ekonomické výroby a spotřeby v bohatých zemích s cílem dosažení environmentální udržitelnosti, sociální spravedlnosti a lepší kvality života. Navzdory tomu, že se nacházíme v době četných krizí a čelíme hrozbě planetárního kolapsu, většina současných řešení spoléhá na ozelenění růstového ekonomického systému. Závislost na ekonomickém růstu není nahlížena jako problém, ale naopak jako řešení, kdy růst zabezpečí technologické inovace, které by současné krize měly vyřešit. Nicméně pokud by globální ekonomika pokračovala v růstu 3 % ročně, do roku 2100 by byla její velikost desetinásobná.
Vědecké modely odhadují, že míříme ke globálnímu oteplení o 2-3 st. celsia do konce století, což by znamenalo kolaps naší civilizace tak, jak ji známe. V Česku přitom oteplení již 2 stupně přesáhlo, náš region se totiž otepluje zhruba dvakrát rychleji oproti globálnímu průměru. Pokud chceme vyřešit environmentální krizi, samotné nové technologie nás nespasí. Potřebujeme si také demokraticky určit limity a snižovat výrobu a spotřebu. Přírodní zdroje by měly být využity na uspokojení základních potřeb všech, ne na luxusní nadspotřebu úzké skupiny nejbohatších.
A když už jsme u těch citátů, zakončeme to výrokem Kennetha Ewarta Bouldinga (1910-1993 ) což byl anglický ekonom, učitel a filozof. Byl nominován na Nobelovu cenu za mír a ekonomii.
„Každý, kdo věří, že nekonečný růst může v konečném světě pokračovat donekonečna, je buď blázen, nebo ekonom.“
