Článek
Jednou se na mě obrátil starosta z jihomoravských Rakvic s žádostí, zda bych v jejich knihovně nepronesl přednášku o bobrovi evropském a jeho ochraně. Připravil jsem si prezentaci, abych mohl místním obyvatelům názorně ukázat, jak to s bobrem a jeho ochranou na jižní Moravě vypadá. Dojel jsem do Rakvic vlakem a na nádraží už mě čekal vedoucí místní knihovny a přímo mě dovedl do sálu. Pár takových přednášek už jsem absolvoval. Očekával jsem tedy, že tam bude sedět deset - patnáct místních milovníků přírody, myslivců a důchodců. Byl jsem ale překvapen, že v sále pro 100 lidí bylo namačkáno asi 150 místních, což na malé Rakvice bylo docela překvapivé číslo.
Byl jsem představen a ihned jsem spustil prezentaci a nadšeně jsem vykládal o tom, jak se bobr postupně vrací do své staré domoviny. Vysvětloval jsem, že bobr je vegetarián, že sice kácí stromy, ale vrací též vodu do krajiny. Položil jsem řečnickou otázku, jaký rozdíl je mezi lesníkem a bobrem. Odpověděl jsem si na ní, že skoro žádný. Oba kácí stromy, ale bobr za to nebere peníze. V sále bylo nezvyklé, řekl bych až hrobové ticho. Jakmile jsem skončil, vedoucí knihovny požádal auditorium o otázky a ticho bylo vzápětí prolomeno smrští výkřiku ve stylu: „Kde se tá sviňa tady vzala, co máme proti té potvoře dělat?“ atd. Vzápětí jsem pochopil, že ta „sviňa“ nejsem já, ale bobr a že převaha osazenstva je naladěna negativně proti bobrovi. Za pomocí knihovníka jsem postupně odpovídal pokud možno klidně i na ty nejpeprnější otázky a mírnil tvrzení, že ve vesnici nezůstal ani jeden strom, že bobr sežere všechno, na co dojde a tak. Ale les zdvižených rukou se stále netenčil, výkřiky se stupňovaly a někteří se zvedli a popocházeli k pódiu, aby mohli lépe a pokud možno zblízka klást otázky. Knihovník se zoufale rozhlédl, vzal si mikrofon a pravil: „Já vám všem velice děkuji, ale pan doktor musí odjet do Brna, jinak by se tam totiž nedostal. On zde, víte, není autem, ale vlakem.“ Nenápadně mě zatáhl do malých dveří v levé části pódia a rychle za námi zavřel.
„Mně ale jede vlak až za dvě hodiny,“ řekl jsem mu. „Ano, to vím, ale já jsem se obával, aby atmosféra v sále ještě více neeskalovala. A navíc - my nemáme peníze na to, abychom vám za přednášku zaplatili, a proto bych vás rád pozval ke strýčkovi Hajduchovi, který má výborné víno ve svém sklepě a už na nás čeká.“ Zadními uličkami jsme prošli k vinným sklepům na okraji dědiny. U jednoho z nich seděl, řekl bych až pohádkový, dědeček v dlouhé zástěře, s fajfkou a sklenicí vína v ruce. „Tož vás pěkně vítám,“ pravil. „Pote k nám ochutnat nějakého teho vínka,“ prošel jsem žudry do krásného malovaného sklepa. Dostal jsem koštovačku a dědáček povídá: „A co že vás přivádí k nám do Rakvic?“ Já povídám: „Na požádání pana starosty jsem tady měl v knihovně přednášku.“ „Přednášku?“ říká on. „A o čem pak?“ „O bobrovi“ odvětil jsem bezelstně. V tom se strýc otočil, jak když ho bodne a zařval na celý vinný sklep: „Cože, bobr! Ta sviňa jedna, všecko nám tady sežral.“ Namítl jsem, že révu bobr nežere. „To ne,“ povídá on už klidněji, „ale zežral mi dvě řady jabloní.“ Vytáhl ze šrajtofle fotku, kde nízkokmenné jabloně měly úplně užraný kmínek a „levitovaly“ na vodící drátech. Nakonec jsme si ovšem ve sklípku docela dobře popovídali nejen o bobrovi, ale aj víně a o životě. Takže moje cesta za osvětou k ochraně bobra dopadla dobře. Aspoň pro mě.
Povídka z knihy: Vlašín M.,2022: Podivné příhody ochránce přírody. Lipka, Brno
