Článek
V srdci Národního parku Podyjí leží na úbočí skalního ostrohu v meandru řeky Dyje jedna z nejstarších a patrně nejlepších vinic evropských vinařských poloh – Šobes. Lokalita má rozlohu 16 ha, z toho 12 ha je stále používáno jako vinice, zbytek je bývalý meruňkový sad. Za své vynikající vlastnosti vděčí šobeské víno právě ideální poloze vinice na slunném jižním svahu, chráněném ze severozápadu i severovýchodu proti větru. Zvláštní význam má i kamenitá, kyselá půda na rulovém podkladě, která přes den nasává sluneční teplo a v noci je zase intenzivně vyzařuje. Zdejší mikroklima se podobá například podmínkám v údolí řeky Rhôny nebo Rýna. Stáří révy je kolem 30 let, v odrůdách Ryzlink rýnský, Ryzlink vlašský, Rulandské bílé, Rulandské šedé, Rulandské modré a Pálava. Vinice je skryta před civilizací, na každém kroku máte pocit, že kráčíte historií. Historické prameny uvádějí, že počátky vinařství zde sahají až do druhého století našeho letopočtu. V této době zde římská legie císaře Marca Aurelia patrně založila první vinice. Velký rozvoj vinařství potom pokračoval v období Velkomoravské říše, kdy kníže Svatopluk nechal dovézt révu z Rakouska a Uher a začal cílevědomě zakládat nové vinice.
Šobes není výjimečná jen svoji historií a vínem, je to také jedna z nejznámějších lokalit na ochranu plazů. Nemusíte se bát – setkat se zde sice můžete se všemi čtyřmi druhy našich užovek, ale zmiji (našeho jediného jedovatého hada) se zde nalézt nepodařilo. Na lokalitě se také běžně vyskytuji dva druhy ještěrek i slepýš. Výskyt všech čtyř druhů užovek na jedné lokalitě je skutečná rarita, se kterou se můžete v České republice setkat jenom právě zde. Poměrně málo hojná je zde užovka obojková, která jinak patří k běžným hadům. Častěji se můžete setkat s užovkou hladkou a také s užovkou podplamatou. Nejvzácnějším obyvatelem zdejší vinice však je užovka stromová ( Zamenis longissimus ). Možná, že dřívější české pojmenování - užovka Aeskulapova vystihovalo lépe tohoto hada. Starý lékařský symbol - hada ovinutého kolem hole boha Aeskulapa zná skoro každý, málokdo však ví, že tímto hadem byla s největší pravděpodobností právě užovka stromová. Je to svalnatý, ale přitom štíhlý a velice mrštný had. Šupiny má hladké a lesklé a oči mají velkou kulatou zřítelnici, typickou pro hady s denní aktivitou. Zbarvení je značně proměnlivé - přechází od hnědé přes olivově zelenou až po černou barvu. Svojí délkou se přibližuje až ke dvoumetrové hranici, což z něj činí nejdelšího hada nejen u nás, ale i v celé střední Evropě. Na našem území obývá pouze několik izolovaných lokalit, Národní park Podyjí patří mezi ně. Užovka stromová je obyvatel především jižních osluněných strání lesostepního charakteru. V oblibě má křovinaté biotopy na okrajích lesů, svahy porostlé křovinami a solitérními stromy, zarostlé skalnaté oblasti. Může se však také vyskytovat i ve starých opuštěných lomech, na vinicích, železničních náspech, kamenných zídkách, v zarostlých příkopech apod. Nevyhýbá se však ani málo frekventovaným hospodářským, či polorozpadlým opuštěným budovám, jako jsou stodoly, kůlny a půdy. Díky uspořádání břišních šupin umí skvěle šplhat, takže i po zdánlivě hladkém kmeni dokáže elegantně vylézt až do samého vrcholu stromu. Samice kladou vajíčka od poloviny června a v červenci, mláďata se obvykle líhnou v září. Užovka stromová je v ČR zařazena mezi kriticky ohrožené druhy, neboť se jedná o jednoho z nejvzácnějších a nejvíce ohrožených plazů u nás. Na lokalitě Šobes probíhá také vědecký výzkum tohoto hada.
K vzácným a zajímavým obyvatelům Šobesu paří také ještěrka zelená ( Lacerta viridis). Je to teplomilný druh, vyskytující se u nás jen v nejteplejších oblastech středních a severozápadních Čech a jižní Moravy. Je obyvatelem především nižších poloh, většina lokalit se nachází ve výškovém rozmezí 200–350 metrů nad mořem (nejvýše položenou lokalitouv ČR je vrch Děvín – 548 m n. m.). Stejně jako užovka stromová, obývá i ještěrka zelená přednostně biotopy lesostepního charakteru. Vyhledává teplá, vlhká, ale prosluněná údolí či kaňony, např. zarostlé skalnaté břehy potoků a řek, okolí křovinatých cest, okraje teplých lesů, zarostlé skály, opuštěné lomy, chráněné pastviny, vinice apod. Ještěrky zimují od října do dubna v děrách, skalních rozsedlinách či v kamenných zídkách. Po opuštění zimoviště a prvním svleku se dospělí samci zbarvují nádherně sytě zeleně a jejich hrdlo získává různý odstín modré. V době páření žijí samec a samice několik týdnů společně, starší mohutní samci sdílejí společný prostor se dvěma až třemi samicemi. Mladí, čerstvě dospělí samci obvykle nemají své stálé území, ale přebíhají mezi teritorii usazených zvířat se snahou pářit se s jakoukoliv samicí. Většinou jsou však neúspěšní, protože je domácí samec vyžene. V červnu kladou samice do vyhrabaných jamek 5–20 vajíček, z nichž se většinou v srpnu líhnou malé hnědožluté ještěrky. K jejich úplnému vybarvení dochází až když dosáhnou pohlavní zralosti..
Na vinici si můžete všimnout kamenných zídek , skládaných z kamenů bez pojiva, tzv. „na sucho“. Takové zídky poskytují ještěrkám i hadům bezpečné útočiště. Zídky jsou vhodným místem i pro výskyt ještěrek i hadů celou sezónu, zejména pak v období páření. Některé druhy je mohou využívat i pro kladení vajíček nebo zimování. Jedinou vážnou vadou na kráse bylo masivní používání pesticidů v osmdesátých letech. Pro udržení optimálního stavu biotopu je vhodné ve vinici omezit použití chemických přípravků a nejhodnotnějším se jeví právě přechod vinice do režimu ekologického vinařství, které zahájil uživatel a majoritní vlastník vinice Znovín a.s. Kromě toho je nezbytné udržovat suché zídky bez vegetace, aby vyhovovali plazům.
