Článek
Každý rok v této zemi vytrvale slavíme 28. říjen jako státní svátek. V letošním kalendáři byla oslava specifikována jako Den vzniku samostatného československého státu. Komunisté tento den slavívali jako den znárodnění, což byla chatrná kamufláž skutečnosti, že se 28. října 1918 stalo cosi, co národ považuje za obecně důležité, ale my nemůžeme a nechceme říci co a proč. Jinak všeobecně převládalo mínění, že jde o den vzniku státu, státnosti, vzniku vůbec, mystického počátku, stvoření apod.
Česká státnost v tento den nevznikla, respektive možná vznikla, ale někdy po roce 935 a my nevíme přesně který rok. Žádný papír se o tom nedochoval a tehdejší dějiny se psaly spíše mečem, než perem. Každopádně byly Čechy a Morava od té doby považovány za přemyslovské teritorium a to tehdy znamenalo stát. Postupně získali Přemyslovci královskou korunu a vzniklo České království, potažmo Země koruny české. Útvar získával časem cosi jako vládu. Zpočátku to byla královská administrativa, ale od středověku existoval i český Zemský sněm, na kterém se podílela šlechta i zástupci městského a duchovního stavu. Různě a dle okolností se upravoval poměr zemského sněmu k držiteli koruny. Pokusem o českou vládu bylo stavovské vzbouřené Direktorium v roce 1618. Během tereziánských reforem byly zrušeny české královské kanceláře, tedy jakási ministerstva, a v rámci centralizace řízení byly přeneseny na Vídeň. To ale neznamenalo upření české státnosti, protože tu reprezentovala královská svatováclavská koruna. V roce 1836 potvrdil českou státnost císař Ferdinand V. tím, že se nechal v Praze korunovat.
Roku 1804, kdy zanikala Svatá říše římská, a byl vytvořen titul rakouského císaře, nevznikla žádná vyšší státní úroveň nad českou královskou korunou, protože nebyla vytvořena žádná císařská koruna a císařský titul se nevztahoval na státní útvar, ale na hlavu panovnického arcidomu. Panovník byl nadále králem, knížetem apod. na všech svých trůnech, a to byla nejvyšší úroveň státnosti.
V roce 1868 byly Země koruny české zahrnuty mezi země na Říšské radě zastoupené. To znamenalo, že parlament a vláda (ministerstva) existují na říšské úrovni, na české korunní úrovni stále pracuje Zemský sněm a panovník je stále českým králem. František Josef I. také nevytvořil vládu, ale ministerskou konferenci. Čeští politici mohli volně kandidovat jak do sněmu, tak do Říšské rady a někteří z nich se skutečně stali jak ministry, tak předsedy císařské vlády. Čechám to na státnosti nijak neubíralo, a ještě jim to dávalo možnost spolurozhodovat i o jiných okolních zemích. Znakem státnosti v Čechách nebyla vláda, ale koruna. Celek soustátí tedy získal ústavu a vládu, ale země na Říšské radě zastoupené netvořily žádný stát, nýbrž soustátí. Císařská vláda nebyla orgánem státu, ale byla orgánem panovníka, který nepovažoval za nutné mít separátní vládu v každé své zemi.
Slovenský národ v roce 1868 měl státnost také, a to uherskou (spolu se všemi ostatními národy svatoštěpánské koruny). Uhry si pouze vyjednaly vlastní vládu, parlament a ústavu, ale jejich vláda byla stále královská a měla s císařskou vládou některá společná ministerstva. Každopádně lze konstatovat, že v roce 1918 již česká státnost trvala téměř 1 000 let bez přerušení, měla svůj vývoj, tradici a nebylo v tomto ohledu třeba nic zakládat. I kdyby vznikla nějaká česká vláda, byla by to královská vláda, ne vláda státu.
Světová válka pochopitelně život na úrovni státu omezila a ze státní administrativy udělala spíše výkonný orgán. Rozhodovaly vojenské, dvorské kruhy a v nemalé míře i říšská vláda. Císař a král Karel I. v březnu roku 1917, navzdory těžké válečné situaci obnovil práci Říšské rady, tedy parlamentu se zastoupením českých politiků. Tím obnovil ústavní život.
Co se tedy stalo v říjnu 1918? Tomu lze lépe porozumět v kontextu toho, co se vůbec stalo v roce 1918.
Jenže ještě před 16. říjnem nebylo vůbec zřejmé, že by v Evropě mohlo dojít k nějakým významným změnám hranic či státních útvarů.
6. ledna 1918 se v Grégrově sále Obecního domu v Praze sešli čeští poslanci Říšské rady (vyjma Šmerala) s platným mandátem + poslanci za války nepracujících zemských sněmů na tzv. Generálním sněmu, aby protestovali proti neúčasti českých zástupců při mírových jednáních v Brest-Litevsku. Vytvořili dokument nazvaný pracovně Tříkrálové deklarace.
Tříkrálová deklarace netvrdila, že by byla devalvována česká státnost. Domáhala se práva na sebeurčení národů. To fakticky znamenalo, že by si národ měl sám rozhodnout o formě státnosti nějakým hlasováním, a ne přijímat státnost od panovníka. TD se odvolává na historickou českou státnost, ale ta nikdy neměla jiný původ, než od panovníka. Paradoxně šlo tedy o návrat ke kmenovému uspořádání, kde si o sobě kmen rozhodne sám. TD se odvolává na ruskou bolševickou revoluci a mluví o Slovácích jako o větvi českého národa, což v žádném případě nebyla pravda. Celá česká historická státnost pod knížecí a královskou vládou byla ve skutečnosti výsledkem dávného sebeurčení národa. Jinak by muselo být prohlášeno, že šlo o uzurpaci vlády nad českým kmenem Přemyslovci a národ úpí v područí již téměř 1 000 let. Musela by být odmítnuta celá historie české státnosti (tu ustavil Boleslav I.). Požadavek národního sebeurčení byl požadavkem návratu ke kmenové demokracii.
Nato ministr Czernín odpověděl, že míru sebeurčení již vymezuje panovnická ústava skrze zastupitelské orgány, a tan Češi mají ve formě Zemského sněmu a podílu na Říšské radě. Sudetoněmečtí poslanci reagovali upozorněním, že pokud by šlo o kmenové sebeurčení, je zde v historických hranicích ještě německý kmen, a ten by se sebeurčil vytvořením vlastního státního útvaru, což by byl konec historického celku Zemí koruny české. Češi nemohou chtít sebeurčení jen pro sebe a druhým ho upírat. TD totiž požadovala spojení Čechů se Slováky v jeden státní útvar, i když v rámci soustátí RU. Na jedné straně tedy požadovala potlačení uherského historického státního práva a na druhé se domáhala ohledně českého státního práva svrchovanosti nad 3,5 milióny sudetských Němců. Pro Slováky a Čechy národní sebeurčení, ale pro Němce historické státní právo.
V Čechách probíhaly stále častější demonstrace, ale i rabování, a to z důvodu hladu a nedostatku, tedy i proti válce, která to způsobovala. Politický kontext se objevil málokde.
8. ledna vyhlásil americký prezident Wilson svých 14. bodů, tedy definici spojeneckých cílů, jichž má být ve válce dosaženo. V textu nebyl žádný požadavek na rozpad RU či na vznik samostatného Československa. Text požadoval jen autonomii pro národy monarchie, a ta mohla být klidně naplněna i v rámci monarchie její federalizací.
Na jaře zahájili Němci úspěšnou ofenzívu ve Francii a dostali se opět až k Paříži. S Itálií to po bitvě u Caporetta vypadalo bledě. Centrální mocnosti uzavřely s bolševiky mír v Brestu Litevském a tím vyřadily z války Rusko. Také Rumunsko kapitulovalo a z východu se navraceli zajatci. Z Ukrajiny v rámci dohody Chléb za mír, přišlo něco potravin. Vůbec nebylo jasné, kdo vyhraje válku.
Jen málo informovaných lidí v Čechách vědělo o situaci a pozici exilových slupin Čechů a Slováků, vědělo se o existenci zahraničních legií, ale nic konkrétního. Zato ruská revoluce ze 7. listopadu 1917 zvedla hlavy socialistickým vůdcům v celé Evropě. První politické požadavky nesměřovaly k samostatnosti, ale k socialismu, což byl problém pro domácí i exilové představitele. Nacionalistické požadavky směřovaly k právu na sebeurčení národů, tedy k obnovení svrchovanosti kmenových orgánů a k odbourání panovnických práv a vlád.
Československé legie byly formálně uznány za spojeneckou armádu, zejména poté, když v létě 1918 postavily frontu na Volze a zabránily statisícům rakouských a německých zajatců z táborů za Uralem v návratu na bojiště Evropy.
Československá národní rada v Paříži byla spojenci potenciálně uznána za základ vlády budoucího státu, pokud takový vznikne. K tomu všemu se Češi a Slováci doma moc vyjadřovat nemohli. ČSNR byla uznána postupně: 29. června 1918 Francií, 9. srpna Velkou Británií, 3. září USA, 9. září Japonskem a 3. října 1918 Itálií. Prozatímní československou vládu ustavenou dne 14. října 1918 s předsedou T. G. Masarykem v čele uznaly 15. října 1918 Francie, 23. října 1918 Spojené království VB a Srbsko, 24. října 1918 Itálie, až 4. listopadu 1918 Kuba, 12. listopadu 1918 Spojené státy americké a 24. listopadu 1918 Belgie.
3. září ministerstvo zahraničí USA vydalo nótu, ve které pokládá ČSNR za spolubojující vládu vybavenou vlastní autoritou ve vedení vojenských a politických věcí Čecho-Slováků. Z tohoto vágního a opatrného prohlášení ministerstva jednoho z bojujících států odvozovali vůdci zahraničního odboje Masaryk a Beneš uznání ČSNR za regulérní vládu Čechů a Slováků. Těch se ale na souhlas nikdo nezeptal nyní ani po válce. Masaryk byl pouze vzbouřenec v exilu v odboji proti panovníkovi. Američané mu přiznali jen vybavení vlastní autoritou a pouze na dobu války. Vlastní autoritou jsem vybaven i já, když jdu večer do hospody.
5. října poprvé nabídli Němci příměří a k nim se poté připojily i Turecko a RU.
12. října svolal císař Karel do Badenu 23 poslanců různých národnostních skupin k rozhovorům o budoucnosti říše. Překvapili jej Němci, kteří odmítli reformu. Kupodivu právě Němci začali prosazovat právo na sebeurčení, a to kvůli možnosti, že by se sudetoněmecké oblasti, pokud získají samostatnost, mohly připojit přímo k Německu.
Se Slovany hovořil císař průběžně již několik měsíců. Češi nyní nechtěli o budoucnosti jednat, dokud neproběhne mírová konference. Jihoslované mínili, že na reformu říše je pozdě.
Karel pod dojmem těchto rozhovorů ustoupil od projektu autonomií pro národy říše a zvolil model federace národních států.
Na 14. říjen svolala Socialistická rada generální stávku a demonstrace s cílem vyhlásit na Rakousku nezávislý socialistický stát. Socialistická rada vzešla ze spojení Šmeralových sociálních demokratů Stříbrného socialistů. Rada chtěla dělat akce nezávislé na České nár. radě. Toho dne se připravovalo vyhlášení samostatné České socialistické republiky.
Zástupce velitele pražské posádky podmaršál Eduard Zanantoni nechal ihned rozmístit v Praze vojsko a Národní výbor se od socialistů distancoval, dokonce se distancoval i od jakéhokoliv vyhlašování samostatnosti. Někteří socialističtí vůdci byli zatčeni.
15. října při zasedání Říšské rady žádal předseda uherské vlády hrabě Károlyi zrušení delegací a všech společných institucí vzniklých na základě vyrovnání v roce 1867. De facto tím požadoval naprostou samostatnost Uher.
16. října vydal předseda říšské vlády Hussarek manifest, který císař a král Karel I. podepsal vlastní rukou:
Mým věrným národům rakouským!
Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu.
Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně obhájily vlast v této těžké době. Kruté oběti války musily zabezpečiti nám čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme.
Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásad, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá. Tím se nijak nepředbíhá spojení polských území Rakouska s polským neodvislým státem. Městu Terstu s obvodem dostane se podle přání jeho obyvatelstva postavení zvláštního.
Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Jmenovitě bude dlužno spojiti všechny síly, aby s úspěchem rozřešily se po právu a spravedlnosti veliké úkoly, které vznikají ze zpětných účinků války.
Až do té doby, kdy tato přeměna bude zákonnou cestou dokonána, zůstávají dosavadní zařízení k ochraně obecných zájmů nezměněna. Mé vládě jest uloženo připraviti bez odkladu veškeré práce k novému vybudování Rakouska. K národům, na jejichž sebeurčení bude spočívati nová říše, obrací se Můj hlas, aby spolupůsobili na tomto velkém díle prostřednictvím národních rad, kteréž - utvořeny z říšských poslanců každého národa - mají uplatniti zájmy národa ve vzájemném poměru, jakož i ve styku s mou vládou.
Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů.
Ve Vídni dne 16. října 1918.
Karel v. r.
Hussarek v. r.
V manifestu je oznámen záměr zřídit u korunních, tedy státních celků národní rady vytvořené z říšských poslanců toho kterého státního útvaru. Češi tedy dostali za úkol vytvořit základ vlastní vlády, která bude spolupracovat s říšskou vládou a s panovníkem. Neříká se zde, v jakém poměru se tato spolupráce bude odehrávat, ale patent se ihned začal nazývat federalizačním. Záměr byl tedy jasný. Habsburské rodové državy se mají stát federací korunních zemí. Na státnosti Zemí koruny české se nic nezmění, pouze budou mít místo Zemského sněmu vlastní vládu a parlament. S federací je bude spojovat osoba panovníka. Na úrovni panovníka bude dále pracovat císařská vláda se společnými ministerstvy, např. obrany, financí, zahraniční politiky apod., a i do této vlády budou mít Češi přístup. Zárodek českého parlamentu má vzniknout z dosavadních českých poslanců Říšské rady, tedy z politiků, které již národ zvolil do poslaneckých funkcí a křesel. Po válce by zřejmě proběhly řádné volby do českého i do říšského parlamentu a tyto parlamenty by zvolily českou i císařskou vládu.
JCKV Karel I. tímto manifestem oznámil svůj úmysl s tím, že se již mohou vytvářet prozatímní národní parlamenty. Před poválečnými volbami by pochopitelně musel být vydán federalizační ústavní zákon. Tak by nová česká vláda neztratila kontinuitu s tisíciletým vývojem českého státního práva.
Do Prahy přijel major Rudolf Kalhous, aby se s představiteli NV dohodl na udržení kázně u českých pluků, což Alois Rašín přislíbil.
16. října také vláda RU nechala zveřejnit rakouskou nabídku prezidentu Wilsonovi. V souladu s manifestem potvrzovala autonomii pro Čechy, vznik českého parlamentu a vlády, ale odmítnutí vzniku Československa, protože panovník nemohl podle ústavy měnit hranice uherského státu.
Vyslanec v Bernu Musulin potvrdil, že Wilson a Clemenceau stále hrají s kartou integrity monarchie a tato reforma by mohla na straně Dohody zapůsobit uspokojivě.
17. října jednal uherský parlament o přechodu od dualismu k personální unii s Rakouskem. Uhry měly o mír vyjednávat samostatně.
A. Vajda-Vasevolod upřel Maďarům právo vyjednávat za Rumuny a požadoval separaci Sedmihradska. F. Juriga za Slováky žádal totéž.
E. Beneš se v Paříži pod vlivem manifestu rozhodl ihned zveřejnit ustavení Čs. vlády v exilu, i když nebylo vůbec jasné, jakému státu by měla vládnout. Masaryk je jmenován ministerským předsedou.
Masaryk poslal prezidentu Wilsonovi koncept své Washingtonskoé deklarace. Wilson odpověděl, že ho deklarace dojala a dává RU odpověď, která Masaryka potěší. Tím zřejmě padla americká karta zachování integrity monarchie.
Maffie v Praze urychlila přípravy na pokojné převzetí moci a k manifestu se nevyjádřila.
Bankéř Preiss zbavil české banky rakouských dluhopisů a nakupoval akcie českých a německých podniků. Sám investoval podíl do fondů na vytvoření nového státu.
18. října 1918 reagoval T. G. Masaryk, vůdce zahraničního odboje na Karlův federalizační manifest urychlením vydání Washingtonské deklarace. Jaká byla jeho pozice?
Masaryk byl právě ve Washingtonu. Na první pohled je deklarace dokumentem šitým horkou jehlou a dokumentem spíše propagandistickým než státoprávním. Sepsal ji on sám a zřejmě hodně narychlo. Karel I. byl legitimní panovník, který oznamoval svůj státoprávní úmysl. Masaryk jen deklaroval postoj vlastní autority. Masaryk větřící konec války již cosi koncepčního chystal. Tehdejší šéfredaktor deníku The Washiíngton Post Ira Elbert Bennett ve svém článku „The Czech Will Rise Again“, vydaném v týdenní příloze deníku The Christian Science Monitor 2. srpna 1941 vzpomíná: „Asi v tomto období [kolem 8. srpna 1918] mi dr. Masaryk ukázal náčrt prohlášení o autonomii, který napsal. Byl jsem překvapen, nakolik mou jedinou myšlenkou bylo, že habsburská monarchie je na odchodu. Jeho dokument byl neobyčejně dlouhý. Podával podrobný soupis stížností. Masaryk trval na obnově starého Království českého s Habsburkem jako králem, který by byl povinen uznávat práva Čechů tak, jak byly vyhlášeny, když před staletími dobrovolně přijali Habsburka za panovníka.“ Bennett dále tvrdí, že inicioval několik rozhovorů, přičemž při jednom z nich Masarykovi poradil: „Pokud věříte, že zvítězíme, musíte věřit, že nebude žádné Rakousko-Uhersko, aby vám zaručilo autonomii. Měli byste vyhlásit svobodu. Změňte své prohlášení o autonomii a udělejte z něj prohlášení nezávislosti.“
Sám TGM si svou věcí vůbec jistý nebyl. V podtextu deklarace prosvítá zjevná snaha proměnit omezené uznání ČSNR ze strany USA za válečného partnera v uznání státoprávní. Proto také při redigování pomáhali - redaktor deníku Chicago Tribune James O'Donnell Bennett, soudce Nejvyššího soudu USA Louis Brandejs, ministr vnitra USA Franklin Knight Lane a profesor Herbert Adolphus Miller. Nicméně, výsledkem byl text deklarace v této podobě:
V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6. ledna 1918, a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.
Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.
Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r. 1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.
Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.
Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním Rakousko-Uherským z r. 1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický útok Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami bez souhlasu zástupců lidu.
Nemůžeme a nechceme nadále žít pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světového míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení.
Odmítáme svatokrádežné tvrzení, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.
Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady proléval národ náš krev před stoletími, v památných válkách husitských, za tytéž zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.
Načrtneme jen hlavní zásady ústav československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.
Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního.
Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.
Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.
Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národností a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednávány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.
Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.
Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná; - na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází.
Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.
Dáno v Paříži, dne 18. října 1918.
profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,
generál Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany,
Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a ministr vnitra
Co do struktury a obsahu je deklarace skutečně zvláštní směsí tvrzení, z nichž většina by při zevrubném zkoumání asi neobstála.
1. Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu… To v dané chvíli ještě zdaleka nebyla pravda a o uznání budoucího státu se nikde nehovořilo.
2. Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva.
Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovat… Historie nezná žádné přirozené právo a historické právo se netýkalo českého národa, ale českého státu zastoupeného panovníkem, v širším rozměru zemským stavovským sněmem. Habsburkové tedy nemohli porušit žádnou smlouvu uzavřenou s národem a nemohli znásilnit žádnou ústavu našeho státu, protože existovala pouze ústava Rakousko - Uherské monarchie, a ta znásilněna nebyla.
3. Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát… Vyslovený propagandistický blábol. Slováci nebyli nikdy součástkou nějakého českého národního státu, nebyli od něho odtrženi a nebyli vtěleni v uherský stát před 50 lety ale zhruba o 1 000 let dříve, nehledě k absenci důkazu, že by tehdy existovali nějací Slováci.
4. Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami bez souhlasu zástupců lidu.
Tři nesmysly v jedné větě. RU se nestalo kolonií Německa a právě osoba Karla I. učinila těmto reálně existujícícm snahám definitivní konec ihned po nástupu na trůn. Kdyby bylo toto tvrzení pravdivé, nepovstali by ve Vídni právě Velkoněmci 11. listopadu 1918 proti Karlově vládě a byli by spokojení.
RU nevyvolalo světovou válku, ohlásilo jen trestnou výpravu proti Srbsku. Takovou, jaké se se v předchozích letech vedly na Balkáně běžně, a nikdo se jim nedivil. Navíc to byli Rusové, kdo v létě 1914 mobilizoval první, a to 3 příhraniční sbory ještě před částečnou císařskou mobilizací proti Srbsku.
Císař František Josef I. se ani podle platné ústavy v roce 1914 nemusel ptát na názor zástupců lidu. Následná mobilizace potvrdila naopak nadšení převážné většiny lidu monarchie pro válku. Masaryk se svým odvoláváním na vůli lidu (ne národa) posouvá z nacionalistických k bolševickým pozicím.
5. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje.
Habsburky v roce 1529 nepovolal na český trůn žádný národ, natož ze svobodné vůle. Byli jako dynastie vybráni a zvoleni nikoliv tehdejšími nevolníky, ale českým stavovským zemským sněmem. Na český trůn měli Habsburkové přednostní nárok vyplývající z mezidynastických smluv s Jagellonci pro případ vymření dynastie, což se stalo smrtí českého krále Ladislava Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526. Toto právo však Ferdinand I. Habsburský neuplatnil a byl vybrán ve svobodné soutěži. Podle platných právních předpisů nemohl panovníka sesazovat národ. Posuzovat právo z roku 1526 prizmatem vzbouřence z roku 1918 je evidentní nesmysl.
6. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi…
Žádná československá země v této době neexistovala.
7. Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí.
Za tyto zásady proléval národ náš krev před stoletími, v památných válkách husitských…
Tvrdit, že český národ zastával po staletí ideály moderní demokracie je již hodně zoufalé tvrzení a od univerzitního profesora dosti překvapivé. Že by za tyto ideály proléval národ krev v husitských válkách, je tvrzení vysloveně přes čáru a prozrazuje buďto neprostou neznalost českých dějin nebo cynický úmysl oslovit ty, kdo dějiny neznají.
8. …konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa. To je hezká proklamace, ovšem, jak dnes víme, nerozhodli o první ústavě republiky žádní volení zástupci národa, ale samozvanci, kteří se najmenovali do nevoleného Národního výboru. Čí zájmy skutečně zastupovali, ví čert.
9. Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního.
Na právo shromažďovací a jiná rovná práva bychom se mohli zeptat například veteránů bývalých císařských pluků, když chtěli zakládat všude ve světě běžné plukovní spolky nebo nosit zasloužená vyznamenání. O svobodě svědomí by mohli hovořit lidé zavření či trestaní za kritiku názorů prezidenta dle § 11 apod. Také bychom mohli zkoumat, jak se ke svobodě náboženství stavěly agilní ateizační spolky.
10. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.
Nebylo. Lidové milice jsou typickou ideou revolucionářů levicového typu. Proč je Masaryk stále považován za pravicového politika?
11. …válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli. Zde se Masaryk pustil na tenký led. Rozhodnutí o válečných dluzích náleželo vítězům války ve Versailles a ti Masaryka k rozhodování nepustili. Válečné dluhy za RU platilo Československo až do 50. let.
12. Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná; - na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno.
Zde je ve zhuštěné formě vyjádřena veškerá Masarykova motivace. Lidstvo bude reorganizováno, vychováme nového člověka. Proto jsme museli porazit teokratickou autokracii, abychom se sami mohli pasovat na bohy. Demokracie je jen slovo, skrze které se z Masarykova podvědomí dere do světa zjevný bolševismus. …velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny …vytoužený věk lidstva vzchází.
Ve třech odstavcích oddílu „naše práva“ se deklarace odvolává na „historické (a) přirozené právo“, což je z hlediska mezinárodního práva veřejného neexistující pojem.
Historické právo národa bylo tradičním geopolitickým institutem předchozích století, právo národa na sebeurčení ideově kořenilo v Deklaraci nezávislosti USA a do evropského kontinentálního prostředí bylo implementováno francouzskou revolucí. Do slovníku mezinárodního společenství se dostalo až v roce 1918 formulováním geopolitických myšlenek prezidenta USA (tzv. Wilsonismus). Tolik Masaryk.
V odpovědi na rakousko-uherskou mírovou nótu, odeslanou ještě 18. října 1918, Spojené státy oficiálně odmítly federalizační dekret Karla I. odkazem na desátý bod ze 14 bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918, podle kterého měla být národům Rakousko-Uherska poskytnuta „nejsvobodnější příležitost k autonomnímu vývoji.“Kvůli de facto uznání ČSNR jako vlády Čecho-Slováků a zároveň uznání práv Jugoslávců na svobodu vláda Spojených států konstatuje, že „prezident už není oprávněn přijmout samotnou autonomii těchto národů jako základ míru, ale je přinucen trvat na tom, že ony samy, a ne on, posoudí, které akce ze strany rakousko-uherské vlády uspokojí jejich nároky a mínění o vlastních právech a jejich určení jako členy rodiny národů.“
Ony samy posoudí, národy posoudí. Masaryk a prozatímní exilová vláda nebyli národem, který by posoudil. Tímto krokem Wilson prakticky odkázal rakousko-uherskou vládu na jednání přímo s Prozatímní vládou československou v Paříži. Bylo zřejmé, že ta, s Wilsonem za zády, své převahy využije do krajnosti. Jak chtěl Wilson zjistit, jak národy posuzují? Samozřejmě po válce plebiscitem nebo volbami. Jenže v Čechách ani na Slovensku nikdy žádný plebiscit neproběhl. Národ nikdy nedostal možnost nezávisle posoudit, zda chce monarchii, republiku, nebo cokoliv jiného. Na Slovensku a v Sudetech toto posouzení zajistilo po válce české vojsko. Masaryk se ani na okamžik nezabýval myšlenkou na nějaké demokratické národní posouzení. Byl větším autokratem než Habsburk na trůnu, a chtěl svůj vlastní trůn s titulem věčného tatíčka.
Masarykova washingtonská deklarace zřejmě neovlivnila nic, ze všeho nejméně amerického prezidenta. Ten se rozhodl sám. Wilson byl liberální idealista, pokrokář a rovnostář nejhrubšího druhu a dostalo se mu historické příležitosti oslabit křesťanskou civilizaci i kulturu, zahrát si na Boha a sám budovat ráj na zemi.
26. října podepsal T. G. Masaryk s předsedou Americké národní rady Uhrorusínů Grigoriem Žatkovičem tzv. Filadelfskou dohodu o připojení Uherské Rusi k budoucímu Československu. Masaryk v dohodě přislíbil Rusínům v rámci státu autonomii. Masaryk současně odmítl návrh jiného ukrajinského předáka Nikolaje Pačuty na připojení i haličských Rusínů.
Nevýhodou této dohody byla skutečnost, že se opět nikdo neptal Rusínů na Podkarpatské Rusi, ale jen zástupce Rusínů v Americe. Uskutečnil se plebiscit v krajanských exilových skupinách, kterého se zúčastnilo asi 55 000 politicky aktivních Rusínů v USA. Plebiscit byl realizován až v prosinci 1918. Tedy zdaleka ne většina Rusínů v USA a už vůbec ne Rusínů doma, kteří o tom ani nevěděli. V plebiscitu se 67 % vyjádřilo pro připojení k Československu, 28 % pro spojení s Ukrajinou, 27 hlasů (z 1 102 celkových) bylo pro úplnou samostatnost, 10 pro připojení k Rusku a pouze 9 pro připojení k Maďarsku.
Ještě před plebiscitem 12. listopadu 1918 sjezd ANRUR rozhodl o připojení Podkarpatské Rusi k Československu s podmínkou federativního uspořádání státu a s tím, že do území budou spadat župy Šariš, Zemplín, Abauj, Gemer, Boršod, Užhorod, Ugoča, Bereg a Marmaroš.
Masarykova motivace byla dána potřebou mít v ruce nějaký argument (vyjádření vůle samotných Rusínů) pro vyjednávání na nějaké budoucí mírové konferenci. Podmínku federativního uspořádání státu se Masaryk nikdy ani nepokusil naplnit. Ani Rusínům, ani Slovákům nikdy nesplnil, co jim slíbil ve Filadelfii či v Pittsburgu. Mouřeníni posloužili a mohou jít.
Téhož 26. října císař Karel vyrazil Károlyimu zbraň z ruky a jmenoval ho uherským premiérem. Karel nechal v Uhrách děti a vrátil se do Vídně. 27. října začala v Budapešti revoluce požadující, aby byl Károlyi premiérem národa, ne císaře.
Tusar byl ve Vídni požádán o působení na české vojáky, aby ještě pár hodin bojovali, že již bude uzavřeno příměří. Tusar odmítl jakkoliv se angažovat a informoval do Prahy Rašína. Maffie se tak dozvěděla o chystaném příměří a začala se připravovat na jeho politické využití.
Večer 27. října poslal ministr zahraničí RU Andrássy bez souhlasu premiéra Lamasche Wilsonovi nótu o přistoupení na všechny Wilsonovy požadavky s tím, že nic nebrání jednání o míru. Tím bylo opuštěno spojenectví s Německem.
Odpovídajíc na notu pana prezidenta Wilsona z 18. t. m., zaslanou vládě rakousko-uherské, a ve smyslu rozhodnutí pána prezidenta, pojednati odděleně s Rakousko-Uherskem o otázce příměří a míru, klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta, souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko - uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.
Poněvadž tedy Rakousko-Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan prezident závislým vstup do vyjednávání o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. Rakousko-uherská vláda prohlašuje tudíž ochotu, aniž vyčkala výsledku jiného vyjednávání, vejíti v jednání mezi Rakousko-Uherskem a odpůrčími státy o neprodlené příměří na všech frontách rakousko-uherských, a žádá pana prezidenta Wilsona, aby ráčil učiniti příslušné přípravy. Gyula Andrássy
Nóta byla 27. října 1918 odeslána RU vyslanci do Stockholmu a zveřejněna v tisku ráno 28. října. Vzhledem k tomu, že JCKV Karel I. vydal již 16. října svůj manifest o federalizaci monarchie, předpokládalo se, že jde o naplnění požadavku 14 bodů Wilsonovy nóty - požadavků spojenců nutných pro ukončení války. Nešlo tedy v žádném případě o souhlas vlády RU s úplnou demontáží monarchie. Nešlo o konec války ani o žádnou kapitulaci.
Pokud by Andrássyho nótu potvrdila celá vláda RU a signoval ji císař Karel I., byl by to v podstatě souhlas k tomu, aby se v celé RU po nastolení míru a po návratu vojáků konaly plebiscity s cílem zjistit, co si obyvatelstvo dané oblasti skutečně přeje. Tedy, zda obyvatelé chtějí nadále legitimního krále a autonomii v rámci většího celku, zda chtějí úplnou samostatnost a jinou královskou dynastii, zda chtějí jinou politickou a státní formu, než monarchii.
Něco takového a Masarykově zahraniční akci ani Maffii v Praze rozhodně nehodilo. Velmi dobře věděli, že by se ještě stále dost velká část národa mohla rozhodnout pro zachování monarchie v nějaké habsburské personální unii. Také by se sudetoněmecké kraje mohly rozhodnout pro připojení k velkému Německu. Na Slovensku mohl takový plebiscit dopadnout naprosto fatálně ve prospěch jednoty Uher či příslušnosti k Maďarsku. Pár intelektuálů by plebiscit neutáhlo. Bylo třeba prostě provést převrat, než se někdo začne vážně zabývat právem na sebeurčení národů.
28. října nikdo nic nečekal. Místodržící hrabě Coudenhove odejel do Vídně. Policejní prezident Kurz byl nepřítomen. Vůdci Maffie byli v Ženevě, kde došlo k závazné dohodě, že nový stát by měl být republikou, prezidentem se stane Masaryk a Kramář předsedou vlády. Takže opět. Několik politiků a intelektuálů to rozhodlo dopředu za národ, aby se náhodou nesebeurčil jinak. V Praze byli pouze Švehla, Stříbrný, Soukup a Rašín.
Ráno byla novinami mylně vyložena Andrássyho nóta jako kapitulace RU a nastolení míru. O kapitulaci zdaleka nešlo a armády nedostaly rozkaz složit zbraně. Byl to jen souhlas s příměřím, aby se mohlo jednat o míru, a navíc to byl souhlas pouze od ministra, bez potvrzení vládou a císařem.
V 9 hodin ráno si Antonín Švehla s Františkem Soukupem pospíšili převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili vývozu potravin na frontu. Zaměstnanci ústavu směli zůstat, jen pokud přísahali věrnost nové republice. Té, která ještě další dva roky neexistovala.
Davy se shromažďovaly spontánně, Národní rada byla zaskočena a příkaz k mobilizaci nevydala. Schneiderovi Sokolové a Rošického kadeti měli jen 4 pušky.
Předseda správní komise pro Čechy hrabě Schönborn vydal ČNR k dispozici sídlo Českého zemského sněmu. Byl plný potravin a stal se ústředním skladem. Vůdci revoluce se změnili v gastronomickou inspekci.
Teprve při návratu na Václavské náměstí, kde již řádil nacionálně probuzený dav, si zástupci ČNR uvědomili potenciál událostí i davu. Na frontách stále umírali vojáci.
Na podstavci sv. Václava měl projev exkomunikovaný kněz Isidor Zahradník, přičemž vyhlásil samostatný Československý stát. Zahradník byl pak odměněn ministerstvem železnic a záhy konvertoval k pravoslaví.
Z auta bez střechy, které uvázlo na rohu Vodičkovy a Jindřišské ulice vyhlásil také poslanec Stříbrný svobodný a nezávislý československý stát. Socialista Soukup vyzdvihl roli Národního výboru, který jedině může vše řídit a vést.
Pak se čtveřice rozjela do Obecního domu, odkud telefonicky komandovala do ulic veškeré dostupné kapely a orchestry, aby lidé tančili a nezlobili. Revoluce se změnila v koncert.
Radnici na Malostranském náměstí obsadila uherská vojska. Soukup ihned telefonoval vojenskému veliteli Prahy generálu Zananthonimu, vysvětlil mu situaci a šel uklidnit davy proslovem.
Následnou lidovou veselici spojenou s ničením symbolů RU však nelze považovat za plebiscit celého národa o tom, zda si národ přeje samostatný stát, natož za tvrzení, že si přál republiku. To bylo rozhodnuto bez národa a ten si to nechal líbit. Sám Masaryk ještě před18. říjnem sepsal původní text Washingtonské deklarace v duchu samostatného českého království s Habsburkem na trůnu, ale bylo mu vysvětleno (americkými novináři) že si může přát víc.
V 18,00 večer nastoupili sokolové a začali organizovat pořádkové hlídky.
Večer 28. října vydal NV, tedy torzo NV, které zůstalo v Praze, v Obecním domě první zákon O zřízení samostatného státu Československého. Poté bylo ještě zveřejněno provolání Národního výboru - Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem…
Za prvé, žádný lid československý nikdy neexistoval. Za druhé, zákon nemohl být zákonem, pokud NV nezřizoval diktaturu, protože několiklačlenný samozvaný výbor ustavený bez jakýchkoliv voleb nemůže vydávat zákony. Pod oběma dokumenty byli podepsaní pouze - Švehla, Rašín, Stříbrný, Šrobár a Soukup. Tentýž den byli do Národního výboru přibráni 4 zástupci, zástupci Němců a Maďarů nebyli přizváni. Samozvanci se přece jen lekli, a do svého pseudozákona napsali, že formu nového státu stanoví až řádně zvolené Národní shromáždění a všechny zákony říše i Čech zůstávají zatím v platnosti.
V ulicích trval neklid. O půlnoci se dostavilli do Obecního domu na pozvání NV generálové Zananthini a Kestřánek. Všem šlo jen o pořádek a sokolové slíbili zajistit ho sami, když se vojenské hlídky stáhnou.
V Budapešti se toho dne střílelo do demonstrantů a na Slovensku panovalo hluboké ticho.
Nic víc se 28. října v Praze ani v Čechách a na Moravě nestalo. Nějací samozvanci, a ještě jen menšina celé party, vyhlásili něco, čemu říkali zákon. Jakou mohl mít tento zákon platnost, když byl vyhlášen někým, kdo neměl nejmenší oprávnění vyhlašovat zákonné normy. Neměli oprávnění ani v rámci administrativy RU, ani v rámci národa. Navíc ho vyhlásili jménem národa, který nikdy neexistoval. Ještě neztichly zbraně a o kapitulaci císařských vojsk nemohlo být ani řeči. Byl to zločin vlastizrady za válečného stavu. Jak může chtít ustavovat stát někdo, kdo nerespektuje ani ta nejelementárnější mezinárodně uznávaná pravidla takových aktů?
Opět neoprávněně byl skupinou nějakých civilistů obsazen Obilní úřad. A to má být den vzniku samostatného československého státu hodný každoroční oslavy státním svátkem? Svoji samostatnost a státnost stavíme dodnes na základě těchto skutečností? Kdyby vznikl nějaký stát, musel by mít ústavu a další náležitosti, jinak to prostě nebyl stát.
Žádný stát toho dne prostě nevznikl. Proti tomu 16. října císař Karel I. a český král Karel III. určil, že dávno existující český stát dostane autonomii, vládu a parlament. Měly tedy Čechy a Slovensko k nějaké státnosti blíž 16. října, nebo 28. října?
V Ženevě pokračovala jednání představitelů NV s představiteli sudetoněmeckých krajů o jejich účasti na vytvoření společného státu. Sudetoněmecký poslanec R. Lodgmann von Auen tuto spolupráci odmítl.
Navečer 29. října se pražské vojenské velitelství pokusilo naplánovat noční obnovení platné stávající státnosti království. Chyběly však jakékoliv instrukce z Vídně. NV však ještě žádnou moc neměl a mohl být kdykoliv rozehnán či zatčen. Nestalo se to jen díky benevolenci krále a císaře.
Pokud jde o československou státnost, byla od počátku vynucená a iluzorní. Ustavila ji skupinka samozvanců, stejně jako první Národní shromáždění vzniklé bez voleb. Od počátku tato skupinka uzurpátorů moci nebrala ohled na to, co slíbili Slovákům nebo Rusínům. Naprosto nebyl brán ohled na sudetské Němce, kteří v počtu 3,5 miliónu osob nebyli do stavu nového národa vůbec zahrnuti, i když jich bylo více, než Slováků. Nebyl brán ohled ani na téměř milión Maďarů. Koncept československé státnosti se rozpadal, kdykoliv to bylo jen trochu možné, v roce 1939 i v roce 1992. Tohle chceme vážně oslavovat s lampióny a ohňostroji, se slavnostními rituály a recepcemi na hradě českých králů? Vzpouru pubertálních harantů nejen proti taťkovi, ale i proti civilizovaným politickým mezinárodním pravidlům jako takovým? Vzpouru, které se odvážili, až když měli za zadkem velké a silné kluky a taťka zeslábl?
Co z toho mohlo vzejít? Nedospělý stát, který se nikdy nebránil, jen se kasal a pak jen hledal ochranu u jiného silného taťky. Demokracie, ze které byly vyloučeny celé velké skupiny obyvatelstva. Spravedlnost, ve které byli majetní několikrát okradeni v zájmu spravedlnosti. Národní sebeurčení jen pro jeden národ, pro ostatní nějaké podurčení a nakonec vyhnání. Zpupnost v převaze a podlézavost po výprasku. Věčná nedospělost ve snech, iluzích a hrách na něco, co ve skutečnosti nejsme.
Pokud chceme slavit nějaké formování české státnosti, pojďme slavit Boleslava I. a manifest císaře Karla I. z 16. října, jakkoliv ten se nenaplnil. Ale to by chtělo spíš černé prapory, protože je třeba truchlit nad nenaplněním jeho záměru a nad tím, jak jsme si to nechali překazit partou vzbouřenců dychtících po vlastní moci. Je třeba truchlit, protože bez našeho podílu v té anarchii nemusela být druhá světová válka ani bolševická diktatura. Mohli jsme mít skutečné národní elity i tradice a být na ně hrdí. Pan generál Pavel by sice nebyl prezidentem, ale mohl být povýšen do rytířského stavu, kdyby dobře sloužil. A nejspíš by to i pro něho byla pocta s mnohem větší váhou.
Vznikl samostatný československý stát, ale ten nevznikl 28. října 1918. Republika Československá vznikla o téměř dva roky později, po skončení mírových jednání ve Versailles a v jiný den. Ani 16. října 1918 nevzniklo federalizované Rakousko, byl pouze oznámen úmysl a v tom smyslu vydán pokyn k zahájení přípravných kroků. Ovšem pokyn a návod k vytvoření českého parlamentu (národní rady) vydán byl a nepochybně by pak byla zvolena i česká vláda. Byl to legální krok k větší národní samostatnosti. To, co se stalo 28. října, nebylo ani legální, ani legitimní. Vzbouřenci si legalitu uzákonili teprve zpětně. 28. říjen se stal datem, kolem kterého později vznikl národní mýtus. Ne, Fénix českého národa nepovstal z vlastního popela, protože nikdy neshořel. Povstal československý hybrid. A kde je mýtus, je i ritus. Tak oslavujeme, i kdyby to byl nesmysl. A všem dalším vzbouřencům ukazujeme, že se vyplatí vlastizrada i nerespektování pravidel, že anarchie je skvělým podhoubím pro budoucího diktátora.
28. říjen je ve skutečnosti oslavou odbourání svrchovaného panovnického majestátu, tedy mandátu od Boha. O to šlo především. O návrat ke kmenovým formám a před Přemyslovce. Proto musel být nový stát stavěn na zelené louce a jakoby od nuly, od základů, od nového počátku. Proto musela být zapřena a odmítnuta tisíciletá historie české státnosti. Proto musel být vznik nového státu spojen s ateizačním tažením. To je to, co ve skutečnosti oslavujeme. Vzpouru proti Bohu a od Boha danému panovníkovi. Návrat ke svrchovanosti pohanského kmene.
Co následovalo, víme. To, co ke kmenovému uspořádání patří. Hegemonie kmenových elit, mezikmenové genocidy a války. Celkový rozpad lidské společnosti a řádu odvozeného z Desatera Božích přikázání, neustálé pokusy o dokonalou anarchii, krvavé mocenské aplikace všechen forem rovnostářství, bezuzdná touha mnoha jedinců nahradit chybějícího Boha sám sebou, aplikace krátkodechých právních a mocenských systémů, degenerace, zezvířečtění a prales.
16. říjen a manifest císaře a krále Karla I. byl posledním pokusem vyjít kmenům vstříc tak, jak to jen jde, aniž by byla ztracena tisíciletá struktura služby Bohu skrze majestát panovníka, aniž by byl odstartován rozpad civilizace. To, v čem dnes žijeme, čeho se děsíme a co nás pomalu zachvacuje, je přímým důsledkem odmítnutí Karlova manifestu.
28. říjen je oslavou vítězství kmene nad státem a pohanství nad křesťanskou tradicí, oslavou českého rozchodu s panovníkem a tím i s Bohem. Pokud se nezřekneme této vzpoury našich předků, co můžeme čekat?
Autor: Jan Drnek
