Článek
Francie opět prožívá chvíle, které jako by vypadly z učebnic jejích vlastních dějin. Nad pařížským náměstím Bastily vlají rudé prapory, demonstranti vzývají revoluční hrdiny, policie čelí útokům dlažebními kostkami a zástupci radikální levice vyjadřují nadšení nad dalším symbolickým vítězstvím ulice. Tentokrát přitom všechno začalo poměrně obyčejným problémem, který by se ve fungujícím státě měl řešit bez barikád, zapálených popelnic a vodních děl.
Ve čtvrtek 8. října 2026 zaplnily náměstí Bastily v Paříži tisíce demonstrantů. Podle francouzského ministerstva vnitra se toho dne protestů v celé zemi účastnilo přibližně 71 500 lidí, z toho 24 500 v hlavním městě. Policie oznámila 504 zatčených a 48 zraněných příslušníků bezpečnostních sborů. Protestující se střetli s pořádkovými jednotkami, házeli dlažební kostky, používali pyrotechniku a podle francouzských médií se objevily také útoky předměty shazovanými ze střech okolních domů.
Na zdech se objevily urážky policie, výzvy ke zničení státu a dokonce nápis požadující stětí prezidenta Emmanuela Macrona. Dav provolával dobytí Bastily a odkazoval na rok 1789, Pařížskou komunu i bolševickou revoluci. Jeden z transparentů hlásal, že Robespierre by byl na demonstranty hrdý. Nechyběly komunistické a palestinské vlajky ani výzvy k další revoluční mobilizaci plánované na 13. října.
Zatímco původní demonstrace vznikly jako reakce středoškoláků na nedostatek učitelů, přeplněné třídy, špatný stav školních budov a nedostatečné financování vzdělávání, jejich pokračování postupně získalo charakter daleko širší politické konfrontace. Ke studentům se připojily odborové organizace, vysokoškoláci i radikální politické skupiny. Francouzská vláda obvinila část krajní levice z podněcování nepokojů, přičemž zvláštní pozornost soustředila na Nepodrobenou Francii Jeana-Luca Mélenchona.
Sám Mélenchon oslavil události na Bastile prohlášením, že byla znovu dobyta. Studentům se současně podařilo vynutit ústupky vlády. Ministr školství Édouard Geffray oznámil mimořádné přidělení tří tisíc učitelů školám s nejvážnějšími personálními problémy. Studentské organizace to označily za první vítězství a přislíbily pokračovat v protestech.
Jenže právě zde se objevuje zásadní problém. Když vláda začne reagovat až ve chvíli, kdy se společenská nespokojenost promění v rozsáhlé nepokoje, vysílá veřejnosti nebezpečný signál. Politická reprezentace tím mimoděk vytváří prostředí, v němž hlasité požadavky doprovázené nátlakem získávají přednost před věcnou diskusí a dlouhodobým plánováním.
Nelze přitom přehlédnout ani druhou stránku konfliktu. Policejní zásahy vyvolaly vážné otázky ohledně přiměřenosti použitých prostředků. Reuters 10. října informovala o 24 vyšetřováních policejního postupu a o těžkých zraněních několika mladistvých. Násilí tak přichází z různých stran a přispívá k další radikalizaci veřejnosti.
Francouzská tragédie spočívá v tom, že oprávněná nespokojenost s fungováním veřejných služeb se znovu ocitá ve vleku politických sil, pro které je revoluce téměř kulturním dědictvím. Školní lavice, rozvrhy a chybějící pedagogové ustupují do pozadí. Na jejich místo nastupují rudé prapory, Robespierre a představa, že další velký historický zlom konečně napraví všechno, co se předchozím revolucím nepodařilo.
Od jakobínského teroru k rudým praporům. Francie se své revoluce nikdy nezbavila
Chceme-li pochopit současnou Francii, musíme se vrátit do roku 1789. Velká francouzská revoluce bývá tradičně představována jako počátek moderní evropské svobody, občanské rovnosti a odstranění feudálních privilegií. Tento výklad je ovšem pouze spíše propagandou nežli skutečností. Revoluce se současně stala politickou katastrofou, která zničila dosavadní státoprávní kontinuitu, rozvrátila tradiční společenské instituce, rozpoutala krvavé vnitřní konflikty a nakonec přivedla Francii k diktatuře, z níž se zrodila další evropská válka.
Francouzská monarchie samozřejmě nebyla bezchybná. Státní finance se potýkaly s vážnými problémy, společnost byla poznamenána nespravedlnostmi a zastaralými mechanismy správy. Reformy byly potřebné a mnohé požadavky na změnu měly skutečné opodstatnění. Tragédií se stalo přesvědčení, že nápravy lze dosáhnout zničením dosavadního řádu a jeho nahrazením ideologicky vytvořenou společností.
Právě zde vstupují do dějin jakobíni, které se nebojím označit za protokomunisty. Jejich politická filozofie vyrůstala z radikálně pojatého rovnostářství, představy jediné správné vůle lidu a přesvědčení, že společnost lze násilně přetvořit podle předem stanoveného ideálu. Jinými slovy prvopočátek moderního sociálního inženýrství.
Robespierrova revoluční vláda začala kontrolovat ceny, mzdy, vlastnické vztahy i veřejné mínění. Politický nesouhlas se postupně proměnil ve známku nepřátelství vůči revoluci. Revoluční tribunály rozhodovaly o životě a smrti a gilotina se stala symbolem státní moci vykonávané ve jménu lidu. Na jakobínskou tradici později navázaly radikálnější rovnostářské koncepce Graccha Babeufa, jehož myšlenky se již výrazně přiblížily pozdějším socialistickým a komunistickým požadavkům. Historická spojnice mezi francouzským revolučním radikalismem a evropským komunismem proto rozhodně není náhodná.
Není ostatně pozoruhodné, že dnešní demonstranti tuto návaznost sami připomínají? Na Bastile v roce 2026 se vedle Robespierra vzývá bolševická revoluce roku 1917, Pařížská komuna i komunistická symbolika. Revoluční generace vzdálené více než dvě století spojuje představa, že společnost může být spasena tím, že bude nejprve rozvrácena.
Francie přitom již na konci 18. století ukázala, jak takový experiment dopadá. Král Ludvík XVI. skončil pod gilotinou, revoluce začala požírat vlastní představitele a republikánské experimenty nakonec vyústily v nástup Napoleona Bonaparta. Francouzi odstranili dědičného panovníka, aby si krátce nato vytvořili císaře s mocenskými ambicemi přesahujícími hranice celé Evropy.
Po Napoleonově porážce se monarchie vrátila, ale její společenské základy už byly vážně oslabeny. Revoluce roku 1830 svrhla Karla X. a nastolila červencovou monarchii Ludvíka Filipa. Ani ta však revolučnímu duchu neunikla. V únoru 1848 padla také a Francie vyhlásila druhou republiku.
Z hlediska evropského vývoje představoval rok 1848 jeden z nejvýznamnějších zlomů. Francie zavedla všeobecné volební právo pro muže, rozšířila občanské svobody a přijala řadu sociálních opatření. Současně však nedokázala vyřešit rozpory mezi politickými představami liberálních republikánů a socialistických revolucionářů. Již v červnu téhož roku vypuklo krvavě potlačené dělnické povstání. V roce 1851 následoval státní převrat Ludvíka Napoleona Bonaparta a o rok později vzniklo druhé císařství.
Právě zde se dostáváme k otázce, která přesahuje francouzské dějiny. Svět se nám od Velké francouzské revoluce tak trochu pokazil. Rok 1848 přitom rozhodně nezjednal nápravu. Přinesl rozsáhlé občanské svobody, nové možnosti politické účasti a postupné odstranění stavovských bariér. Jenže s politickou emancipací se neuskutečnila odpovídající výchova k odpovědnosti.
Stavovská společnost spojovala práva s povinnostmi vyplývajícími z postavení jednotlivce, jeho vztahu k obci, profesnímu společenství a panovníkovi. Tento systém měl nepochybně své nespravedlnosti. Přesto obsahoval důležitou myšlenku, kterou moderní politická kultura postupně oslabila. Konkrétně skutečnost, že společenské postavení znamená závazek.
O tomto rozporu mezi tradičními povinnostmi a moderním pojetím individuálních práv pojednával také úvodník Západočeské monarchistické konference 2026 věnované kořenům současného ideologického zmatku.
Nový občan získal možnost podílet se na politickém rozhodování, ale samotné volební právo z něj ještě neučinilo člověka schopného odpovědně spravovat veřejné záležitosti. Politická svoboda předpokládá vzdělání, charakter, schopnost rozlišovat skutečnost od propagandy a ochotu nést následky vlastních rozhodnutí. Bez těchto vlastností se může snadno proměnit v pouhé právo požadovat, protestovat a hledat viníka vlastního neúspěchu.
Demokratická společnost tím získala zásadní slabinu. Politik už nemusí veřejnost přesvědčovat především kvalitou dlouhodobého programu. Často mu postačí vytvořit dostatečně silnou emoci, nabídnout jednoduchého nepřítele a slíbit odstranění problémů, jejichž řešení přitom ani nemá plně ve svých rukou. Člověk, který se místo ověřování faktů rozhoduje podle emocionálně laděné propagandy, pak přestává být skutečně svobodným občanem. Formálně rozhoduje sám, ve skutečnosti však pouze reprodukuje postoje, které do jeho vědomí vložil někdo jiný.
Francouzská revoluční tradice tento problém názorně předvádí. Zatímco se společnost mění, mechanismus politické mobilizace zůstává podobný. Na počátku je vždy nespokojenos, poté nalezení viníka, následně radikalizace a nakonec požadavek zásadního společenského zlomu. Po revoluci roku 1848 přišla Pařížská komuna roku 1871, další krvavé střetnutí mezi revolučními ideály a státní mocí. Komuna se stala jedním ze základních symbolů evropské socialistické tradice. Její porážku během takzvaného krvavého týdne provázely tisíce mrtvých a masové represe.
Ve 20. století přežila revoluční kultura dvě světové války, střídání režimů i vznik nové ústavní struktury. V květnu 1968 se znovu objevily studentské barikády a radikální levicové požadavky. Tentokrát už nešlo o odstranění krále, ale o zásadní přestavbu moderní společnosti a jejích kulturních hodnot.
Následovaly další protestní vlny. Stávky roku 1995, hnutí žlutých vest od roku 2018, odpor proti důchodové reformě a nynější středoškolské nepokoje vytvářejí pozoruhodně souvislou linii. Francouzská ulice opakovaně vystupuje jako svébytná politická instituce, která dokáže přimět vlády ke změnám i tehdy, když pro ně neexistuje standardní parlamentní většina.
Tento vývoj nabízí nepříjemný závěr. Francie si již více než dvě století zvyká považovat revoluci za legitimní způsob politického jednání. Jenže společnost, která si z nepokojů vytvoří národní tradici, může postupně ztratit schopnost řešit vlastní problémy.
Charles de Gaulle se po druhé světové válce pokusil tento historický problém překonat. V roce 1958 stál u vzniku páté republiky a vytvoření silnější prezidentské instituce, která měla omezit nestabilitu parlamentní politiky. Jeho osobní autorita, vlastenecký étos a schopnost vystupovat nad běžnými stranickými konflikty poskytly Francii alespoň na čas něco, co jí od pádu monarchie opakovaně scházelo: sjednocující postavu s dlouhodobou představou o státě.
De Gaulle byl republikán, ale jeho pojetí prezidentského úřadu v mnohém připomínalo monarchickou tradici. Francie tak paradoxně hledala řešení svého revolučního dědictví vytvořením hlavy státu, jejíž autorita měla přesahovat stranickou soutěž. Dnes by Francie potřebovala nového de Gaulla. Člověka schopného obnovit úctu ke státním institucím, zklidnit politickou scénu a připomenout, že stát není kořistí vítězné politické strany ani rukojmím rozvášněného davu.
Ještě lepším řešením by ovšem mohl být návrat krále. Moderní parlamentní monarchie by poskytovala Francii instituci stojící mimo pravidelný zápas o prezidentský úřad. Panovník by nemusel každých několik let budovat vlastní politický tábor, soupeřit v populistických kampaních a přizpůsobovat svou veřejnou autoritu okamžitému volebnímu prospěchu.
Takové uspořádání by samo o sobě neodstranilo sociální konflikty ani hospodářské problémy. Mohlo by však obnovit prvek dlouhodobé státní kontinuity a připomenout společnosti, že veřejná moc má být především službou, nikoli odměnou za volební vítězství.
Macron mezi dvěma extrémy. Francouzský střed platí za vlastní ústupky
Současná politická krize je v mnohém také krizí projektu Emmanuela Macrona. Když se roku 2017 ujal prezidentského úřadu, nabízel Francouzům překonání tradičního rozdělení mezi pravicí a levicí. Jeho centristické hnutí slibovalo modernizaci ekonomiky, posílení evropské integrace, hospodářskou prosperitu a stabilitu politického systému.
Macron se pokusil vytvořit široké politické centrum, které by dokázalo spojovat liberální hospodářské reformy se sociálními kompromisy. Tento přístup lze označit za centropopulismus, neboť také Macron budoval vlastní politickou identitu na příslibu překonání dosavadních stranických konfliktů a vytvoření nové politické většiny. Jenže právě snaha vyhovět příliš mnoha různým společenským skupinám se postupně stala slabinou jeho vládnutí.
Macron dnes stojí v téměř tragikomické situaci. Ve jménu stability a prosperity se opakovaně pokoušel nacházet kompromisy mezi hospodářskou realitou, požadavky veřejnosti a politickými hnutími, která dosavadní systém odmítají. Když potřeboval uskutečnit strukturální reformy, narazil na odpor ulice. Když hledal cestu ke zmírnění konfliktů, čelil obviněním ze slabosti a další požadavky následovaly vzápětí.
Nynější školské protesty představují další podobu stejného dilematu. Vláda premiéra Sébastiena Lecornua přislíbila naléhavou personální pomoc školám. Současně ale musí čelit rozpočtovému tlaku, rostoucím nákladům na obsluhu veřejného dluhu a nedůvěře finančních trhů.
Podle údajů zveřejněných deníkem The Guardian dosahoval francouzský veřejný dluh v roce 2025 přibližně 115,6 procenta hrubého domácího produktu. Schodek veřejných financí činil 5,1 procenta HDP. V takové situaci nelze každou další společenskou nespokojenost jednoduše vykoupit vyššími státními výdaji.
Francouzský prezident je tak do jisté míry politováníhodnou postavou vlastního politického projektu. Po léta se snažil udržovat společenský smír a zabránit vítězství radikálních politických sil. Často jim však ustupoval v otázkách, které vyžadovaly dlouhodobější řešení. Dnes musí přihlížet tomu, jak stejná hnutí využívají nespokojenost se stavem země k dalšímu oslabování jeho autority.
Francie se mezitím připravuje na prezidentské volby roku 2027, které mohou být jedním z nejdůležitějších politických střetnutí její novodobé historie. Na jedné straně stojí Marine Le Penová a její Národní sdružení, politická síla využívající dlouhodobou nespokojenost s migrací, evropskou integrací, hospodářským vývojem i tradičními politickými elitami. Na straně druhé Jean-Luc Mélenchon a Nepodrobená Francie, kteří vystupují jako představitelé radikálně levicové alternativy založené na sociálních požadavcích, rozsáhlejší státní intervenci a konfliktním vztahu k současnému politickému systému.
Oba proudy jsou ideově rozdílné, přesto vyrůstají ze společné krize důvěry ve stávající uspořádání. Francouzskému voliči nabízejí možnost zásadního politického obratu. Každý ovšem jiným směrem. Je mimořádně smutné, že země s tak bohatou kulturní, politickou a intelektuální tradicí dnes vytváří podmínky, v nichž se stále pravděpodobnější volbou stává některý z politických extrémů.
Marine Le Penová sice usiluje o obraz pragmatické političky a předkládá hospodářské návrhy, jejichž cílem je uklidnit finanční trhy, její politický tábor však nadále naráží na hluboký odpor značné části francouzské společnosti. Mélenchon zase mobilizuje nespokojené voliče radikální levicovou rétorikou, která může dále posilovat konfrontační charakter domácí politiky.
Hypotetické vítězství kteréhokoli z těchto dvou proudů by mohlo vyvolat mimořádně vážnou společenskou krizi. Zvolení Marine Le Penové by mohlo vyprovokovat rozsáhlé mobilizace radikální levice, pouliční blokády a násilné nepokoje. Zvolení Jeana-Luca Mélenchona by zase mohlo aktivizovat nacionalistické, konzervativní a další pravicové skupiny, které by jeho politický program považovaly za zásadní ohrožení budoucnosti země.
Nelze dokonce vyloučit, že by se při dostatečně hlubokém rozkladu institucí a pokračující radikalizaci společnosti Francie dostala na samotný práh občanského konfliktu. Občanská válka je krajním rizikem, které bychom při současné polarizaci neměli lehkovážně přehlížet. Historie ostatně ukazuje, že právě Francie má s proměnou politických sporů v násilné vnitřní konflikty bohaté zkušenosti. Současné protesty připomínají, jak rychle mohou původně sociální požadavky získat podobu politické konfrontace s celým státem.
Macron chtěl Francouzům nabídnout moderní politický střed. Místo toho se jeho éra může uzavřít dramatickým soubojem politických extrémů, které se po celou dobu pokoušel držet mimo rozhodující mocenské postavení.
Francie tak platí vysokou cenu za desetiletí, během nichž její politická reprezentace nedokázala propojit občanskou svobodu s požadavkem osobní odpovědnosti a respektu k institucím.
Francie potřebuje krále
Při pohledu na současnou Francii bychom neměli zapomínat, o jak mimořádnou zemi jde. Její kulturní dědictví, vědecké úspěchy, hospodářský potenciál a historický význam představují jeden ze základních pilířů evropské civilizace. Francie dala světu vynikající myslitele, umělce, státníky i vojevůdce. Její dějiny jsou úzce propojeny s osudem celé Evropy.
Právě proto je její současný vývoj tak znepokojivý. Bylo by snadné vysmívat se dalšímu francouzskému pálení popelnic, novým barikádám a nekonečným revolučním proklamacím. Jenže za touto podívanou se skrývá vážná otázka, zda Francouzi ještě dokážou nalézt společný základ, na němž by se mohli shodnout bez ohledu na stranickou příslušnost.
Svoboda totiž není pouhá možnost dělat si, co člověk přeje a následně požadovat po státu, aby nesl všechny důsledky jeho rozhodnutí. Svoboda vyžaduje odpovědnost, schopnost sebeomezení a respekt k právům i povinnostem druhých. Stejně tak státní autorita nemůže být založena pouze na policejních zásazích. Potřebuje legitimitu, důvěru a vědomí, že její představitelé slouží celku, nikoliv vlastnímu politickému táboru.
Právě v tomto ohledu nabízí moderní monarchismus zajímavou alternativu. Francouzské legitimistické, orléanistické a další monarchistické proudy se sice liší v otázkách dynastické posloupnosti a představách o podobě obnoveného království, spojuje je však zájem o historickou kontinuitu francouzského státu a hledání alternativy k dosavadnímu politickému systému.
Francouzský monarchismus je přitom tématem, které si zaslouží mnohem širší pozornost české veřejnosti. V připravovaném podcastu se proto společně s Vojtěchem Círusem chceme věnovat právě dějinám a současnosti francouzského monarchistického hnutí, jeho jednotlivým dynastickým tradicím, konzervativnímu myšlení a také otázce, zda mohou dnešní francouzští monarchisté nalézt společnou řeč napříč historickými spory.
Debata o monarchii rozhodně nemusí znamenat touhu vrátit společnost o dvě století zpět. Může být naopak příležitostí promýšlet, které instituce moderního státu skutečně fungují, co z historického dědictví jsme ztratili a zda by nebylo rozumné některé hodnoty znovu obnovit.
Vždyť monarchie se ve světě 21. století nevylučuje s parlamentní demokracií, občanskými svobodami ani moderní ekonomikou. Její přínos spočívá především v možnosti oddělit trvalou reprezentaci státu od každodenního stranického soupeření a spojit nejvyšší veřejný úřad s kontinuitou a povinností služby.
Francii bych proto přál, aby konečně nalezla klid. Aby její občané dokázali diskutovat o veřejných problémech bez revolučních fantazií, aby se politické spory vracely z ulic do parlamentu a aby se rozhodování opět opíralo o fakta, odpovědnost a schopnost přijímat dlouhodobá řešení.
Pokud by Francouzi při tomto hledání dospěli k přesvědčení, že dvě stě let revolucí, republik a neustálých pokusů o nový začátek už bylo dost, návrat parlamentní monarchie by rozhodně nemusel být tou nejhorší možností. Možná by se totiž ukázalo, že Francie nepotřebuje další revoluci. Potřebuje znovu objevit stát, který nebude muset každá generaci dobývat a snad by mu nakonec více prospěl král.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje
Aktuální dění ve Francii
EPOCH TIMES ČR (2026). „Dobyli jsme Bastilu.“ Demonstranti v Paříži se střetli s policií, k hnutí se hlásí krajní levice. Epoch Times, 9. října 2026. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
INMAN, Phillip (2026). France’s dilemma: protesters demand spending as markets require fiscal restraint. The Guardian, 10. října 2026. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
Historické a institucionální zdroje
LAROUSSE (bez data). Club des Jacobins (1789–1799). Encyclopédie Larousse [online]. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
ÉLYSÉE (2022). The Constitution of 4 November 1848. Présidence de la République française [online], aktualizováno 15. prosince 2022. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
ASSEMBLÉE NATIONALE (bez data). La Commune de Paris. Histoire et patrimoine [online]. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
ASSEMBLÉE NATIONALE (bez data). La Constitution de 1958 et l'instauration de la Ve République. Histoire et patrimoine [online]. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
Autorské články Monarchisitcké noviny
CIKÁN, Martin (2026a). Úvodník Západočeské monarchistické konference 2026: Kořeny moderního zmatku. Monarchistické noviny, Médium.cz, 28. června 2026. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
ŠTOGR, Josef (2025). Josef Štogr – Privilegia vymezení pojmu – Třetí ročník Západočeské Monarchistické konference. Médium.cz, 6. června 2026. Videozáznam vystoupení Josefa Štogra. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
CIKÁN, Martin (2026b). Opět jsme svědky oblíbeného francouzského národního sportu: pálení popelnic. Monarchistické noviny, Médium.cz, 3. října 2026. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
CIKÁN, Martin (2026c). Devět let ve službách Koruny České. Monarchistické noviny, Médium.cz, 20. července 2026. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z:
Další autorské videozáznamy
KÁNSKÝ, Miloš (2023). Dnešní politická témata, výzva pro monarchisty | Západočeská monarchistická konference. YouTube [online]. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=tdKnp4huo6Q&t=0s
DRNEK, Jan (2024). Úvod konference, Jan Drnek: Metternichové od ofenzivy k defenzivě | Monarchistická konference 2024. YouTube [online]. [cit. 10. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=5y4z_-i1DWc&t=0s
Monografie a beletrie
DRNEK, Jan (2024). Past na Bonaparta 1805. 1. vydání. Třebíč: Akcent. ISBN 978-80-7497-489-2.
VONDRUŠKA, Vlastimil (2019). Kronika zániku Evropy: 1984–2054. 1. vydání. Brno: MOBA. ISBN 978-80-243-8898-4.
