Článek
Včera večer navštívil sezení plzeňských monarchistů ctihodný pán, který sbíral podpisy pro založení nové konzervativní polické strany. Proč ne? Je otázkou, zda rozumíme alespoň podobně pojmu konzervativní. Pán, který je vystudovaným finančníkem, naznačil, že jde o politický projekt, který má reagovat na jakousi díru na politickém trhu. Zkrátka, většina současných stran a uskupení je v příštích volbách pro velkou část voličů nevolitelná, a když se jim nabídne nová strana, která by to chtěla zkusit dělat konečně správně, získá velkou voličskou podporu. Tuto stranu bude financovat jediný majetný muž, v pozadí bude stát zkušený politický matador, který se nemá ukazovat na veřejnosti, protože jeho jméno je spojováno s mafiánskými praktikami, a náš ctihodný pán tomu poskytne svou bezúhonnou a důvěryhodnou tvář.
Já osobně bych při také konstelaci koukal rychle vycouvat a neriskovat své dobré jméno i tvář. Měl bych podezření téměř se rovnající jistotě, že mne nějací mafiáni chtějí zneužít, abych svou pověstí a tváří zakryl jejich lumpárny. Pánovi (považuji ho za přítele) ale poradit nedokážu. Naše zkušenosti a východiska jsou nekompatibilní. Musel bych vysvětlovat dlouho a asi takhle:
Politika a mocenské pozice nesmí být pouze obchod a zboží na jakémsi volném trhu, na němž rozhoduje šikovnost v manipulaci s míněním a nadějemi voličů. I kdybych měl sebelepší úmysly, propracovaný systém kompromisů a handlů mne zcela jistě dovede do pekel. Tento systém s úctyhodnými a doposud morálně čistými pány počítá a umí si s nimi poradit. Proto nejde o nějakou díru na politickém trhu (které si ještě lumpové nevšimli), ale o principy.
Po napoleonských válkách byl v západní a střední Evropě nastoupen trend, který říkal, že vše má být ke koupi, vše se má stát předmětem nijak neomezovaného trhu a obchodu, a volný trh si sám vytvoří pravidla, od nichž se budou odvíjet pravidla společenská a další. Chce to jen malou oběť, volný trh musí být oddělen od morálky, který vychází z křesťanských a judaistických kořenů. Morálka trhu překáží a koupit lze jen zdání morální čistoty, které na zakázku vyrobí noviny a média. Radikální společenská změna nastala ve chvíli, kdy začalo být možné si za peníze kupovat moc a přestalo to být nemorální. Proto musela být odbourána privilegia, protože privilegia jsou pozice a výsady, které nelze koupit a člověk si je může jen vysloužit.
Různí lidé tedy začali bohatnout a někteří závratně. Peníze mají hodnotu pouze toho, co si za ně můžeme koupit, samy o sobě jsou jen symbolem hodnoty. Téměř okamžitě se rozjela řada skandálů s defraudacemi, okrádáním, zneužíváním podplacené justice, úřadnictva, politiků a moci. Jedna hospodářská krize následovala druhou, bankroty se jen hrnuly. Bohatnutí některých vyžadovalo zchudnutí mas, a to vedlo k revoltám, pogromům a vzpourám. Základním pravidlem tržní soutěže je minimalizace nákladů a maximalizace zisků. Když tento princip promítneme ad absurdum, vyjde nám, že někde na ideálním konci bude cílem získat vše a nezaplatit nic. Tržní systém nutně směřuje k legální a sofistikované loupeži. Volná soutěž zkrátka nutně povede k tomu, že nejúspěšnější hráč a žralok sežere všechny ostatní a nastolí diktát podle zákonů, které mu navrhnou a schválí zaplacení politici.
Někteří myslitelé zabrzdili a začali hledat způsoby, kterými by se dala volná tržní soutěž regulovat. To ovšem vyžadovalo zapojit ho hry opět morálku a mravnost. Tu však nelze koupit, ta se musí odvodit od nějaké ideje či vyšší moci. Od poloviny 19. století se s idejemi doslova roztrhl pytel. Mnozí chápali, že struktura a hierarchie moci musí být doplněna strukturou a hierarchií služby. Jenže čemu vlastně sloužit? Nacionalisté říkali, že národu, hlásali národní sebeurčení a vedli civilizaci k válkám, k pocitům národní nadřazenosti a ke genocidě sousedních kmenů. Soutěž o majetky nahradili soutěží mezi národy a z toho odvozovali dosahování moci.
Církev svatá naprosto zaspala a ohlasy papežské encykliky Rerum Novarum přehlušil řev světové války.
Socialisté, zvláště sociální demokraté byli pro masy srozumitelnější. Říkali, že potřebují dosáhnout reálné moci, aby zajistili redistribuci majetků bohatých, aby jejich zisky vraceli zpět do oběhu v podobě pečovatelských a sociálních systémů. Církev varovala, že systémy nezajistí nic, protože jsou zneužitelné a každého systému se může zmocnit zlý nebo sobecký člověk a využít jej k manipulaci mas kvůli osobnímu prospěchu. Místo systémů by se mělo docela prostě hlásat milosrdenství a láska k člověku. Jenže to se neobejde bez víry v Boha, kterého milujeme a který miluje nás, který nám zaručuje průmět do věčnosti. Nemám žádný důvod milovat bližního svého, zvláště když má být mým soupeřem a konkurentem. Jestliže ale člověka Miluje Bůh, kdo jsem já, abych ho nemiloval? Jestli je člověk obrazem Božím, bylo by urážkou Boha bližního nemilovat.
Radikální socialisté – komunisté, se raději chopili mesiánského projektu Karla Marxe, a hlásali, že redistribuce nestačí, je třeba úplně odbourat volný trh, odbourat soutěž, přikázat lidem povinnou rovnost a vzít jim majetky, které pak budou spravovány kolektivně. Vývoj ukázal, že jde o nebezpečnou utopii, která zcela odporuje lidské povaze a povaze pokušení, kterým je člověk vystavován. Majetkovou a tržní soutěž rychle nahradila soutěž v užívání kolektivního majetku a dravci si dál prokousávali krky, až zvítězil jeden největší a všechny zotročil ještě hůře, než se toho socialisté obávali u kapitalistů a jejich soutěže.
Nicméně hledání ideje, v jejímž jménu by bylo možné implementovat jakási morální pravidla a rozvinout systém redistribuce bohatství majetných, neustalo. Zčista jasna se objevila akutní hrozba klimatické katastrofy, před níž je třeba lidstvo zachránit a proto musí jistí lidé mít moc. Objevily se požadavky na absurdní rovnost čehokoli s čímkoliv a kohokoliv s kýmkoliv. Objevily se další skupiny ohrožených a ublížených, kterých se musí ideologové ujímat a proto potřebují mít moc. Nic ze základních myšlenek a ideologií, které měly zachránit svět bez Boha jen vlastními silami, nezaniklo, jen se to převléká do nových podob.
Jde samozřejmě především o moc. Jde o ukájení zběsilé touhy po moci, po nahrazení Boha sebou samým, tedy o dědičný či Adamův hřích, který se nám promítá úplně do všeho. Jde o to, že pokud budeme vytvářet systémy a hierarchie moci, nikdy se toho nezbavíme a bude to stále horší. Pokud pro nás bude stát a politika jen soutěží o moc a vliv, žijeme v hříchu a podporujeme ho. Bude to stále jen rvačka v nových podobách, bude to snaha oklamat druhé, zmanipulovat je, kontrolovat a podřídit si je.
Proč lidé nemají koho volit? Protože politika již neexistuje. Zcela se ideově vyprázdnila. Politické strany se proměnily jen v mocenské agentury pro vytěžování veřejného prostoru, vysávání státu a společnosti. Kandiduje již pouze jediný druh politika, totiž – chytrá pijavice. Stát je omotán a prorostl chapadly i prsty obludné mafiánsko – korporativní chobotnice a nikdo čestný a poctivý nemá šanci. Tyto korporace médií, justice a byrokracie si nenechají vzít moc a svou parazitickou podstatu. I kdyby masy lidí zítra zvolily nějakého čestného a morálně čistého pána, poteče krev. Všechny státní i další instituce se změnily jen na ony parazitické korporace uzpůsobené k vysávání státu a společnosti a zdaleka ne jen v Čechách. Dotační systém byl změněn v převodovou páku veřejných prostředků do vlastních kapes a v nástroj pro pěstování kontroly a závislosti společnosti. Existuje již jen rvačka o peníze a peníze se staly médiem moci. Nikdo se neptá, jaká magie za tímto médiem stojí, a přitom i ti nejbohatší a nejmocnější jsou evidentně zajatci a otroci na penězích a moci zcela závislí. Jsou jako celoživotní vášnivý hráč domina, který se hrou po celý život baví, zabíjí čas, ale jeho životu to nedá ani o chlup větší smysl. Na konci života jsou prázdní, uštvaní, zahořklí a s pocitem marnosti chápou, že to, co nahromadili, se rozplyne ještě dříve, než dorazí do krematoria. A stejně rychle se zapomene na ně, i kdyby se jmenovali třebas Musk nebo Soros.
Takovou politiku dělat nechci. Politika je od slova polis – obec. Je to služba obci a společenství, služba Bohu, o němž věřím, že je dobrý a má nás všechny rád. Samozřejmě, že i církev se dá politicky zneužít, ale vždycky poznáte, kdy někdo slouží a kdy mu jde o moc a vliv. Toužím žít ve státě, jehož struktura bude hierarchií služby a ne moci. Toužím po tom, aby výsady a pozice byly získávány službou a nemohly se kupovat. Toužím po tom, aby nade všemi obyvateli, i nad politiky, nad kýmkoliv, stálo nevolitelné a nezpochybnitelné měřítko našeho jednání, totiž Desatero Božích přikázání. Měřítko neideologické, měřítko zjevené a dané od dokonalé bytosti, měřítko nepřirozené, protože nadpřirozené. Toužím, aby můj život službou dobrému nabyl hodnoty až do věčnosti. Proč? Protože všechno ostatní podle mne vede k marnosti a nicotě.
Tohle mi ani doposud bezúhonní a ctihodní páni nenabízejí. Tohle mi nabízí jen můj král a nad ním Král králů. Není třeba dodávat, že na tom vůbec nic nevydělám, nezbohatnu, nebudu více proslulý ani slavný, nebudu v centru zájmu a pozornosti světa. Kupodivu si proto nepřipadám jako pitomec.
Autor: Jan Drnek
