Článek
Okupace z 21. srpna 1968 není jen kapitolou v učebnicích dějepisu. S novou naléhavostí ji připomíná právě současná fáze ruské agrese proti Ukrajině, kde Kreml navzdory obrovským ztrátám a ztrátě iniciativy a především vlastní suverenity ve vztahu k Číně nadále setrvává v přesvědčení, že silou lze přetvářet hranice i osudy států. O to důležitější je si připomenout, že i v roce 1968 šlo o potlačení svobody a vůle lidu s cílem zachovat sféru vlivu. Koruna Česká se na tyto události dívá prizmatem monarchistické tradice a historické paměti. Se skepsí hodnotíme naivitu těch, kteří po desetiletí přehlíželi projevy rádoby velmocenské politiky Moskvy. Ruská moc se od konce první světové války a zvláště po roce 1991 nachází v trvalém a strukturálním úpadku. Tento sestup byl provázen sérií fatálních selhání: kolapsem centrálně plánované ekonomiky, uměle vyvolanými hladomory vlastního obyvatelstva, porážkou v Afghánistánu, výbuchem v Černobylu jako symbolem technologické i morální zkázy, rozpadem SSSR, válkami v Čečensku, ztrátou střední Evropy, trvalým vylidňováním Sibiře, ztrátou technologické konkurenceschopnosti, závislostí na vývozu surovin a neschopností přeměnit vojenskou sílu ve skutečný geopolitický vliv. Současná agrese Ukrajině je tak spíše výrazem zoufalství než síly. Snahou zastavit nevyhnutelný vnitřní rozpad. Krátkozraká politika, demografický kolaps, technologická stagnace i ztráta mezinárodní důvěry způsobují, že se vliv Moskvy neustále zmenšuje.
Lze očekávat, že po skončení války na Ukrajině přijde další zmenšení ruské sféry vlivu. Zejména oblast Kavkazu, dlouhodobě nestabilní a silně potlačovaná, se může stát dějištěm dalších konfliktů. Národy, které byly donedávna považovány za nedílnou součást Ruské federace, se dnes otevřeně obracejí proti jejímu centru a to nikoli z vnějšího podnětu, ale z hlubokého pocitu zrady, útlaku, bezvýchodnosti a ztráty smyslu pro spravedlnost.
K nejaktivnějším odpůrcům patří právě dobrovolníci z řad etnických Rusů – jako členové Ruského dobrovolnického sboru či Legie Svoboda Ruska, kteří vnímají současný režim jako zkázu vlastní země. Stejně tak však roste frustrace i v mnohonárodnostních regionech, kde imperiální jádro dlouhodobě potlačuje identitu a autonomie zůstávají jen formální.
Čečenci, Ingušové, Dagestánci, Tatarové, Baškirové a Burjati stále častěji zpochybňují smysl další existence uvnitř Ruské federace, která je využívá jen jako „potravu pro děla.“ Burjatští vojáci tvoří podle nezávislých analýz nepoměrně vysoký podíl mezi padlými v první linii.
V Tatarstánu a Baškortostánu se již objevují otevřené výzvy k autonomii nebo federalizaci, a dokonce i požadavky na kulturní a jazyková práva. V Dagestánu a Ingušsku sílí radikalizace, a po brutálním potlačení protestů proti mobilizaci (2022) se stále více lidí radikalizuje.
Tuva, jeden z nejchudších autonomních států Ruské federace, nese disproporčně neúměrnou demografickou zátěž. Podle nezávislých zpráv je regionem s nejvyšším počtem padlých na obyvatele. Protestní hlasy zde před rokem 2022 praticky neexistovaly, ale právě válka na Ukrajině zažehla pomalé, ale zřetelné probouzení národní identity a pochybnosti o sounáležitosti s Ruskem. Vznikají skupiny v exilu, které volají po právu Tuvy na sebeurčení, a historická zkušenost samostatné Tuvinské republiky (1921–1944) znovu ožívá v kolektivní paměti.
Ruská federace tak přichází nejen o vliv navenek, ale i o loajalitu vlastních vnitřních provincií a autonomních států. Nikoli proto, že by byly „nakaženy Západem“, ale protože si čím dál více uvědomují, že žádnou budoucnost jim Ruská federace nabídnout neumí.
Zrcadlem hluboké vnitřní krize ruského impéria je i vznik ozbrojených struktur složených z etnických Rusů, kteří se chopili zbraně proti Moskvě. Jedním z nejvýraznějších je Rossijsky Dobrovolny Korpus (RDK), paralelní sturktura spolupracující s Ukrajinou složená z ruských občanů, kteří odmítají putinismus jako podvod na ruském národu i na sousedních státech.
RDK se otevřeně hlásí nejen k odporu proti ruské agresi, ale i otevřeně deklaruje zájem na úplné likvidaci současného kremelského režimu. Jednotky složené zformované z válečných zajatců uskutečnily přímé přeshraniční akce na území Belgorodské oblasti a stala se symbolem toho, že odpor vůči současnému režimu v Rusku roste i uvnitř jeho vlastních hranic.
Existence RDK a dalších podobných struktur (např. Legie Svoboda Ruska nebo Sibiřský prapor) ukazuje, že se Rusko už dávno nerozpadá jen navenek, ale i zevnitř. Národy i jednotlivci, kteří byli donedávna považováni za součást Ruské federace, se obracejí proti jejímu centru a to nikoli ze zahraniční inspirace, ale z pocitu zrady, bezvýchodnosti a ztráty smyslu pro spravedlnost.
Další skupinou, která má důvod cítit se hluboce zrazena, jsou Arméni. Jejich důvěra ve strategické partnerství s Ruskou federací, kterou vnímali jako záruku bezpečnosti v nestabilním regionu, byla fatálně zklamána. Arménie po desetiletí považovala Moskvu za hlavního garanta své obrany zejména vůči ambicím Ázerbájdžánu a Turecka a podřídila tomu svou zahraniční i bezpečnostní politiku.
Ruská federace však v klíčových okamžicích, zejména během války v Náhorním Karabachu v letech 2020 a 2023 nejenže selhala v roli ochránce, ale fakticky ustoupila ze svého závazku vůči Jerevanu. Nezabránila postupu ázerbájdžánských sil, nebránila útokům proti arménskému obyvatelstvu a ignorovala výzvy k naplnění obranných dohod v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), v níž Rusko dominuje.
Pro Armény to znamenalo hořké procitnutí: namísto spojenectví založeného na důvěře a solidaritě se stali rukojmími selektivního cynismu ruské zahraniční politiky. Mnozí dnes otevřeně hovoří o nutnosti přehodnotit vztah k Moskvě a hledat bezpečnostní alternativy směrem k Západu včetně hlubší spolupráce s EU a USA.
Ruská federace tak přichází o dalšího tradičního spojence, a to nikoli kvůli „západnímu vměšování“, ale vlastní neschopnosti naplnit roli, kterou sama slíbila. Ztráta důvěry Arménů je důsledkem neochoty i neschopnosti udržet stabilitu v regionu, jehož bezpečnost jí byla formálně svěřena.
Události posledních let od krvavé války na Ukrajině, přes ztrátu důvěry spojenců, až po rostoucí odpor v mnohonárodních regionech ukazují, že Ruská federace se už nejen nedokáže rozšiřovat, ale ani si udržet to, co z ní zbylo.
Její vliv se smršťuje, důvěra slábne a samotné vnitřní vazby se trhají. Národy, které kdysi hleděly k Moskvě jako ke svému patronovi, dnes obracejí pohled jinam ať už na Západ, nebo k vlastní samostatnosti pod patronací Číny (východní Sibiř), nebo Turecka (Kavkaz).
Pro nás je srpen 1968 nejen vzpomínkou na dočasně ztracenou svobodu, ale i varováním před slepou důvěrou v sílu, která se navenek tváří jako ochránce, ale ve skutečnosti sleduje pouze vlastní zájmy. Je naší povinností číst dějiny nejen očima minulosti, ale i optikou přítomnosti a s vědomím, že mapa Evropy se brzy znovu změní.
Autor: Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)
