Článek
Volbám se někdy říká svátek demokracie. Zní to jako značný eufemismus, neboť společenská atmosféra, která je obklopuje, se jen stěží dá označit jako sváteční. Pátek 3. října 2025 nám však připravil zajímavý kontrast: Zatímco občané České republiky půjdou k volebním urnám, Lucemburské velkovévodství čeká slavnostní předání vlády velkovévody Jindřicha (Henriho) synovi, dědičnému princi Guillaumovi (Vilémovi).
Velkovévoda se na předání vlády připravuje již delší dobu. V roce 2024 jmenoval svého syna regentem a postupně mu předával pravomoci vladaře. Ve vánočním projevu 24. prosince 2024 pak formálně ohlásil plán abdikovat a datum 3. října 2025 se stalo jasným termínem pro slavnostní proklamaci nového velkovévody Viléma V..
V Lucembursku má tento způsob předání vlády dlouhou tradici; podobně abdikoval v roce 2000 Jindřichův otec, velkovévoda Jan i v roce 1964 Janova matka, velkovévodkyně Šarlota. Mimochodem, Janův otec a Šarlotin manžel Felix Bourbonsko-Parmský byl bratr poslední české královny Zity. Ale i v dalších evropských monarchiích jsme byli v posledních letech svědky podobného předání vlády z generace na generaci: v roce 2013 abdikovala nizozemská královna Beatrix i belgický král Albert II., v roce 2014 španělský král Juan Carlos I. a v roce 2024 dánská královna Markéta II.. Hans Adam II. si sice dosud podržel titul vládnoucího knížete lichtenštejnského, ale už roku 2004 předal faktický výkon vlády svému synovi Aloisovi jakožto regentovi. Norský král Harald V. opakovaně v době zdravotní indispozice svěřil dočasné regentství korunnímu princi Haakonovi.
Monarchie nabízí možnost klidného, ceremoniálního a předem připraveného přenosu reprezentativních funkcí, který může být společensky sjednocující. Je to skutečně sváteční událost, kterou může republika stěží napodobit. Takto řízený přechod napomáhá kontinuitě státu a stabilitě ústavních rolí. Slavnostní rituály, korunovační obřady a proklamace dávají občanům společný zdroj symbolů a příležitost pro kulturní sdílení, namísto polarizujícího souboje kandidátů, k jakému nevyhnutelně dochází při prezidentských volbách. I v případě, kdy panovník vládne až do své smrti, jako britská královna Alžběta II., která zemřela roku 2022, je v monarchii průběh předání vlády přesně připraven, jasný nástupnický řád dává lidem jistotu v tom, kdo bude následníkem trůnu, a národ se může spojit v truchlení po zesnulém monarchovi i oslavách nástupu nového. Jak říká staré úsloví „Král je mrtev, ať žije král“.
Konstituční monarchie samozřejmě neznamená popření parlamentní demokracie; volby i nadále představují soutěž politických programů a dávají občanům možnost zvolit si své zástupce do parlamentu. Nad souboji politických stran a střídáním vlád však zůstává panovník jako symbol jednoty, který v době volebních rozepří a sporů může fungovat jako společenské pojítko. Něco takového republice chybí, naopak prezidentské volby rozdělení společnosti ještě prohlubují, neboť mají tendenci sklouznout k vyhraněnému souboji dvou silných osobností, často jen s těsným výsledkem, ze kterého pak vyjde polovina společnosti s pocitem porážky.
O Češích se někdy říká, že přes proklamované republikánství jsou v jádru monarchisté nebo že Česko je monarchistická republika. První československý prezident Masaryk přejal mnoho z monarchistické tradice, počínaje sídlem prezidenta na královském hradě; na tuto tradici se dodnes navazuje a Češi mají často od prezidenta královská očekávání. A velký zájem veřejnosti o výstavy českých korunovačních klenotů na Pražském hradě ukázal silný vztah občanů k symbolům českého království.
Modely konstituční monarchie, jako je lucemburský, ukazují, že takto institucionálně zakotvené a předvídatelné předání funkce hlavy státu může snížit napětí okolo přechodu moci, být vyvažujícím prvkem k politickému boji a nabídnout občanům společné slavnostní momenty. Kdyby se na Pražský hrad vrátil český král podle nástupnického řádu (momentálně by to byl arcivévoda Karel, vnuk výše zmíněné Zity), byla by to příjemná změna proti neustálému cyklu kampaní a voleb. Tak jako občané Lucemburska bychom si mohli vedle „svátku demokracie“ užít i „svátek monarchie“.
Autor: Matěj Čadil, člen předsednictva Koruny České
