Článek
Někde jsem četl, že náš lidskoprávní svět končí a rozpadá se. Asi u nějakého předvolebního agitátora. Inu budiž, koncept lidských práv v Evropě není zase tak starý ani zavedený. Právo po tisíce let určovali ti, kdo drželi moc, a vždycky pro to měli nějaké vyšší odůvodnění. Ve starověkém Římě se běžně vraždilo na ulicích a nikomu to nepřišlo nenormální. Sherlock Holmes či Allan Pinkerton by se tam asi neuživili. V souvislosti s lidskými právy vůbec nelze mluvit o východních či afrických orientálních despociích. Řím a Řecko znaly jen občanská práva. Za okradení, zabití, znásilnění, podvod a podobně, jste mohli být žalováni a trestáni, když jste to provedli na živém majetku někoho, kdo měl dost prostředků, aby vám zavařil.
Po celé lidské dějiny, až do nedávné doby, nebyla například žena považována za člověka. Mnohde to platí ještě dnes a v rámci uplatňování lidských práv jsme si do Evropy vpustili milióny lidí, pro které je naprosto absurdní pomyšlení, že by ženu mohli vnímat jako člověka.
Ostatně, od čeho taková lidská práva odvozovat? Pokud my sami dnes nahlížíme na člověka jako nejvyšší známou organizaci hmoty ve vesmíru nebo jako na chytré zvíře, které vzniklo náhodným třesením hmoty, není důvod chránit nějaká jeho práva. Jak by řekl klasik – lidí je jako sraček. Pokud to nemá duši a jde jen o chytré zvíře, pak je z přírodního hlediska svět stále pralesem a člověk je regulérní kořistí nebo predátorem.
Samo právo je problém. Kde se vzalo, tu se vzalo. Každý z nás se narodil do světa, dostal tělo, čas, potravu, vodu, nějaké schopnosti a možnosti, dostal samotný život, a nemusel si to ničím před svým narozením zasloužit. Nedostal to jako mzdu, odměnu apod. Dostal to jako dar nějaké náhody. Jak z nenadálého daru chcete vyvozovat nějaká práva? Práva vznikají tak, že je vyhlásí někdo, kdo je dost mocný, aby si jejich dodržování vynutil. Nebo že se na nějakých právech domluví společenství lidí například v Aténách na Fóru. Ale spolehněte se, že v tom davu hlasujících už bude stát někdo, nebo spíš více jedinců, kteří si budou v duchu říkat, že to je skvělý nápad na skvělou mocenskou strategii. Lidská práva budou účinným klackem, když v ně ostatní uvěří. Bude pak možné ve jménu lidských práv označit kohokoliv na nelidskoprávního a s podporou věřících v lidská práva se tak zbavovat konkurence. Jménem lidských práv bude možné označit kohokoliv za extrémistu, škůdce všeho druhu, za anarchistu, teroristu, krajního radikála nebo za něco takového, a s podporou celého společenství ho vyřadit z politické, mocenské, obchodní i jiné soutěže, vzít mu majetek, uvěznit ho nebo ho přímo vyřadit z existence. Proto se nemůže nikdy žádný společenský, právní a politický systém dlouho udržet. Leda by ho prosazoval někdo mocný. Práva vůbec platí jen potud, pokud trvá moc, která je ustavila. Když se změní moc, snadno se mohou změnit i práva. A že jsou lidská práva někde nahoře nad těmito změnami moci a všechny druhy moci jsou jimi vázány? Nebuďme směšní. Jak by mohlo být něco nad nejvyšší organizací hmoty ve vesmíru, která chce mít moc? Vůle toho, kdo drží moc, je přece jediným a nejvyšším měřítkem hodnot. Žijeme v pralese a civilizací nazýváme pořádek, který ustavil nejvyšší dravec nebo nejsilnější smečka. Nic není nad námi.
Nebo že by přece?
V polovině druhého tisíciletí před Kristem vyvedl chlapík jménem Mojžíš svůj lid z područí jedné takové mocenskou – právní faraonské korporace. Ukradl tím korporaci značnou pracovní sílu a musel s lidem prchat daleko do pouště. Tam dostal Zákon od Hospodina. Ten zákon byl od všemocného Boha a s tím se nedalo diskutovat. Byl od bezkonkurenčně nejvyšší síly existence, která navíc nepomíjí a trvá na věky. Byl to tedy Zákon platný na věky, zaštítěný neporazitelnou autoritou. Tento Zákon byl současně smlouvou s tímto Hospodinem. Když se mým Zákonem budete řídit, budu vás ochraňovat, rozmnožím vás a povedu vás k vašemu prospěchu. Nemohl být ve svém základu reformován a lidmi posuzován, protože Bůh byl neomylný a upravit ho mohl jen On sám.
Tato autorita, Hospodin, říkal, že člověk není dílem náhody, že člověka stvořil On sám, stejně jako stvořil všechno, co člověk má, i prostředí, v němž může existovat. Člověk byl tedy stvořen úmyslně s určitým záměrem a cílem. Člověk je Božím projektem a také majetkem. Když člověk bude Zákon dodržovat, nebude mít žádné právo, ale bude mít dar ochrany. Díky Bohu má také duši, která se nějak váže k věčnosti.
Všechny přestupky proti Zákonu jsou tedy současně zločiny proti Bohu. Každý přestupek je absolutním zločinem. Jedinec je stvořen a chráněn Bohem, a proto i zločin proti člověku je současně hříchem a zločinem proti Bohu. Nezní to jako solidní základ lidských práv? Zákon nezná rozdíly mezi chudým a bohatým výše a níže postaveným hříšníkem. Nelze se z trestu vykoupit. Neúmyslné zabití, poškození a zhřešení Boha přímo neuráží a může být odbyto mírnějším trestem nebo majetkovou kompenzací.
Mojžíšův zákon připisoval lidskému životu nesmírnou důležitost, ale právě jen proto, že každý stvořený jedinec byl důležitý (tím posvátný) pro Boha. Naproti tomu a na rozdíl od mezopotámských zákoníků, nebyly žádné majetkové přečiny a zločiny spojeny s hrdelním trestem, jen s náhradou. Vylučoval se i zástupný trest a děti či rodinní příslušníci nesměli být trestáni za zločiny rodičů a příbuzných. Protože byl člověk stvořen k obrazu Božímu, trestaly se smrtí i zločiny proti vzhledu člověka (zohavení, kastrace, ubičování apod.). Protože ve středu Mojžíšova Zákona stál Bůh, stál tam automaticky i člověk.
1. – 4. přikázání Mojžíšova Zákona postihuje vztah k Bohu, 5. přikázání vztah v rodině a 6. – 10. přikázání vztahy mezi lidmi (nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš, nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.). Přijetím tohoto Zákona sloučili Izraelité své zájmy se zájmy Boha, a to absolutně.
Pokud je člověk obrazem Boha, pak Bohu patří. Člověk není výlučným vlastníkem sebe sama, jak tvrdí ateisté, kteří se pak sami snaží člověka ovládat a vlastnit. Lidská existence sama o sobě nezakládá lidská práva. Je to dar. A z daru se žádná práva odvodit nedají, za dar se sluší poděkovat. Práva jsou doktrínou a berličkou nevěřících. Přesto ale i tělo a lidský život, protože jsou od Boha, zaslouží ohledy a důstojné zacházení, a to je základem lidských práv i idejí lidské rovnosti před Bohem. To je vyjádřeno v rovnosti před zákonem, ale jen před Božím Zákonem. Lidský zákon ještě žádnou rovnost nenastolil. Tam, kde není středem a osou všeho Bůh, všechny lidskoprávní doktríny rychle padnou nebo podlehnou účelu či mocenské ideologii. Kde není středem Bůh, ani člověk nemá žádnou hodnotu, nebo je jeho hodnota poplatná momentální situaci. A tento Bůh říká, že i žena je člověk a má duši, tedy se na ni vztahuje i tento Zákon a z něho plynoucí ochrana. Člověk už nemůže být majetkem jiného člověka, protože je majetkem Božím.
Mojžíšův Zákon přinášel morální řád, který je ušlechtilejší a vyšší, než řád světa – přírody. Původ morálky byl ale v Bohu, v jeho zájmu o člověka. Civilizace může být založena jen na Zákonu, který je nedotknutelný, protože Bůh je nedotknutelný a dokonalý. Na Zákonu, jehož porušení je současně hříchem, protože uráží Boha. Jehož porušení je i zločinem proti lidstvu, protože urážet Boha, jedinou záruku veškeré existence, je činem v důsledku namířeným i proti společnosti a lidstvu.
Tento Zákon doplnil Boží syn Ježíš přikázáním lásky – Milovati budeš bližního svého jako sebe sama. Bylo totiž rozpoznáno, že Bůh je láska sama. Tento Zákon byl převzat křesťany a na jeho základě byla ustavena západní civilizace. Ta civilizace, která přikládala člověku (i ženě) zvláštní a výjimečnou hodnotu. Ta civilizace, která Boha a tento jeho zákon uznala nad sebou jako nezměnitelné, nediskutovatelné a nehlasovatelné měřítko všeho lidského konání, ať šlo o krále a císaře, nebo uhlíře a cihláře.
Dnes se nám tato civilizace a svět lidských práv rozpadají. Rozpadají se už nějakou dobu, ale nyní to vstupuje do finále. Pročpak se asi rozpadají? Nesouvisí to nějak s ateismem a s nahrazováním náboženství ideologiemi? Pročpak se ta naše civilizace mění v prales, kde se člověk stává jen kořistí, pročpak člověk požírá člověka? Pročpak se lidská práva stávají jen klackem k ubití konkurence? Kampak zmizela všelidská láska a pročpak ji nahrazují jen pudy, instinkty a uspokojování potřeb?
Protože člověk nemůže stát ve středu zákona, když tam nestojí Bůh.
Autor: Jan Drnek
