Článek
Konzervatismus je myšlenkový směr, který má jako ústřední myšlenku tradici, z níž se vyvozují společenské normy, autorita a hierarchie. Konzervatismus se na společnost dívá jako na organický celek, kde každá jeho část má nějaký význam pro funkčnost celku.
Každý jedinec je buňkou tohoto organismu. Každá buňka má pro organismus důležitou roli. Konzervativec si uvědomuje, že jednotlivci jsou si od sebe odlišní, ale zároveň si uvědomuje, že člověk je od přirozena tvor společenský. Člověk žije ve společenstvích, základním společenstvím je rodina a posledním stát. Konzervativec vnímá stát jako něco přirozeného, něco co nám bylo dáno naší přirozeností.
Konzervatismus je přímo závislý na kultuře společnosti. To v zásadě znamená, že hodnoty konzervativců z různých kultur se mohou dokonce vylučovat. Přesto pro všechny konzervativce je společný důraz na stabilitu, řád, přirozenost a společenský smír.
Protože je Evropa křesťanská a každý Evropan je v určité míře kulturním křesťanem, tak i evropský konzervatismus vychází z křesťanství. Křesťanská etika a pohled na svět je základem evropského konzervatismu, projevuje se to např. v důrazu na roli rodiny nebo v postoji, že zemi dostáváme pouze do správy od předchozích a následujících generací či od Boha.
Konzervatismus, hlavně ten evropský, vyjadřuje určitou skepsi k člověku jako jednotlivci, který je považován za hříšného, což je ovlivněno právě křesťanskou kulturou. Konzervativec si myslí, že je třeba chránit lidi před člověkem, neboť dokud bude na světě pouze jeden jediný zkažený člověk, tak zlo bude pořád všudypřítomné. Konzervativec nevěří v absolutní svobodu, neboť pokud dostane člověk naprostou volnost, tak dostanou volnost i jeho špatné stránky a nakonec bude svobodný pouze jeden člověk, jeden despota, jenž bude ovládat všechny. Kvůli tomuto postoji je konzervatismus jemně až tvrdě skeptický vůči demokracii. Jemná skepse se může např. projevit v podpoře sebeomezující demokracie, účinného systému brzd a protivah apod.
Často bývá konzervatismus zaměňován s nacionalismem, konzervativec může být nacionalistický, ale pokud nacionalismus je na vyšší úrovni, než je konzervatismus, tak se již nejedná o plnohodnotného konzervativce. Etnický a jazykový nacionalismus je v našem středoevropském prostředí spojen s liberalismem 19. století. V našem prostředí existovaly dva typy konzervatismu. V jednom byl konzervativec pouze patriot, jenž cítil sounáležitost s územím a lidmi na něm žijících bez rozdílů jazykových a národnostních. To byl ten nejvyšší konzervatismus, totiž konzervatismus aristokratický.
Konzervativec aristokratický stojí za principem subsidiarity, za státem decentralizovaným. Stát subsidiární a decentralizovaný znamená stát zbavený přebujelé byrokracie, stát organizovaný tak, že věci se řeší na nejnižší možné úrovni, která přesto zachovává efektivitu. Centralismus je dnes myšlenka zastaralá, centralismus měl smysl pro absolutistické uspořádání. Jestliže akceptujeme, že absolutismus je přežitý, tak musíme přijmout nezbytnost principu subsidiarity pro správné a efektivní fungování státu, takže i společnosti. Jak již bylo výše psáno, pro konzervativce má vysokou hodnotu správné a efektivní fungování státu, ten totiž vnímá jako politický projev společnosti, jako živý organismus, jenž musí být schopný se adaptovat.
Vůči konzervatismu aristokratickému minimálně v českém prostředí stál konzervatismus měšťanský. Konzervatismus měšťanský si zakládal již na národním principu a jeho představiteli byli staročeši, totiž Palacký, svobodný pán von Rieger a další. Staročeši byli národní, ale nikoliv radikální, byli konzervativní. Svou umírněností dokázali spolupracovat s konzervativci aristokratickými sdruženými ve Straně konzervativního velkostatku. Jenže umírněnost začínala vadit mladým a pokroku chtivým politikům, proto vznikli radikálnější a liberální mladočeši.
Liberalismus je opakem konzervatismu, jenže ne tak úplně. Původní liberalismus, inspirovaný antikou a humanismem, dokázal prostoupit v době osvícenství do velké části společnosti. Princip tržního hospodářství se velmi rychle dokázal s pomocí průmyslové revoluce prosadit. Rozhodně nelze dávat rovnítko mezi liberalismem a demokratismem. Podíváme-li se na liberalismus původní, zjistíme, že mnozí liberálové nebyli demokraty a někteří dokonce zastávali názory, že demokracie ničí liberalismus. Výjimkou byl v českém prostředí např. Karel Havlíček, zvaný Borovský, to byl v českém prostředí zakladatel sociálního liberalismu a pokrokářství, tj. progresivismus. Havlíček by velkým zastáncem demokracie, což bylo na tu dobu neobvyklé. Naopak v kontrastu máme známé konzervativce jako František Palacký a František Ladislav svobodný pán von Rieger, měšťanské představitele konzervatismu, a málo známé jako Jindřich Jaroslav hrabě von Clam-Martinic, František de Paula Antonín kníže von Thun-Hohenstein, Karel III. kníže ze Schwarzenbergu a jeho syn Karel IV., Jiří Kristián kníže z Lobkowicz, Alfred III. August kníže von Windischgrätz, aristokratické představitele konzervatismu.
Dnes již opakem konzervatismu klasický liberalismus není. Liberalismus totiž po vzestupu dělnického hnutí v 19. století uzavřel spojeneckou smlouvu s konzervativci a vzniklo to, čemu dnes říkáme pravice. Ekonomickou část liberalismu nakonec převzalo po druhé světové válce většina konzervativců, ačkoliv ne všichni, a společenský a kulturní liberalismus převzal sociální liberalismus, jež nahradil vyčerpanou sociální demokracii.
Konzervativec je strážce a obránce politického systému, v současnosti je tím systémem liberální demokracie. Proč liberální? Liberální v tomto případě znamená, že v takové demokracii jsou všichni lidé svobodní, volby nejsou zfalšované. Liberální totiž vychází z latinského slova „liber,“ které znamená svoboda. Liberální demokracie tedy neznamená demokracii liberálů, ale demokracii svobody. Ale hlavně konzervativec chrání hodnoty pro společnost zásadní. Bez konzervativců by se společnost rozpadla, to je důležité si uvědomit.
Monarchismus a konzervatismus jsou úzce provázané ideje. Monarchie byla v Evropě hlavním společenským a státním uspořádáním tisíciletí do 20. století. Z tohoto důvodu má evropský konzervatismus své kořeny i v monarchismu, to včetně i konzervatismu francouzského.
Hluboká monarchická tradice dělá monarchismus pro evropské konzervativce velmi atraktivním. Konzervativci na monarchii oceňují její role jako tradiční instituce, jež v sobě představuje stabilní pilíř a historický symbol. Ale konzervativci oceňují i to, že teoreticky může být důležitým prvkem v sebeomezující demokracii.
Konzervatismus vidí v monarchii i ztělesnění pro něj důležité rodiny. Panovnický rod je rodinou a hlavou rodiny je panovník. Panovník je navíc symbolickým otcem národa či národů. Monarcha je konzervativci považován za otcovskou figuru ve společnosti. Role monarchy je být ochráncem a symbolem stability v nejistých dobách. Jako historickým důkazem je např. role králů Británie, Norska a Dánska za druhé světové války, kdy se tyto osobnosti staly symbolem odporu proti nacistické agresi a naděje.
Monarchisté vnímají monarchii jako něco, co je člověku přirozené. Když se podíváme na společenské savce, tak jejich smečky, stáda a tlupy mívají nějakého vůdce, bývá to ten nejsilnější či nejschopnější jedinec. Člověk se sdružoval v rodinách, které měly svou hlavu, pak se sdružovali v kmenech s náčelníkem a následně v národech, jenž vytvořily státy v čele s dědičným panovníkem. Republika pak vznikla jako modifikace monarchie, ve skutečnosti jsou původní republiky volenými monarchiemi. Moderní pojetí republiky se začalo vytvářet až se vznikem USA, ty původně ani neměly úřad prezidenta, byl vytvořen až dodatečně. Úřad prezidenta je náhražkou úřadu panovníka.
Monarchisté nemohou souhlasit s názorem republikánů, kteří tvrdí, že je monarchie zastaralá. Může přece něco přirozeného být zastaralé? Zajisté, že ne.
Monarchisté nejsou jednotní v názoru na správné uspořádání monarchie, máme absolutistické monarchisty, kteří věří, že nejlepší je, aby panovník měl absolutní moc. Nevýhodou této monarchie je, že se může velmi jednoduše zvrhnout v tyranii. Další jsou stavovští či aristokratičtí monarchisté, co požadují monarchii se silným stavovským prvkem. V takové monarchii je panovník omezen různými společenskými vrstvami a zájmovými skupinami, nevýhodou je, že se může zvrhnout v oligarchii. Pak jsou monarchisté demokratičtí, kteří požadují monarchii, kde je panovník omezen demokratickými institucemi. To je asi dnes nejrozšířenější a nejpřijatelnější typ monarchie, ale i ten má jednu zásadní nevýhodu. Může se jako dva předchozí také zvrhnout v něco jiného, totiž v ochlokracii, vládu lůzy, vládu populismu, dojmů a emocí, kde je racionalita sprosté slovo. Posledními jsou monarchisté podporující smíšený systém. Smíšený systém kombinuje prvky monarchie, aristokracie a demokracie. Tyto prvky moci si navzájem konkurují a omezují, ani jeden tedy v důsledku nemůže získat absolutní moc. Osobně si myslím, že není smíšený systém v rozporu s liberální demokracií. Totiž ve smíšeném systému lze nastavit různé pojistky, které nakonec zaručí celkově liberálně demokratický ráz státu. Jak asi lze vyčíst, tak jsem zastánce systému smíšeného.
Jenže, co vlastně dělá v očích monarchistů monarchii za nadřazenější zřízení, než jaké je republika?
Jak bylo výše psáno, monarchie systém přirozený. Lidská přirozenost má své zkažené a špatné stránky, neřesti a hříchy. I monarchie má své neduhy, své špatnosti, jenž politikové a filozofové se snaží vyřešit již staletí, tisíciletí. Dnes existují dvě větve, které přicházejí s odlišnějšími přístupy. Jednou větví je volená monarchie a z ní vzniklá republika. Druhou je monarchie, kde je panovník omezen různými faktory.
Větev volené monarchie a republiky se chtěla vyvarovat potenciálu neschopného dědičného panovníka zavedením jeho volennosti. Panovníka obvykle doživotně volila aristokracie. Aristokracii se samozřejmě moc, kterou získala, zalíbila a začala výrazněji omezovat panovníka a jeho mandát. Tím začíná nad principem monarchickým převažovat ten aristokratický, jenž může zdegenerovat v oligarchii. Později se o moc samozřejmě začnou hlásit skupiny nezařazené do aristokracie a vzniká demokracie, jenž se může zvrhnout v ochlokracii. Touto postupnou degradací vzniká demokratická republika.
Druhá větev na to jde jinak, naopak ponechá princip dědičnosti, ale omezí mandát panovníka. Toto omezení obvykle spočívá v předání podílu na rozhodování ve velmi zásadních otázkách aristokracii. Zajisté se pak začne o podíl na rozhodování hlásit nearistokracie. To vede k zřízení jisté ústavnosti a parlamentarismu, historickým příkladem je např. středověká a novověká Anglie. Nakonec se panovník vzdá aktivní účasti na exekutivě, podle mého osobního názoru by to tak úplně nemělo být, a převezme roli ochránce systému státu a jeho lidu.
Dvě výše zmíněné větve jsou extrémně zjednodušující, ale přesto si myslím, že ve svém jádru vystihující. Mezitím, co v první větvi jde hlavně o moc a původní autorita je odstraněna, tak v druhé větvi je autorita ponechána jako kontrolní a ochranný prvek. První větev je republika, druhá větev monarchie.
Monarchie je nadstranická, panovníkovi vždy hrozí situace, že bude odstaven od moci. V monarchii, kde jsou demokratické volby a vládnou demokraticky zvolení politici, musí panovník mít důvěru a podporu napříč společností, napříč vládou a opozicí. To je zásadní rozdíl oproti prezidentovi, který je z principu vždy zvolen díky nějaké zájmové či politické skupině. Díky své nadstranickosti je panovník i více politicky nezávislý, než v realitě může být volený prezident. Nadstranickost či nestranickost a nezávislost je požadována u moci soudní. Dědičný panovník sám ze své podstaty z určité míry tyto faktory oproti prezidentovi obsahuje.
Dnešní konzervatismus je v krizi, neboť konzervatismem se ohání různí populisté. Tito lidé používají konzervatismus jako kabát, pod kterým skrývají své pravé úmysly. Těmto lidem jde pouze o moc, nikoliv o konzervativní pohled na svět, ten je pro ně pouze prostředkem.
Potřebujeme najít cestu pod nánosem alibistické politiky, populistických výkřiků a činů a slov liberální konzervativců, kteří zapomněli, co to konzervatismus je, a teď pouze opakují slova o nízkých daních. Tuto cestu vidím v monarchii.
Návrat konzervativců k monarchismu by byla konzervativní renesance všeho, co bylo v rámci boje proti socialismu v předchozích dvou stoletích upozaděno. Oproti populistovi konzervativní monarchista v republice nabízí politiku jako službu a opravdový konzervatismus, protože jaký mocichtivý populista by se dobrovolně omezil panovníkem?
Monarchie je pro konzervativce symbolem, tradicí a funkčním prvkem. Konzervativní podpora monarchie rozhodně není žádná romantická idea, ale projev ryzích konzervativních představ o společnosti a světě.
Autor: E. Pašingr
