Článek
Ale je. Většina lidí v Čechách volit bude, i když zpravidla podle velmi krátkozrakých hledisek. Jedni volí A, protože jim zvedl důchody, jiní volí O, protože slibuje, že sem nepustí cizince nekompatibilních kulturních matric, a tak dále. Samozřejmě všichni ví, že se nic podstatného nezmění, ať tam bude, kdo chce.
1. bude se dál krást a rozkrádat prostě proto, že jde o moc a ta se dnes kupuje za peníze. Dokud nebudou peníze sloužit jen ke směně a nebudou odděleny od moci, nemají zvolené marionety a jejich loutkáři v zákulisí na vybranou.
2. volné soutěže bude ubývat a regulace přibývat prostě proto, že peníze se dají získat jen z hodnot, které vytváří lidé. Na tyto peníze lidí si dělá nároky stát a celé státy se z původně servisní organizace, kterou si lidé platili, mění na velkou převodovou páku sloužící k převodu peněz lidí do kapes těch, kdo chtějí moc.
3. buzerace lidí bude pokračovat různými rafinovanými způsoby. Mocným již dávno nestačí zprivatizovat si stát a zmocnit se peněz z našich daní. Přišli na to, že nám mohou nařizovat, abychom utráceli za to či ono. Záminkou bude ekologie, boj se suchem, boj o zdraví a další a další strašáky. Úspory je možné vysát například pomocí inflace (měnové reformy jsou nepopulární). Již se rýsují první projekty, jak lidi masově připravit i o jejich nemovitosti. Když mohou stamilióny lidí skrze stát přinutit, aby si povinně koupili nová auta, nové topení nebo nádrže na dešťovou vodu, mohou prakticky cokoliv a vždycky to bude kvůli lepším zítřkům. Zkrátka nám vládnou dobrodinci.
4. politici cpoucí se jako bizarní defilé před naše zraky budou čím dál více narcističtí, egoističtí, bude na nich vidět, že žijí v jakési uzavřené bublině bez dotyku s realitou, namlouvají si, že jsou cosi lepšího a povolaného k manipulacím, budou stále otevřeněji pohrdat zbytkem dvounožců a považovat je za mouřeníny nebo přímo pouze za jakýsi druh materiálu. Budou stále transparentněji amorální, bezskrupulózní, a budou to považovat za svoji přednost, chytrost a dovednost. V druhé řadě za nimi půjdou hltavci, sadisté, lidé s podvyživeným egem a bezednou hladovou dírou v duši. Bude to tak, protože morální nebo na societu myslící člověk by se mezi nimi neudržel. Bude to tak proto, že člověk, který něčemu dobrému slouží, o njěkoho se skutečně stará, něco buduje a naplňuje svůj úděl či poslání, má skutečné přátele a lásky, vnímá svůj život jako smysluplný tak, jak je, a nemá zapotřebí se někam cpát a někým manipulovat, nemá zapotřebí si něco dokazovat.
5. nadále budou státní mocí posilovány závislosti všeho druhu. Lidem bude zakazováno či ztěžováno si sami vyrábět teplo, světlo, energie, topit si v kamnech, pít vodu ze studánky, něco si doma pěstovat a podobně. Všichni budeme dále nuceni připojovat se na nějaké centrální rozvody čehokoliv, co k životu potřebujeme, centrální výrobny a distribuce. To povede k eliminaci ochoty obyvatelstva mít a projevovat vlastní názor.
6. ze stejného důvodu (kontrola a ovládání) bude sílit tlak na eliminaci všeho, čím by se mohl jedinec uživit sám jen svým umem a nadáním. Bude potlačováno soukromé podnikání a likvidována sféra živnostníků s cílem udělat ze všech obyvatel zaměstnance velkých korporací závislé na platu.
7. stále méně to bude kapitalismus a stále více regulace. Tento vývoj byl ovšem obsažen v samém zárodku ekonomické soutěže. Zůstal nepochopen základní princip snižování nákladů a zvyšování zisků, který pochopitelně vede od pouhé soutěže (po naplnění trhu a rozebrání zdrojů) k bezzudné rvačce a nekompromisní likvidaci konkurence. Velké ryby nakonec sežerou malé a pak si to rozdají mezi sebou, až zbyde jen jedna nejsilnější a nejbezohlednější korporace, která se pokusí sežrat úplně všechno. Soutěž ztratí smysl a nastoupí regulace s cílem sebrat úplně všechno úplně všem, a miliardy lidí pak někam někomu prodat nebo odstranit jako nadbytečné neužitečné maso, na kterém se už nedá nic trhnout a mohlo by dělat potíže.
8. většina voličů bude stále volit ty, u nichž bude předpokládat, že je nejlépe ochrání proti změnám a proměnám světa, před výzvami života, že budou budovat a vyztužovat bariéry, konzervovat svět tak, jak jsme si na něj již zvykli, jak se v něm již orientujeme a vyznáme. To je myslím hlavní vědomá či podvědomá motivace rozhodující části voličů, které svět ve své proměnlivosti a mnohotvárnosti děsí, kteří to chtějí mít jednoduché a nechtějí žít doopravdy.
9. na druhé straně bude ve společnosti stále narůstat nejen strach ze světa, ale i vnitřní neklid a neuspokojení, pocit nesmyslnosti vlastního života, pocity nenaplněnosti, nevýznamnosti, bezcennosti, postradatelnosti, izolace a samoty. Budou narůstat komplexy méněcennosti, vnitřní konflikty promítané ven (exterorizace), z toho i míra obviňování některých skupin, které za to údajně mohou. Vztek, zlost a zoufalství nakonec přerostou strach a zboří bariéry v nějakém divokém výbuchu, který zamíchá rozdané karty a vytvoří nové příležitosti.
Otázka zní možná trochu jinak. Stojí vůbec za to někoho volit, když zákonitosti moci každého, kdo se tam nahoře ocitne, buďto semelou do karbanátků, nebo z něho rychle udělají monstrum stejné, jako jsou ti, které volit nechceme? K čemu je volba mezi jedinci, kteří jsou sice jinak oblečení a hrají zdánlivě jiné role, ale v podstatě chtějí totéž? Neslouží pak sám fakt naší volby jen k jakési legitimizaci moci, která se pak obrací proti nám samým? Proč máme hrát to nedůstojné divadlo, za které zaplatí je jim a nám ne?
Thomas Jefferson kdysi před 200 lety napsal: Demokracie je, když tři vlci a ovečka hlasují o tom, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře vyzbrojená ovečka odmítá hlasovat.
Protože takové otázky by mohly napadnout kde koho, lidé by nešli k volbám a mocichtiví vlci by ztratili legitimitu své moci, je systém už dávno nastaven tak, že nelze nevolit. Když nepůjdu volit, můj hlas bude stejně rozdělen kandidátům podle výsledku volby těch několika, co hlasovat přišli. Volby bojkotovat nelze. Lze vhodit schválně neplatný lístek nebo si vybrat malou stranu, která určitě nevyhraje a je mi sympatičtější než jiné strany. Jen tak mohu mít pocit, že se na hlouposti a zabedněnosti jedněch a na dravosti a svinstvech druhých nepodílím, že jsem je nikterak nepodpořil. I potom musím dávat pozor, protože je velmi pravděpodobné, že jakmile ona malá stranička podobnými hlasy o něco vyroste, ihned se jí zmocní zamindrákovaní politici bažící po moci a významnosti a udělají z ní to, čím jsou strany, které jsem volit nechtěl. Lze vůbec za těchto okolností, vítězství nebo jen mírný růst mnou zvolené strany nazývat úspěchem? Smutný výsledek vznešené myšlenky demokracie.
Chyba totiž není v systému, ale v nás, v lidech. Politika vznikla jako služba polis – obci. Do politiky se lidé necpali, ale vynikající jedinci bývali přesvědčováni, aby se organizace a vedení ujali, i když se jim nechtělo a měli dost vlastní práce, připadali si spokojení a užiteční i bez funkce. Demokracie vznikla až tehdy, kdy se struktura služby změnila na strukturu moci. Myslelo se, že lid nebo většina mají v sobě jakousi instinktivní stádní moudrost a zvolí to, co je pro obec nejlepší z dané nabídky. Jenže moc chce být vždy jen jedna, chce se koncentrovat a centralizovat. Myslelo se, že ekonomická soutěž povede k rozdělení moci a zabrání její kumulaci v jedněch rukou, ale moc si dovedla poradit s tímhle trikem a začala si své zvolení sama organizovat, kupovat, vyřazovat konkurenci. Lid neprojevil předpokládanou moudrost a opakovaně vždy mocenským manipulacím, lžím a klamům naletí. Moc je již tak mocná, že by klidně mohla volby vynechat, ale když nechá sama sebe oklamanými masami voličů legitimizovat, vyhne se bouřím, revolucím a vzdoru.
Politikům nelze nic věřit právě proto, že získání moci je jejich základním a dominantním, někdy jediným motivem. Kdyby byl stát strukturou služby a služba obci by byla hlavní motivací, byli by politici věrohodní. Každý z nás by byl věrohodný, se svým životem spokojený, svou službou naplněný, pro svou službu ceněný a méně postradatelný. Jenže struktura služby je cosi jako stonek pověstné fazole. Roste zdola, a aby mohl růst až nahoru, musí být ukotven v nebi. I ten nejvýše postavený musí být služebníkem a sloužit někomu, kdo je nad ním. Služba těch nahoře je nesena službou těch dole a tak pasáček ovcí a cihlář slouží témuž, co král nebo ministr. Proto je služba tím jediným, co spojuje a sjednocuje úsilí celé rostliny, celé polis. Pak teprve jde o politiku. Moc nesměřuje a nevychází z lidu. Moc je tam, kam stonek roste svou službou té moci. Služba vychází z lidu a musí mít cíl. Nelze obrátit vrchol stonku zpět dolů k masám, to by se celá fazole zhroutila. Chybělo by jí ukotvení nahoře.
Dá se to říci i mnohem jednodušeji. Civilizace, která vznikla jako služebná struktura ukotvená v nebi, je ztracena, jakmile se vzdala víry a Boha. Žádné systémy ji nezachrání. Stane se mraveništěm, v němž je většina obyčejných mravenců postradatelných a nezáleží na nich. A jedni lezou po zádech druhým, aniž by někam dolezli.
Volbami nelze v mraveništi nic změnit. Je jen jediná cesta – stát se služebníky. Jen jako služebník mohu mít význam, který mi dodává objekt mé služby, objekt naší společné služby. Jen služba nás může dovést k tomu, abychom se doplňovali a spolupracovali. Moc nás rozdělí a promění náš svět v bitevní pole. Jsem definován a determinován tím, čemu sloužím. Sloužit sám sobě znamená sloužit prázdnotě a nicotě, i kdybych to dělal se sebevětší mocí nad ostatními. Služba mi umožní osvobodit se od sebe samého a jedině tak mohu přijmout významnost služebníka. To platí o celé společnosti i o státu samém. Tak proč nám předstírají a lžou, že mají jediný zájem – zařídit, abychom se měli lépe a lépe, že bezstarostnost, rozmazlenost, ochrana v izolaci před světem a druhými lidmi i tolerované sobectví je jejich cílem? Osvobodit se lze jen ke službě, ne k moci. Být zajatcem touhy po moci není osvobození.
Autor: Jan Drnek
