Senát, osobnosti a stranická špína

Redakční poznámka: Text je záměrně zveřejněn po uzavření volebních místností, neboť se v žádném případě nejedná o volební agitku.

Dlouhá léta jsem žil v přesvědčení, že Senát Parlamentu České republiky je alespoň částečně uchráněn před tím nejhorším, co nabízí česká stranická politika. Že do horní komory parlamentu mohou pronikat skutečné osobnosti, které za sebou mají nějaký životní příběh, vlastní přesvědčení, zkušenosti a především dostatek osobní autority, aby se nemusely při každém rozhodnutí ohlížet na stranickou centrálu. Věřil jsem, že právě většinový volební systém dává takovým lidem příležitost uspět vahou vlastní osobnosti, nikoliv pouze díky barvě předvolebního plakátu.

Jedním z politiků, kteří této představě svého času odpovídali, byl Lumír Aschenbrenner. Dlouholetý starosta plzeňských Slovan, výrazná osobnost místní ODS, člověk s pověstí politika, který se nebojí říkat věci napřímo. Ve své době skutečnou osobností byl, nebo tak alespoň působil.

Druhé kolo senátních voleb skončilo, volební místnosti se uzavřely a rozhodnutí voličů už žádný komentář nezmění. Nastal tedy čas podívat se na události uplynulých dnů bez ohledu na to, který z kandidátů nakonec získá mandát. Říjnová plzeňská billboardová fraška mě totiž přiměla přehodnotit nejen Aschenbrennerův politický odkaz, ale také vlastní očekávání od instituce, kterou jsem pokládal za důstojnější alternativu k běžnému stranickému handlování. Při pohledu na počínání jednotlivých aktérů se stále obtížněji zbavuji dojmu, že Senát je nakonec stejnou politickou špínou jako všechno ostatní. Jen se tam politika provozuje v lepších oblecích a pod vznešenějšími hesly.

Lumír Aschenbrenner nebyl pro české monarchisty neznámou politickou figurou, kterou by před každými volbami náhodně vytáhli ze seznamu přijatelných kandidátů. Jeho vztah ke Koruně České má dlouhou historii a opíral se především o osobní vazby s plzeňskými monarchisty.

V roce 2014 jej Koruna Česká podpořila při jeho první kandidatuře do Senátu. Nešlo o nezávazné doporučení voličům. Aschenbrenner kandidoval přímo za koalici ODS a Koruny České. Jak připomíná Jan Drnek ve své Kronice Koruny České, spolupráce vycházela z osobní důvěry budované po desetiletí.

V roce 2020 Koruna Česká podpořila jeho obhajobu mandátu v rámci širší Koalice pro Plzeň. V roce 2026 se situace opakovala potřetí. Ještě 6. října vydalo předsednictvo Koruny České oficiální prohlášení, v němž Aschenbrennera označilo za svého koaličního kandidáta a vyjádřilo mu plnou podporu.

Dvanáct let politické loajality. Tři senátní kandidatury. Dvě vítězství a jedna letošní porážka. Koruna Česká za ním stála i přesto, že nikdy nebyl přesvědčeným monarchistou v programovém smyslu. Ostatně už v rozhovoru po svém prvním zvolení roku 2014 připustil, že monarchie může být funkčním státním zřízením, ale současně výslovně odmítl její obnovení v českých zemích.

Zde je třeba rozlišovat politické přesvědčení a přátelské vztahy. Aschenbrenner se ke Koruně České hlásil jako ke svému politickému partnerovi. Navštěvoval její akce, v roce 2016 vystoupil na generálním sněmu a v roce 2020 veřejně připomínal hodnotovou blízkost s jejími představiteli. Dokonce měl mezi svými senátorskými asistenty tehdejšího místopředsedu Koruny České Petra Krátkého.

To všechno je pravda. Jenže návštěva sněmu, přátelský projev a společné fotografie ještě nejsou politickým programem. Zde si dovolím vyslovit svůj osobní, možná pro některé monarchisty nepříjemný soud.

Podle mého přesvědčení Lumír Aschenbrenner za dvanáct let svého senátorského působení pro Korunu Českou a její politický program neudělal prakticky nic, co bych mohl označit za významný politický výsledek. Alespoň já o ničem takovém nevím.

Zdůrazňuji, že jde výhradně o moje osobní hodnocení. Nemluvím jménem Koruny České a nehodlám předstírat, že znám každé Aschenbrennerovo jednání, každou zákulisní iniciativu nebo veškerou jeho práci v Senátu. Ostatní monarchisté mohou jeho působení hodnotit docela jinak. Neupírám mu ani zásluhy o Plzeň a její občany. Jen si za sebe kladu otázku, co konkrétního z jeho dvanáctiletého mandátu může Koruna Česká považovat za úspěch svého vlastního politického úsilí.

Právě v tom spatřuji značný nepoměr. Na jedné straně dvanáct let podpory, politické loajality a důvěry. Na druhé straně výsledky, v nichž já osobně žádný podstatný přínos pro monarchistickou věc ani pro politickou stranu nevidím. Přesto Koruna Česká Aschenbrennerovi zůstala věrná až do jeho poslední senátní kandidatury.

Nepíši to proto, abych zpětně zpochybňoval rozhodnutí Koruny České svého kandidáta podporovat. Její představitelé k tomu měli své důvody a já je respektuji. Píši to proto, že právě tento příběh ukazuje, jak velká očekávání může politická strana vložit do člověka, kterého považuje za osobnost schopnou překročit hranice stranických programů. S odstupem dvanácti let si však mám vážné pochybnosti o tom zda tato důvěra skutečně přinesla to, co od ní členové Koruny České očekávali.

V předchozích komentářích Starostu nechte doma. Předsedové zachraňují chodníky před Babišem a Antibabišismus pro kamery, ANO na radnicích jsem upozorňoval na pozoruhodný rozpor mezi celostátními předvolebními hesly a komunální politickou realitou.

Plzeň je tohoto rozporu názorným příkladem. STAN zde bez větších problémů pokračuje ve spolupráci s ANO a PRO Plzeň. Roman Zarzycký z ANO zůstává primátorem a Aleš Tolar ze STAN prvním náměstkem. Předvolební souboj o politické hodnoty tak skončil opětovným potvrzením společné správy města. Na místních radnicích se politické příkopy překračují s překvapivou lehkostí. Ukázalo se, že politici, kteří se před televizními kamerami představují jako nesmiřitelní protivníci, dokážou zasednout ke společnému stolu, rozdělit si odpovědnost a dohodnout správu městských financí.

Samo o sobě na tom nemusí být nic špatného. Komunální politika má jiné úkoly než celostátní zákonodárství a praktická spolupráce představitelů rozdílných politických směrů může být docela rozumná. Problémem je pokrytectví, které takovou spolupráci často doprovází.

Zatímco na magistrátu může STAN spolupracovat s ANO, aniž by tím automaticky ztrácel svou politickou identitu, v senátní kampani se politická příslušnost najednou vydávala za téměř nepřekročitelnou morální hranici. Martin Kupka kritizoval Aschenbrennerův billboard, zatímco plzeňští politici jeho vlastní strany i konkurenčního STAN museli vysvětlovat, za jakých okolností je spolupráce s ANO přípustná.

Pochopitelně lze namítnout, že komunální koalice není totéž co senátní mandát. Také jsem tento rozdíl ve svých předchozích článcích opakovaně zdůrazňoval. Jenže právě v případě Senátu by měl být ještě důležitější osobní úsudek kandidáta, jeho zkušenosti, charakter a schopnost samostatně rozhodovat.

Má-li senátor skutečně představovat nezávislou osobnost, proč by měl být povinen považovat stranickou příslušnost svého nástupce za rozhodující kritérium jeho kvalit? Na tuto otázku mi rozhořčení, které provázelo závěr letošní kampaně, uspokojivou odpověď nenabídlo.

Tím se konečně dostáváme k samotnému Aschenbrennerovu počínání. Po neúspěchu v prvním kole senátních voleb se na plzeňských billboardech objevila jeho fotografie s Lucií Kantorovou, kandidátkou hnutí ANO. Aschenbrenner následně vysvětloval, že návrh reklamy dostal od Kantorové, odmítl výslovnou formulaci podpory a souhlasil pouze s ponecháním společné fotografie. Současně připustil, že ji osobně považuje za vhodnější kandidátku než Karla Řehku, především kvůli jejímu bydlišti v Plzni.

Právě zde se podle mého názoru začíná hroutit obraz politické osobnosti, který Aschenbrenner dlouhá léta budoval. Ne proto, že si dovolil mít vlastní názor. Naopak, právo na vlastní úsudek bych senátorovi hájil i proti jeho stranickému předsedovi. Ani proto, že je ochoten připustit kvality kandidátky konkurenčního politického uskupení. Takový přístup by mohl být projevem politické zralosti.

Problém vidím v rozdílu mezi tím, co Aschenbrenner říkal, a tím, k čemu vědomě poskytl svou tvář. Jeho fotografie se ocitla na volební reklamě, která jednoznačně propagovala kandidátku ANO. Navíc na plochách, které původně zaplatila ODS. Podle jeho vlastních slov byly po prvním kole volné, takže je bylo možné využít.

To je přinejmenším velmi svérázné chápání politické odpovědnosti. Je skutečně možné, aby se reklamní prostor pořízený pro jednu volební kampaň stal bez dalšího k dispozici politickému konkurentovi? A může politik vážně očekávat, že veřejnost nebude společnou fotografii na billboardu vykládat jako vyjádření podpory?

Nevím, zda došlo k porušení pravidel financování kampaně. K takovému závěru by bylo nutné znát smluvní a účetní dokumentaci. Ostatně v této věci může být vysvětlení docela prozaické. Co však vidím, je politické jednání, kterému chybí důstojnost, jakou bych od dlouholetého senátora očekával.

Zároveň nepovažuji za přesvědčivé ani jeho vysvětlení, že rozhodující předností Kantorové je bydliště přímo v Plzni. Senát není shromážděním místních patriotů, jejichž hlavní kvalifikací je správně uvedená adresa trvalého pobytu. Senátor má rozhodovat o ústavnosti, legislativě a záležitostech celého státu. Znalost regionu je důležitá, ale nepochybně existují podstatnější předpoklady pro výkon této funkce než skutečnost, zda člověk bydlí přímo ve městě, nebo několik kilometrů za jeho hranicí.

Je proto poněkud smutné, že místo důstojného ukončení politické kariéry jsme sledovali spor o billboardy, přelepování reklamních ploch a telefonáty rozhořčeného předsedy ODS. Aschenbrenner v rozhovoru pro Seznam Zprávy poznamenal, že mu Martin Kupka během dvou dnů pětkrát telefonoval, zatímco za předchozích dvanáct let ani jednou.

Je to mimořádně výmluvný obraz stranické politiky. Dokud senátor vykonával mandát, nebylo zřejmě zapotřebí tak intenzivního kontaktu. Jakmile se jeho fotografie objevila na nepatřičném plakátu, předseda strany objevil telefon. Možná právě takhle vypadá skutečný poměr mezi osobností senátora a stranickou centrálou.

Je mi z toho upřímně na zvracení. Ne proto, že by mě překvapovalo politické pokrytectví. Toho je v českém veřejném životě dostatek a za poslední léta jsem o něm napsal mnoho. Ale proto, že jsem si pošetile myslel, že alespoň Senát může být místem, kde vítězí lidé vahou své osobnosti. Kde se jejich hodnoty neodvozují od toho, kdo jim právě tiskne plakáty. Kde dlouholetá důvěra a loajalita politických partnerů znamenají více než okamžitá povolební kalkulace.

Přitom je mi vcelku ukradené, zda Lumír Aschenbrenner osobně podporoval Lucii Kantorovou, Karla Řehku, nebo kohokoliv jiného. Je to jeho věc, jeho svědomí a jeho politické přesvědčení. Nikdo mu nemůže přikazovat, koho má považovat za vhodnějšího kandidáta, a už vůbec ne požadovat, aby své osobní názory podřizoval momentálním potřebám stranické centrály. Právě takovou nezávislost jsem ostatně od senátora vždy očekával.

Co mi ovšem vadí, je způsob, jakým se zachoval k veřejnosti a svým dosavadním politickým partnerům. V pondělí 12. října zveřejnil na sociálních sítích video, v němž oznámil, že před druhým kolem nebude nikomu dávat volební doporučení. Současně ovšem naznačil svou osobní preferenci kandidáta žijícího přímo v Plzni.

Jenže společná fotografie s Lucií Kantorovou již dávno existovala a následně se objevila na billboardu, který jednoznačně propagoval její kandidaturu. Aschenbrenner přitom později sám přiznal, že návrh reklamy od Kantorové obdržel, požadoval odstranění výslovné podpory, ale s ponecháním společné fotografie souhlasil.

Nevíme s jistotou, zda už v okamžiku zveřejnění pondělního videa znal konkrétní podobu připravovaného billboardu. Pokud ano, pak se jeho veřejné prohlášení o neposkytování volebního doporučení dostává do velmi nepříjemného světla. Pokud návrh obdržel až později, nic to nemění na skutečnosti, že vědomě připustil použití vlastní podobizny v propagaci jedné z kandidátek, ačkoli veřejnosti nadále vysvětloval, že nikoho nepodporuje. Právě v tom spatřuji skutečný problém. Ne v politických sympatiích, nýbrž v nedostatku korektnosti.

Kdyby hned po prvním kole otevřeně prohlásil, že osobně dává přednost Kantorové a je ochoten jí poskytnout svou fotografii pro volební kampaň, neměl bych mu co vyčítat z hlediska jeho práva na vlastní názor. S jeho úsudkem bych mohl nesouhlasit, ale alespoň bych věděl, na čem jsem. Místo toho jsme sledovali slovní rozlišování mezi formální podporou a použitím vlastní tváře na reklamě, jejíž politické vyznění bylo každému zřejmé.

Místo toho jsme byli svědky malicherného sporu, v němž se principy vytahovaly podle momentální potřeby a osobní autorita se rozpouštěla v reklamním prostoru. Zatímco Koruna Česká hledala v Lumíru Aschenbrennerovi osobnost, které může důvěřovat i přes rozdílné názory na státní zřízení, současná senátní politika znovu ukázala, jak snadno dokáže skutečnou osobnost zastínit stranická značka, politický marketing a malicherný boj o vliv.

Lumír Aschenbrenner býval pro mě jedním z představitelů naděje, že Senát může být institucí nezávislých osobností. Jeho někdejší politické zásluhy mu neupírám. Dlouhá léta stál v čele městského obvodu, dokázal získávat hlasy voličů a vybudoval si pověst politika, který se neztrácí v anonymitě stranického aparátu. Právě proto je moje zklamání tak veliké. Jestliže se ani instituce vybudovaná na principu osobního mandátu nedokáže tomuto prostředí spolehlivě ubránit, pak se nabízí nepříjemná otázka, zda jsme od Senátu neočekávali něco, co nám samotná konstrukce stranického politického systému vůbec nemůže zaručit. Vždycky jsem věřil, že dobrá instituce potřebuje dobré lidi. Dnes si stále více uvědomuji také opačnou stránku této pravdy: žádná instituce nezůstane důstojná jen proto, že o sobě důstojně hovoří.

Výsledek druhého kola senátních voleb na tomto poznání nic nemění. Voliči rozhodli o obsazení jednoho senátorského mandátu. O důvěře v samotný smysl Senátu však nerozhodovali. Tu si musí horní komora zasloužit svou činností a především jednáním lidí, kteří v ní zasedají.

Letošní plzeňská senátní fraška je zkrátka koncem jedné iluze.

Autor: Martin Cikán

OBČANSKÁ DEMOKRATICKÁ STRANA (2014). „ODS si na dně jen lehce povyskočila.“ Rozhovor s Lumírem Aschenbrennerem, 20. října 2014. Dostupné z: https://www.ods.cz/profil/2134-lumir-aschenbrenner/clanek/8538-ods-si-na-dne-jen-lehce-povyskocila

STUCHLÍKOVÁ, Lucie (2026). „Prostě ty billboardy byly volné, vysvětluje senátor ODS fotku s kandidátkou ANO.“ Seznam Zprávy, 14. října 2026. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-do-senatu-koncici-senator-ods-ano-nefandim-ale-jejich-kandidatka-je-lepsi-nez-rehka-317832

ČESKÉ NOVINY / ČTK (2026). „Kupka kritizoval billboard, na němž je senátor ODS s kandidátkou ANO.“ 13. října 2026. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/kupka-kritizoval-billboard-na-nemz-je-senator-ods-s-kandidatkou-ano/2887438

CIKÁN, Martin (2026a). „Starostu nechte doma. Předsedové zachraňují chodníky před Babišem.“ Monarchistické noviny, 10. října 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-starostu-nechte-doma-predsedove-zachranuji-chodniky-pred-babisem-330114

CIKÁN, Martin (2026b). „Antibabišismus pro kamery, ANO na radnicích.“ Monarchistické noviny, 12. října 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-antibabisismus-pro-kamery-ano-na-radnic-331623