Článek
Debata o konci těžby uhlí je u nás zbytečně vyhrocená. Jako by šlo o národní tragédii. Jedni ji chtějí oplakávat, druzí urychlovat. Přitom základní skutečnost je prostá: odklon od fosilních paliv je globální tržní trend. Není to místní výstřelek ani čistě evropská posedlost. Trh se postupně rozhodl, že uhlí ztrácí dlouhodobou perspektivu. Objevují nové technologie, nové způsoby výroby energie a jiné investiční příležitosti. Tento vývoj probíhá po celém světě. Od Spojených států přes Asii až po Austrálii. Konec uhlí proto není problém, který by bylo nutné násilně řídit. Je to proces, který by si trh dokázal odřídit sám.
Do tohoto vývoje zapadá i vodíková tranzice. Vodík není evropské zaklínadlo. Je součástí široké mezinárodní shody o budoucím směřování energetiky. Investují do něj Spojené státy, Japonsko, Jižní Korea, Austrálie i státy Blízkého východu. Je to jedna z cest, jak postupně nahradit fosilní paliva v průmyslu a energetice. Nikdo seriózní netvrdí, že zítra nahradí uhlí. Podstatné je, že trhy s touto změnou počítají. Přizpůsobují jí své investice. To je přirozený vývoj. Není třeba jej brzdit ani urychlovat politickými zásahy.
Skutečný problém nezačíná u trhu ani u technologií. Začíná u ESG. Právě ESG se snaží přirozený tržní proces předběhnout a především administrativně vynutit. Nečeká, až se uhlí stane méně atraktivním. Aktivně zvyšuje náklady, rizika a nejistotu spojenou s jeho těžbou a využíváním. Je to regulační a finanční páka, která deformuje tok kapitálu. Uhlí se nestává nerentabilním proto, že by o něj trh nestál. Stává se nerentabilním proto, že je systematicky vytlačováno z financování, pojištění a dlouhodobého plánování.
Tento tlak je zvlášť silný v Evropské unii. Unie se stylizuje do role globálního předvoje. Výsledkem je oslabení unijní ekonomiky, růst cen energií a ztráta konkurenceschopnosti vůči regionům, které postupují pomaleji a pragmatičtěji. Dovoz uhlí z Austrálie není selháním trhu. Je to důsledek evropské regulace. Pokud Unie trestá domácí těžbu a současně poptávka po uhlí zcela nezmizela, dovoz je logickým výsledkem. Trh si našel jiného dodavatele.
Evropa tak dál uhlí spotřebovává. Jen odmítá nést náklady jeho produkce. Ekologická i sociální zátěž se přesouvá mimo kontinent. Unie si mezitím uchovává pocit morální převahy. Stejnou logiku lze pozorovat u stavebních surovin. Především u kamene. Otevírání nových kamenolomů je v našem státě procesně téměř nemožné kvůli právnímu a regulačnímu rámci.
Krátkodobě to vede ke koncentraci těžby a k růstu dopravních vzdáleností. Dlouhodobě však vzniká jiný efekt. Netěžené suroviny se mění ve strategickou rezervu. Kámen, stejně jako uhlí, se tak stává potenciálním aktivem. Zdrojem, k němuž se lze vrátit ve chvíli, kdy dnešní externí zdroje vyschnou nebo přestanou být dostupné.
Není důvod plakat nad koncem uhlí. Trh si s touto změnou poradí. Je však důvod kriticky zpochybnit ESG, jež se snaží vývoj řídit shora a tím zbytečně svazuje evropskou ekonomiku. Úkolem státu není uhlí zachraňovat ani jej ideologicky pohřbívat. Úkolem státu je chránit strategické suroviny, udržovat energetickou bezpečnost a odolávat regulacím, které nahrazují tržní vývoj politickým tlakem. Stejný přístup by měl platit především na unijní úrovni. Ochrana a dlouhodobé řízení klíčových surovin mají být součástí společné evropské strategie. Ne její obětí.
Autor: Martin Cikán
