Španělská sólo diplomacie ohrožuje Schengen

Masový přechod desítek tisíc lidí z Maroka do španělské Ceuty lze vysvětlovat nezaměstnaností, sociálními sítěmi, převaděči a nepravdivou interpretací rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu. Všechna tato vysvětlení mají své opodstatnění.

Přesto zůstává ještě jeden úhel pohledu, který nelze ignorovat: zahraniční politika.

V podobných migračních pohybech na marocko-španělské hranici lze sledovat poměrně dobře čitelný vzorec korelující dlouhodobým sporem mezi Marokem, Alžírskem a Španělskem o Západní Saharu, energetiku, bezpečnost a politický vliv v západním Středomoří.

Pedro Sánchez navštívil Alžír 20. července 2026. O deset dní později se hranice Ceuty prakticky zhroutila. Samotná časová následnost nic nedokazuje. Je však dostatečně nápadná na to, aby se člověk ptal, zda masový přechod nebyl vedle sociální a migrační krize také důrazným diplomatickým vzkazem z Rabatu, že vztahy s Alžírem mají svou cenu.

Základ problému leží v bývalé španělské kolonii Západní Sahara. Španělsko se v listopadu 1975 v takzvaných Madridských dohodách rozhodlo ukončit svou přítomnost a převést správní pravomoci na dočasnou administrativu, v níž měly působit Maroko a Mauritánie. Španělské jednotky území definitivně opustily 26. února 1976.

Fronta Polisario následně vyhlásila Saharskou arabskou demokratickou republiku. Maroko obsadilo severní a střední část území, zatímco Mauritánie si činila nárok na jih. Mauritánie se svého nároku vzdala v roce 1979 a z konfliktu vystoupila. Maroko poté rozšířilo kontrolu i na území opuštěné Mauritánií.

Mezinárodní soudní dvůr se otázkou zabýval v poradním stanovisku z října 1975. Vydal jedno zásadní stanovisko, v němž připustil existenci historických právních vazeb některých saharských kmenů k marockému sultánovi a k mauritánskému prostoru. Současně však nenašel takovou územní svrchovanost, která by mohla zabránit uplatnění práva obyvatel Západní Sahary na sebeurčení.

Příměří mezi Marokem a Polisariem začalo platit v roce 1991 a mělo vytvořit podmínky pro referendum, které se nikdy neuskutečnilo. Po událostech u přechodu Guerguerat se příměří v listopadu 2020 fakticky rozpadlo a konflikt přešel do fáze nízkointenzivních bojů.

Maroko dnes kontroluje většinu území západně od obranného valu. Polisario ovládá řídce osídlené oblasti na východě a jeho politické vedení působí převážně z uprchlických táborů u alžírského Tindúfu. Alžírsko Polisario dlouhodobě podporuje a spor o Západní Saharu se stal jedním z hlavních důvodů nepřátelství mezi Alžírem a Rabatem.

Západní Sahara přitom zůstává na seznamu OSN jako nesamosprávné území, jehož dekolonizace nebyla dokončena. Tvrzení, že Španělsko dodnes nesporně zůstává jeho správní mocností de iure, je právně komplikovanější. Madrid v únoru 1976 oznámil OSN, že svou přítomnost a odpovědnost ukončil. Některá španělská soudní rozhodnutí a část právní doktríny však tento jednostranný odchod nepovažují za dostačující k úplnému zániku odpovědnosti bývalé koloniální mocnosti.

Španělská společnost ENAIRE navíc z Kanárských ostrovů nadále zajišťuje služby řízení letového provozu nad částí Západní Sahary. Jde však o technickou odpovědnost v systému mezinárodní letecké navigace, nikoliv o důkaz španělské územní svrchovanosti.

Myšlenka, že by Rabat mohl pomocí migrace trestat Madrid, není konspirační teorií vyrobenou až po současné krizi. V roce 2021 se odehrálo něco velmi podobného. Španělsko tehdy přijalo k léčení Brahima Ghaliho, vůdce Fronty Polisario. Ghali byl hospitalizován pod jinou identitou a jeho přítomnost v zemi vyvolala ostrou reakci Maroka.

Krátce nato vstoupilo během přibližně dvou dnů do Ceuty kolem osmi tisíc lidí. Marocké bezpečnostní složky byly podle španělských představitelů pasivní a některé záběry zachycovaly, jak příslušník marocké pohraniční stráže pouští migranty otevřenou branou. Marocký ministr pro lidská práva Mustapha Ramid tehdy prakticky přiznal souvislost mezi oběma událostmi. Prohlásil, že Maroko má právo „opřít se a natáhnout si nohy“, aby Španělsko pochopilo, že podceňování Rabatu je nákladné.

To už není pouhá spekulace analytiků. Je to příklad, kdy člen marocké vlády otevřeně spojil uvolnění hraniční kontroly s diplomatickým sporem o vedení Fronty Polisario. Po zkušenosti z roku 2021 tedy není nerozumné ptát se, zda podobný mechanismus nemohl být použit znovu. Maroko ví, že Ceuta a Melilla jsou nejcitlivějšími body španělské bezpečnosti. Zároveň ví, že jakýkoliv větší průlom hranice okamžitě přeroste ze španělského problému v problém evropský.

Krize z roku 2021 předcházela zásadnímu obratu španělské politiky. Pedro Sánchez v březnu 2022 podpořil marocký plán autonomie Západní Sahary pod marockou svrchovaností. Madrid tento plán označil za nejvážnější, nejrealističtější a nejvěrohodnější základ pro řešení sporu. Nešlo o formální uznání marocké suverenity nad Západní Saharou. Politicky to však znamenalo opuštění předchozí opatrné neutrality a výrazný posun směrem k Rabatu.

Španělsko tím uklidnilo vztahy s Marokem, ale současně si znepřátelilo Alžírsko. Alžír, který podporuje Polisario a právo Sahrawinců na sebeurčení, omezil politické a obchodní vztahy s Madridem. Sánchez se tak dostal do vlastní diplomatické pasti. Získal částečné uklidnění na marocké hranici, ale poškodil vztahy se strategickým dodavatelem zemního plynu a nejvýznamnějším marockým regionálním soupeřem.

Španělská zahraniční politika se přitom neřídila společnou evropskou strategií vůči severní Africe. Byla výsledkem Sánchezova bilaterálního manévrování mezi Rabatem a Alžírem.

Dne 20. července 2026 přijel Pedro Sánchez na oficiální návštěvu Alžírska. Jednalo se o první návštěvu španělského premiéra po několika letech zmrazených vztahů. Sánchez označil Alžírsko za strategického partnera a přátelskou zemi. Obě vlády oznámily obnovení politických konzultací a přípravu společného mezivládního summitu. Jednaly o dodávkách plynu, průmyslové spolupráci, boji proti terorismu i řízení migrace.

Ve veřejném prohlášení nebyla oznámena změna španělského postoje k Západní Sahaře. Neexistuje tedy důkaz, že by Sánchez v Alžíru slíbil návrat ke staré neutralitě nebo podporu referenda. Z pohledu Maroka však mohla být problémem už samotná demonstrativní obnova strategického partnerství s Alžírskem. Zvlášť pokud zahrnovala vyšší dodávky plynu plynovodem Medgaz, který spojuje Alžírsko přímo se Španělskem a obchází marocké území.

Analytik Haizam Amirah-Fernández uvedl, že Sánchezova návštěva Alžírska nebyla v Rabatu přijata pozitivně. Podle něj mohlo Maroko hledat způsob, jak Madridu vyslat „nepříliš jemný vzkaz“. Podobně Chatham House upozornil na těsnou časovou souvislost mezi oteplením vztahů Madridu s Alžírem a kolapsem hranice v Ceutě. To stále není přímý důkaz marocké operace. Je to však politicky relevantní hypotéza, která odpovídá předchozímu chování Rabatu.

Ke geopolitickému napětí se přidalo mimořádně nešťastně načasované rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu.

Rozsudek ze dne 29. června 2026, zveřejněný na začátku července, stanovil, že zvláštní režim okamžitého odmítnutí na hranici Ceuty a Melilly nelze použít na osoby zadržené na moři při pokusu doplavat do exklávy.

Podle soudu se tento zrychlený režim vztahuje pouze na osoby pokoušející se překonat fyzické hraniční zábrany, například plot. Člověk zadržený na moři musí projít standardním správním řízením s odpovídajícími procesními zárukami. Rozhodnutí neříká, že každý, kdo doplave do Ceuty, získá pobyt ve Španělsku a nezakazuje ani přímou deportaci do Maroka. Převaděčské sítě a sociální média jej však podle španělských a marockých úřadů prezentovaly jako konec deportací.

Z právně úzkého rozhodnutí tak vznikla masová fáma: kdo připluje po moři, toho Španělsko nesmí vrátit. Sánchezova vláda může oprávněně tvrdit, že soudní rozhodnutí bylo zneužito a překrouceno. Současně je však namístě ptát se, proč stát nebyl připraven na jeho zřejmé bezpečnostní důsledky. Jestliže je známo, že převaděči sledují každou právní změnu a prodávají ji jako novou cestu do Evropy, nemůže vláda čekat, až se falešný výklad rozšíří mezi desítky tisíc lidí.

Rychlost, rozsah a organizovanost přesunu vyvolávají další otázku: byli všichni účastníci vedeni pouze vlastní touhou dostat se do Evropy? Mohla část mladíků dostat zaplaceno za to, že se k hranici dopraví, přeplave do Ceuty, krátce zde pobude a následně se nechá bez většího odporu vrátit? Takový scénář nelze předem vyloučit. Státní a polostátní operace mohou využívat prostředníky, místní organizátory, převaděče nebo drobné finanční pobídky. Zpravodajské služby běžně pracují způsobem, který zadavateli umožňuje popírat přímou odpovědnost.

Pro tvrzení o přímém systematickém placení migrantů neexistují veřejně doložené důkazy v podobě finančních toků, zachycené komunikace organizátorů ani oficiálně potvrzených operací.

Zároveň se však v některých mediálních reportážích a výpovědích jednotlivých účastníků objevují tvrzení, že část mladíků měla být motivována příslibem finanční odměny nebo jiných výhod za účast na přechodu hranice. Tato svědectví se týkají zejména individuálních zkušeností a nelze je zatím zobecnit na řízenou státní operaci.

Rychlý návrat většiny příchozích může podporovat představu krátkodobé nátlakové akce. Může však mít i jednodušší vysvětlení. Migranti zjistili, že z Ceuty nemohou pokračovat na španělskou pevninu, nemají kde bydlet a nedostanou slíbené pracovní povolení. Během 48 hodin se do Maroka vrátilo více než 40 tisíc lidí.

Mnohem lépe doložitelná je mírnější varianta, že marocké orgány mohly po určitou dobu záměrně neuplatňovat plnou kontrolu hranice a tím umožnit, aby již existující migrační tlak přerostl v politické varování. Přesně takový mechanismus Maroko použilo a otevřeně jej ospravedlňovalo v roce 2021.

Pedro Sánchez dlouhodobě představuje migraci jako hospodářskou nutnost. V roce 2024 prohlásil, že přistěhovalectví není pouze otázkou humanity, ale také podmínkou prosperity španělské ekonomiky a udržitelnosti sociálního státu.

Jeho vláda prosazovala usnadnění pracovních programů, uznávání kvalifikací a zjednodušování pobytových řízení. V roce 2026 navíc otevřela rozsáhlou regularizaci lidí, kteří již ve Španělsku pobývali bez řádného statusu. To samo o sobě není totéž jako otevřená hranice. Regularizace se vztahovala na osoby, které ve Španělsku prokazatelně žily už před stanoveným datem. Nově příchozí z Ceuty na ni neměli automatický nárok.

Politická komunikace však nefunguje jako právnická přednáška. Převaděči neprodávají paragrafy, ale jednoduché obrazy. Španělsko migranty potřebuje. Španělsko legalizuje jejich pobyt. Soud zakázal okamžité návraty. Stačí se dostat přes moře. Sánchezova vláda vytvořila politické prostředí, jehož jednotlivé části lze snadno překroutit v jediný falešný příslib.

Právě tím dává Maroku levnou a účinnou páku. Rabat nemusí vyhlašovat sankce ani stahovat velvyslance. Stačí na několik hodin polevit v hraniční kontrole a nechat španělskou politiku, soudní rozhodnutí, převaděče a frustraci marocké mládeže, aby vykonaly zbytek práce.

Největší problém Sánchezovy zahraniční politiky spočívá v tom, že Madrid jedná s Marokem jako bývalá koloniální mocnost hájící svůj vlastní severoafrický dvorek. Španělsko samo mění postoj k Západní Sahaře podle aktuální vladní sestavy a politické nálady. Samo vyjednává s Rabatem o migraci. Samo se rozhádá s Alžírem a následně se s ním samo pokouší usmířit. Důsledky jeho omylů však nejsou pouze španělské.

Ceuta má v rámci Schengenu zvláštní režim a cestující z ní podléhají kontrolám také při cestě na španělskou pevninu. Kolaps její hranice přesto vyvolal bezpečnostní reakci napříč Evropskou unií. Itálie obnovila kontroly cestujících ze Španělska a více než dvacet evropských zemí požadovalo společné řešení ochrany vnějších hranic.

Španělsko tak může hrát bilaterální diplomatické hry, ale jejich výsledkem budou kontroly na hranicích jiných členských států.

Schengen stojí na vzájemné důvěře. Státy se vzdávají kontroly na vnitřních hranicích pod podmínkou, že jejich partneři odpovědně spravují hranice vnější. Jakmile jeden stát dovolí, aby se jeho hranice stala nástrojem nátlaku cizí mocnosti, ostatní začnou obnovovat vlastní ochranná opatření. Madrid si tak zahrává s důvěryhodností jednoho z nejviditelnějších výsledků evropské integrace.

Španělsko se v severní Africe stále chová, jako by samo mohlo vyvažovat Maroko, Alžírsko, Západní Saharu, migraci, energetiku a bezpečnost.

Nemůže!

Nemá dostatečnou vojenskou, hospodářskou ani diplomatickou sílu, aby mohlo jednostranně a především samostatně určovat pravidla západního Středomoří. Jeho vliv je odvozen především od členství v Evropské unii, přístupu na jednotný trh a účasti na společném evropském bezpečnostním prostoru.

Totéž v různé míře platí také pro Francii, Itálii, Portugalsko, Nizozemsko a další někdejší koloniální mocnosti. Každá z nich má historické vazby, diplomatické sítě a vlastní zájmy. Žádná z nich už však sama není globální mocností schopnou dlouhodobě prosazovat své zájmy proti velkým státům a regionálním blokům bez opory sjednocené Evropy.

Jejich budoucnost proto závisí na schopnosti proměnit Evropu v jednotného geopolitického aktéra.

Právě na tuto slabinu několik let upozorňuje arcidómu hlava habsbursko-lotrinského JCKV Karel Habsbursko-Lotrinský.

Ve svém projevu o budoucnosti Evropy z 11. ledna 2026 kritizoval jednání členských států podle jejich partikulárních zájmů, které často poškozuje Evropu jako celek. Evropská unie podle něj nepotřebuje pouze koordinaci sedmadvaceti národních zahraničních politik, ale skutečné evropské ministerstvo zahraničí a evropského ministra odpovědného Evropskému parlamentu.

Ceuta ukazuje, že nejde o abstraktní debatu.

Evropská unie dnes nemá jednotnou politiku vůči Maroku, Alžírsku a Západní Sahaře. Má soubor národních politik, obchodních dohod, energetických závislostí a migračních kompromisů. Společná zahraniční a bezpečnostní politika navíc ve většině zásadních otázek stále vyžaduje jednomyslnost členských států.

Výsledkem je systém, v němž může Rabat jednat se Španělskem o migraci, s Francií o Západní Sahaře a s Evropskou komisí o financování ochrany hranic. Každému partnerovi může nabídnout něco jiného a každého může jiným způsobem vystavit nátlaku.

Jednotná evropská zahraniční politika by nezaručila, že Maroko přestane migraci využívat. Změnila by však poměr sil. Rabat by už nejednal s osamoceným Madridem, který potřebuje klid v Ceutě a současně alžírský plyn. Jednal by s blokem stovek milionů obyvatel, jednotným trhem a společnou obchodní, energetickou a bezpečnostní strategií.

Zatím nelze prokázat, že marocká vláda masový přechod do Ceuty přímo zorganizovala. Nelze prokázat ani to, že část mladých účastníků dostala zaplaceno za krátkodobou účast v nátlakové operaci.

Lze však doložit několik skutečností.

Maroko už v roce 2021 spojilo uvolnění hraniční kontroly se sporem o Frontu Polisario. Sánchez navštívil Alžír deset dní před současnou krizí. Návštěva nebyla v Rabatu přijata příznivě. Španělský soud krátce předtím omezil možnost okamžitě vracet migranty zadržené na moři a převaděči toto rozhodnutí prezentovali jako otevřenou cestu do Evropy.

Je proto legitimní pracovat s hypotézou, že Rabat nemusel masovou akci přímo naplánovat, ale mohl jí umožnit vyrůst do rozměrů, které Madridu připomenou jeho závislost na marocké spolupráci.

Takový postup by byl levný, snadno popiratelný a mimořádně účinný.

Nejvážnějším poučením však není samotný fakt, že migrace může být využívána jako nástroj nátlaku. Tuto zkušenost Evropa již opakovaně absolvovala v interakci s Marokem, Tureckem, Běloruskem i Ruskem. Klíčové zjištění spočívá v tom, že jednotlivé evropské státy stále umožňují svým sousedům rozehrávat sérii oddělených bilaterálních her, v nichž chybí společná strategie i koordinovaná odpověď. Sánchez se může domnívat, že dokáže samostatně balancovat mezi Rabatem a Alžírem, ve skutečnosti však jeho rozhodnutí přesahují rámec španělské politiky a přímo zasahují do bezpečnosti, energetické stability i ochrany hranic celé Evropské unie. Bývalé koloniální mocnosti si tak musí přiznat, že jejich individuální vliv je omezený a bez opory evropského celku nedokáže obstát v prostředí rostoucí geopolitické konkurence. Jejich další význam proto závisí na míře evropské soudržnosti, ekonomické síle a schopnosti jednat jako jeden aktér. Z tohoto pohledu není jednotná evropská zahraniční politika ideologickým projektem, ale praktickým nástrojem kolektivní obrany a podmínkou zachování politické relevance Evropy v jejím sousedství.

Sánchez se nemůže domnívat, že zvládne sám vyvažovat Rabat a Alžír, aniž by následky jeho rozhodnutí neměly vliv na celou Evropskou unii.

Autoři: Martin Cikán a Erik Pašingr

ČESKÁ TELEVIZE, 2026. „Do Maroka se vrátili téměř všichni migranti z Ceuty, tvrdí španělská vláda.“ ČT24, 31. července 2026, aktualizováno 1. srpna 2026. Dostupné z:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/stovky-marocanu-se-opet-snazi-proniknout-do-ceuty-376135
[cit. 3. 8. 2026].

PANCÍŘ, Tomáš, 2026. „Expert o krizi v Ceutě: Koncept ‚pevnost Evropa‘ nikdy nefungoval. Vždy ho dokázala narušit dobrá strategie.“ iROZHLAS.cz, 31. července 2026. Dostupné z:
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/expert-o-krizi-v-ceute-koncept-pevnost-evropa-nikdy-nefungoval-vzdy-ho-dokazala_2607312023_jho
[cit. 3. 8. 2026].

ČESKÁ TELEVIZE, 2024. „Francie po desetiletích uznala suverenitu Maroka nad Západní Saharou.“ ČT24, 30. července 2024. Dostupné z:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/francie-po-desetiletich-uznala-suverenitu-maroka-nad-zapadni-saharou-351572
[cit. 3. 8. 2026].

LA MONCLOA, 2026. Spain and Algeria Have Agreed to Usher in a New Phase in Their Bilateral Relations by Holding the 8th High-Level Meeting in October. Madrid: Government of Spain, 20 July 2026. Dostupné z:
c
[cit. 3. 8. 2026].

ELJECHTIMI, Ahmed a MCDOWALL, Angus, 2021. „Moroccan minister links Ceuta crossings to Polisario leader’s hospitalisation.“ Reuters, 19 May 2021. Dostupné z:
https://www.reuters.com/world/moroccan-minister-links-ceuta-crossings-polisario-leaders-hospitalisation-2021-05-19/
[cit. 3. 8. 2026].

WALDERSEE, Victoria a ELJECHTIMI, Ahmed, 2026. „Social media rumours, economic hardship fuel migrant surge into Ceuta.“ Reuters, 31 July 2026, updated 1 August 2026. Dostupné z:
https://www.reuters.com/world/europe/social-media-rumours-economic-hardship-fuel-migrant-surge-into-ceuta-2026-07-31/
[cit. 3. 8. 2026].