Článek
V USA probíhají mohutné protesty proti vládě prezidenta Donalda Trumpa a jeho administrativy, a to pod heslem No Kings. Člověk by si mohl tak trochu představit starý antický Řím na samém konci republiky, kdy už to ani nebyla republika, i když se to lidu donekonečna opakovalo, ale byla to oligarchie, vláda bohatých, kteří si kupovali moc. Oligarchové se navzájem rvali v darwinistickém duchu, vytěžovali a okrádali lid, platili si armádu a média a zdání republiky bylo udržováno už jen neschopností někoho z oligarchů získat víc peněz a moci než ostatní, převálcovat je a sežrat. Dokud trvala tato podivná rovnováha v neschopnosti, trvaly i úřady a zdánlivě demokratické instituce jako Senát, které se ale proměnily v arénu tohoto boje. Na Římu nebo lidu už celkem nikomu z mocných nezáleželo. Blížilo se jakési finále boje o vrcholnou moc a všichni to nějak cítili. Jako to cítíme dneska. Oligarchové, aby zvrátili patovou situaci rovnováhy neschopnosti, začali vytvářet spojenecké aliance s tím, že až určitá aliance několika oligarchů zvítězí a odstraní ty ostatní konkurenty, porvou se její členové mezi sebou a bude rozhodnuto. Tak se ustavil triumvirát.
Nakonec všechny přemohl Caesar z Juliů. Pomocí kolegů z triumvirátu a uplacením dostatku voličů získal demokratickou cestou úřad v odlehlé a nevýznamné provincii a hned začal válčit. Války mu pomohly získat si legie a zejména jejich velitele a zajistit si jejich oddanost již nikoliv Římu, ale své osobě. Slíbil, že je povede k moci a dostanou podíl z kořisti. To také splnil. Kořistí si kupoval přízeň lidových mas v Římě a pak se tam prostě vrátil i s armádou. Oligarchové utíkali, jak se dalo.
To je trochu rozdíl mezi Caesarem a Trumpem. V Římě to byly davy, kdo volal: „Nasaď si korunu!“ A byli to oligarchové, kdo volal: „No Kings.“ A byl to chytrý Caesar, kdo lidu odpovídal: „Ne, ne, ne, já nejsem král, No Kings, já jsem Caesar.“ Jako by nebylo jedno, jak se ta instituce vrcholné moci bude nazývat. Někde se může nazývat třeba i prezident. Jinak šlo ale tehdy o totéž. Republika skončila, protože republika vyžaduje ideály, v něž se věří a za které se bojuje. Jakmile se vše zvrhne jen v bezuzdnou rvačku o moc, nemůže to skončit jinak, než diktaturou za potlesku davů. Trump také neříká, že chce být král, a našlo by se nejméně tolik lidu, jako protestuje proti němu, na jeho podporu, možná i víc. To bude závislé na onom uplácení z kořisti a stimulech v podobě zdání velikosti Ameriky a nadřazenosti Američanů.
Jak víme, Caesar byl příliš měkký a milosrdný. Nedotáhl to do konce, oligarchům odpustil, i když moc z ruky nepustil. A oni, než by ten zápas o moc vzdali (co by dělali oligarchové jiného než zápasit o moc, nic jiného neumí), Caesara ubodali. To bylo radosti, že je republika zachráněna. Jenže nebyla, protože se nezměnil princip. Oligarchové opět bezstarostně obnovili svou rvačku o vrcholnou moc, pokračovalo ždímání lidu i státu, přerozdělování daní, kupování si armády, byly samé občanské boje a války, římská civilizace se bezúčelně vyčerpávala vzájemným vražděním v zájmu moci toho či onoho. Bylo to špatně a nemohlo to skončit dobře, jak to cítíme i my dneska. Vznikl další triumvirát a z něho vyrostl další Caesar, tentokrát Augustus Oktavián Caesar, a ten na to šel chytře. Poučil se z chyb předchůdce a když porazil oligarchy, důsledně je zničil a vyvraždil. Vyvraždil jich tisíce, vzal si jejich majetky a prohlásil, že to není žádné království, kdepak, z toho nemusíte mít strach, a já jsem Caesar jen podle jména, jinak jsem pouze prvním úředníkem. A celá římská říše žila dál spokojeně v republice pod totální vládou jednoho muže. A skutečně nevzniklo žádné království a nebyl korunován žádný král, vzniklo caesarství a na korunovaci pak v dalších generacích také došlo. Když si to Římané uvědomili, bylo už dávno pozdě na tom cokoliv měnit a chtít zpátky republiku.
Jak to bude s Trumpem? Nepochybně tu hru s dalšími oligarchy v USA hraje. Také ho zkoušejí obvinit, že chce být králem. Také válčí v zahraničí a nejspíš si tím zavazuje armádu, výrobce zbraní, určité bankéře a další služebníky natěšené na kořist. Vytahuje za sebou do pozic svoje služebníky. A jako Caesar tím současně rozšiřuje vliv USA a ničí barbarské protivníky. To vše může být pravda a nemusí si vzájemně odporovat. Situace ale, stejně jako v Caesarově době, zřejmě ještě nedozrála. Bude mít nakonec odvahu zaříznout ostatní oligarchy úplně? Zlikviduje je ve jménu republiky? Nebo ho ubodají v senátu? A není už někde připravený nějaký chytřejší Caesar Oktavián? To ještě uvidíme. Jedním si ale můžeme být jisti. Ani ten nejtotálnější diktátor si nikdy otevřeně nenasadí královskou korunu.
Být králem totiž znamená něco docela jiného. Znamená to závazek a službu. Rvačka o moc nemůže generovat krále, jen nějakou podobu oligarchického diktátora nebo caesarství, ale ne království. Ani vládci orientálních despocií, ani vládci Židů nebyli králové, ty tituly zněly jinak. To jen my tomu tak zpětně říkáme, protože nerozeznáváme ten rozdíl. Krále generuje struktura a hierarchie služby. Královská moc nepochází z lidu, ale od Boha, přičemž sám král má k Bohu stejně daleko a blízko jako popelář a řidič hovnocucu. Republika se může transformovat v caesarství, ale ne v království, protože království je z principu něco docela jiného. Království v žádném ohledu nemůže být rvačkou o moc, peníze a funkce, nestrpí oligarchy. V království se moc nekupuje, ale uděluje se ke službě jako nástroj služby v podobě privilegií. V království musí být komu sloužit, byť se to může odehrávat demokratickou cestou, to se nevylučuje. Republika se demokracií jen zaklíná a předstírá ji, aby zakryla skutečnost, že její podstatou je rvačka, kterou se kdosi snaží alespoň zpočátku omezovat a regulovat demokratickými pravidly, než si někdo koupí moc a vliv, aby mohl pravidla ohýbat ve svůj prospěch.
Tak jo. Jsme provincie a sledujeme z dálky, jak si to zatím oligarchové rozdávají a jak se mastí mezi sebou v dalekém Římě. Nás ještě nevraždí, jen nás ždímají, aby měli na kupování si moci, armády, vlivu, médií a všeho, co potřebují pro finální rvačku, která se blíží. Sledujeme, jak se pitvoří naši provinciální gubernátoři, kterým budoucím Caesarům lezou do zadku, a budoucnost ukáže, jestli se spletli, nebo vsadili na toho správného Caesara. Jedno je jisté. Tam v dalekém Římě to vstoupilo do další fáze, do fáze caesarství. Uvidíme, jestli už je to finále. Možná je to zatím jen semifinále.
Já tuhle hru nahrávám a nejsem hlupák, abych chodil demonstrovat za zájmy toho či onoho oligarchy. Já chci svou dobrou službu dobré moci, a tu mi nikdo nemůže zkazit, protože dobrý je jedině Bůh. A protože při tom nechci být zatažen do žádné rvačky o moc, ale chci být vřazen do struktury služby, volám přes celý Atlantik – Yes King! Jenže oni tam v zemi King Kongů asi nevědí, co je král. Mávají strašákem do zelí a pan Trump jim bohorovně odpovídá – Já přece nechci korunu, já nejsem král. Já jsem Trump.
Autor: Jan Drnek
