Článek
Když mě kdysi v pravěku můj kamarád Milan Kubes, redaktor mnichovské Svobodné Evropy, proti mé vůli přitáhl do Břevnovského kláštera, začal se psát podivný příběh mého života, který, kdybych předložila u zkoušek na scenáristice, tak by si nejspíš všichni mysleli, že jsem si ho vycucala z prstu.
Bylo mi 22, užívala jsem si svobodu devadesátek (o kterých se teď už nic dobrého neříká) a byla jsem naprosto šťastná. Na Hradě seděl Václav Havel a pořádal tam koncerty s Plastiky, Karel Kryl se vrátil z exilu a políbil mě na čelo, hospodská sešlost, kam jsme chodívali, se skládala z lidí kolem mnichovské Svobodky a disidentů z Vídně, každý den člověk potkal někoho zajímavého. Popíjela jsem v baru s Pavlem Zajíčkem, Magor se potácel mezi stoly a tvrdil asi sedm hodin v kuse, že bude vařit polívku, Karel Moudrý mě uprostřed noci pozval do svého staromládeckého bytu na Malostranském náměstí, kde jsme jen tak seděli a povídali si, ve vinárně u Staromáku jsme s kamarádkou, s Vlastou Třešňákem a s Honzou Patočkou dojídali napůl syrové kuře, které jsem přivezla nedopečené ze Zlína a když jsem nakonec tenkou kost opřela o popelník, řekl Vlasta típni to.
Nepřišlo mi vůbec divné, kolik zajímavých lidí mám každý den kolem sebe, na FAMU nám pouštěli filmy, které jsem do té doby neviděla a ještě jsem stačila psát do Českého deníku, kde v té době začínala generace novinářů, která na dalších několik desetiletí obsadila posty v médiích. Lidí bylo pořád tolik, že jsem se nestačila s někým seznamovat; bývalí vězni komunismu, umělci, exulanti, ti, co přijeli po mnoha letech z velké dálky nazpátek. K tomu všemu ještě partička bývalých disidentů kolem ministerstva vnitra a Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, mladých i starých, Čechů i Slováků; zajímalo mě všechno. Možná snad jediné, co mě nezajímalo, byla katolická církev.
Když se z Vídně vrátil domů undergoundový hudebník a nadšenec do jógy Londýn a vyprávěl mi o evangelickém faráři Sváťovi Karáskovi a ukazoval jeho desku, tak jsem chápala, že to je někdo, kdo je blízký mým přátelům. S katolickou církví, její devótností vůči komunistickému režimu a dvojím metrem jsem ale měla vždycky problém.
K tomu všechny ty věci, které nám nakukali ve škole. Kdo by neznal Jiráska, karikatury vyžraných prelátů a historky o tom, jak církev mamonila majetek z naší krve, slz a potu. Navíc jsem si vždycky připadala spíš jako někdo, kdo by skončil na hranici. Nenene, kdepak; klášter jsem vidět chtěla, opata ne.
Zásahem shůry – jak se říká, vyšší mocí – se stalo, že i přes mé urážky a nechuť se otevřely dveře a v nich stál muž v černém, který se na nás usmíval. Neměla jsem sebemenší zájem se s ním bavit a na všechny jeho dotazy jsem odpovídala tak, jak jsem byla zvyklá, tedy urputně upřímně. Ne, nejsem pokřtěná, ani nechci být, církev mě nezajímá, zajímá mě umění, kdo je Topol, netuším, pokud teda není řeč o J. L. Topolovi z Brna, který mé pratetě věnoval před válkou nějaký spisek. K mému úžasu ten mužíček nebral můj odpor vůbec vážně, smál se a o všechno, co jsem říkala, se zajímal.
Nemohli jsme být více odlišní – studentka, které je 23 a její život se skládá z romantických vztahů s muži, popíjení piva po hospodách a čtení Henryho Millera a na druhé straně duchovní, který byl mnoho let zavřený, z toho dva roky v samovazbě, kde se modlil, aby se nezbláznil a bylo mu právě 78 let.
Jediné, co nás spojovalo, bylo psaní. Mnoho let psal krásné meditativně laděné básně, jako modlitbičky, zatímco já jsem se psát teprve učila a hned na první straně prvního scénáře jsem načmárala naprosto příšerný vtip týkající se masturbace. Ale jak to tak v životě chodí a světlo se prolíná se tmou a dobro se zlem, nejspíš bylo nevyhnutelné, že jsme nakonec utvořili nesourodou přátelskou dvojici, kdy jsem měla možnost prožít několik let jemu nablízku, kdy mě pokřtil a dal mi jako jedinému člověku na světě své křestní jméno, vdával mě a křtil mi prvního syna a nakonec, když jsme byli i s mladším synem v břiše v Rohru, mi zemřel v náručí. Mezitím jsem ještě měla privilegium několik měsíců bydlet v klášteře na staré faře v opatském pokoji, abych měla prostor a čas psát knihu. Prý po tisíci letech jako první žena, což by až tak nevadilo; horší bylo, že jsem s sebou přitáhla z Vyšehradu psa, kterého jsem našla cestou z krčmy při venčení Kubesova Alfiho. A navíc voříška, což opat komentoval slovy, že by si pořídil alespoň nějakou rasu.
Jak stojí v Bibli, Bůh má rád napravené hříšníky a z dnešního pohledu chápu, že stýkat s někým otevřeným, kdo patří do jiného světa, je z jiné generace, nebo jiného pohlaví, bývá v pokročilém věku zárukou zachování si duševního zdraví. To, že jsme se ale setkali, nemohla být věc náhody, protože náhody pochopitelně neexistují. Pravdou ale je, že jsem na demonstraci na žižkovském Škroupově náměstí kdysi šlápla na nohu Petrovi M., s nímž jsme šli potom do hospody a on mě seznámil s Líbou, pozdější partnerkou Milana Kubese. A Milan byl zase právě ten, kdo v Německu s opatem nahrál na magnetofon jeho vzpomínky. Někdy si říkám, co by se stalo, kdybych tenkrát Péťovi na nohu nešlápla?
Napsala jsem o tom knihu, natočila Reportéry ČT, spolupracovala na dalším filmu, několik let se podílela na konferencích Opus bonum, laického katolického sdružení, které opat založil už v Německu. Přestože to všechno trvalo pouhých devět let, nikdy na můj život neměl nikdo větší vliv a vím, že nejsem sama. Jenže, jak říká můj kamarád Honza Šícha, teď už to světlo prostě musíme nést sami.
Spoustu let jsem nebyla na jeho hrobě, až mě jedna kamarádka přinutila a šly jsme ho spolu najít. Jestli se říká, že časem všechno přebolí, tak to není pravda. Jenom to člověk odsune někam, kde na to není vidět.
O mnoho let později si velký český básník Ivan Martin Jirous listoval při popíjení piva v hostinci na OÁZE mou knihou Opat chuligán a já jsem jen trnula hrůzou, jestli tam nenajde nějakou chybu. Naštěstí nic nenašel; navíc mi na oplátku věnoval báseň, kterou kdysi napsal a nyní spatřil jsem dvě oči, modré jako studánky, která končí slovy bez tebe život nás zebe.
Ano, přesně tak to je a cítím to každý den.
Opat-písmo
Když jsme ještě bydleli v Břevnově, chodíval k nám domů, jeden čas jsem mu i prala prádlo, ale protože mě honil jak zdutou kozu, tak to dlouho nevydrželo. Nakonec po jeho smrti jsem se z Břevnova odstěhovala, ale po pár letech jsem se vrátila zase nazpátek, takže když chodím venčit psy, jsem jen malý kousek od jeho hrobu, toho, kam jsem mnoho let nedokázala přijít. Ale stejně nevěřím tomu, že tam leží, nějaké kosti a lebky jsou překonaný koncept. Duše, která se odpojí v okamžiku smrti, aby tělo rázem vážilo o něco méně, už má jistě své místo někde v bardu, pokud se někde znovu nenarodil.
Jen málokterý život byl tak smysluplně využitý a naplněný činy – nebojím se říct – křesťanské lásky. Tak odlišné od toho, co vídáme dneska. Laskavost, soucit, odpuštění, pochopení pro hříšníky, protože hřešíme všichni, pochopení pro lidi, kteří jsou jinak sexuálně orientovaní, jinak vychovaní, jinak uzpůsobení. Přestože to byl člověk, který se narodil v roce 1913, tedy ještě za Rakouska-Uherska. V sobotu 24. srpna to bude čtvrt století, co zemřel.
Odpočívej v pokoji.
