Článek
Rušení kojeneckých ústavů – tedy věc, o které píšu už neuvěřitelných třicet let – by mělo nastat ke konci tohoto roku. Není ale jasné, kam půjdou děti, kterých se to týká, když ústavy jsou plné tisíců dalších nebožátek a náhradní rodiny se hledají jen těžko. Zruší se tedy tyto relikty socialismu doopravdy, nebo jen naoko – a malé děti budou dál vychovávány jako vězni systému, jen se změní nápis na dveřích?
A co ty děti, kterým je víc než tři – ty už jsou s tou ústavní péčí v pohodě?!
Umisťování opuštěných dětí na okraj města a do strašidelných hradů a zámků před rokem 1989 mě svou morbiditou vždycky fascinovalo. Když mě Evička K. vzala poprvé do dětského domova, tj. baťovské rozlehlé vily na kraji lesa, bylo mi asi deset. Šok byl ale takový, že si to dodnes pamatuju a bylo to inspirací pro mou knihu pro děti a dále pro film, který jsem na její motivy natočila a další knihu.
Rozlehlé chodby kdysi honosné vily s lesem za zády a uvnitř s chudobně vybavenými pokojíky s válendou, stolkem a skříní. Zatímco my jsme měli doma proutěný nábytek po příbuzných, kteří emigrovali do Austrálie a zdi pokojíčku vyzdobené desítkami plakátů od Amarcordu až po Afoňovo zmoudření (příšerný film, ale hezký plakát), všude se povalovaly sbírky ubrousků, známek, obalů od mýdla a krabiček od cigaret a mezitím trůnilo akvárium a domeček pro křečky a také občas běhal německý ovčák, děti z děcáku neměly nic osobního. Neměly právo na vyjádření individuality, právo na vlastní názor, vlastní obrázek či fotografii, vlastního křečka.
Zatímco tahle příhoda už je hodně stará, spoustu let po listopadu jsem navštívila druhý dětský domov v mém rodném městě s hromádkou leporel o velrybě v náručí. Děti mě okamžitě chytly za ruku a chtěly mi ukázat svůj pokoj – neosobní hernu, asi jako koutek v nákupním centru.
Tam ne! zahřměla vychovatelka. Oddělení A už je uklizené, zítra budete v oddělení B!
V rámci svých výletů po ústavech, jejich obhlídkách při hledání prostor k natáčení filmu, nebo když jsem jezdila pro romskou holčičku Janičku, kterou jsem si pak brávala domů i na natáčení, jsem těch děcáků viděla plno. Někde na okraji republiky ještě měli jako výzdobu obrazy z útržků látek nalepené na plátně, techniku, kterou jsem viděla naposledy v Gottwaldově v 70. letech. Přestože byl venku bazén a děti měly volno, musely v pět hodin do postele.
Jinde se jim věnovali a měli materiální zabezpečení lepší, než většina dětí v průměrných rodinách. Také se pomalu měnil systém, některé progresivní dětské domovy začaly děti vychovávat v menších skupinkách. Co se ale nezměnilo, byl fakt, že vychovávat dítě v ústavu znamená mu udělit trest odnětí svobody. Nepodmíněně.
To, co zažijete v rodině, mezi příbuznými, mezi lidmi, kteří vás mají rádi, nikdy nezažijete v ústavu, i kdyby byl sebelepší a všichni se v něm postavili na hlavu. Jakýkoliv dědeček, který bydlí v zahrádkářské kolonii, nebo samoživitelka s dětmi ve sklepě, budou vždycky mnohem lepší.
Pamatuju, když jsem o tomto tématu opakovaně psala komentáře do LN a MfD, jakou zlost to vyvolalo v ústavní lobby. (Té samé, která pak brojila proti norským pěstounům a trvala na tom, aby se bratři Michalákovi vrátili do rodiny, která je zneužívala. Ta samá, která pak na mě poštvala bulvární plátek Echo, který si o mě vymyslel, že kradu děti. Protože logikou těchto lidí nikdo nemůže dětem pomáhat nezištně. Jak se říká nekorektně: Každý Cikán hádá podle své planety.)
Známý je výrok primářky Lukešové z kojeneckého ústavu v Krči: Kam bychom šli a co bychom dělali, když by to tu zavřeli!
Jednu dobu jsem se starala o mentálně a fyzicky postiženého Filípka, kterého Lukešová nechala uzavřít na oddělení, kam se návštěvy běžně nevodily. Přestože jsem si kvůli němu vyřídila tzv. hostitelskou péči, odmítla mě za ním pustit dovnitř.
Filipa jsem našla v nemocnici, kde ležel se sondou v břiše a nenavazoval oční kontakt. Jezdila jsem s ním v kočárku po Karláku a i přes ulici viděla známé, kteří se ke mně nehlásili a s údivem si prohlíželi dítě, na první pohled postižené, ale šťastné, že se poprvé v životě dostalo ven.
Filip už venku byl, – oznámili v Krči.
A proč by nemohl jít znovu? – nechápala jsem.
Filip byl venku loni na Den dětí. Máme to zdokumentované ve fotoalbu.
Můj vztek vůči všem Lukešovým světa se zhmotnil do plánu natočit jejího manžela, jak pravidelně každý týden odnáší tašky s jídlem pro celou rodinu. Nebyla jsem sama, kdo s ní měl problém. Ženy z diplomatického sboru se divily, že oblečení, které věnovaly dětem, se k nim vůbec nedostalo a místo toho bylo prodáno v aukci; sponzoři, kteří něco chtěli koupit pro děti, dostali instrukci, aby koupili nový umělý strom a sedačku pro paní ředitelku (zlé jazyky pak tvrdily, že tu novou si vzala domů a do ředitelny dala domácí starou). Ozval se mi dokonce pán, který mi dal vizitku z dob normalizace, kdy byl zástupce ředitele nějakého podniku a k tomu mi věnoval současnou fotografii paní ředitelky v podprsence.
Schovávali jsme se s kameramanem ve křoví a točili pana Lukeše s proviantem, až mi to jednoho dne došlo. Nebudu se snižovat na úroveň těchto lidí. Nebudu sledovat zástupkyni Lukešové, jak si z kojeneckého ústavu nese velký balík plen. Nechci s tím mít nic společného. Raději pomůžu nějakému jednomu dítěti.
Asi jako paní, která mi napsala, že poté, co pracovala v Krči jako sestra, se rozhodla odejít a vzít si domů miminko do náhradní péče.
Natočila jsem o Filípkovi film, poprosila Ivanu Chýlkovou, která mi pro něj dala výbavu po svém synovi a našla mu chráněné bydlení. Ještě předtím jsem mu donesla do nemocnice, kde pravidelně trávil čas, obrovského plyšového lva, kterého naše děti dostaly od přátel ze Švýcarska, protože Filip nic vlastního neměl a ony měly hraček dost. Netrvalo to dlouho; ráno už lvíček v posteli nebyl, někdo ho ukradl.
V chráněném bydlení Filípek sondu, bez níž by prý nepřežil ani minutu, odhodil, naučil se sám chodit a sám jíst. A ve mně dozrálo rozhodnutí, že pomůžu ještě nějakým jiným dětem, a že nebudu marnit čas s těmi, kteří tvrdí, že je děti potřeba hlavně měřit a vážit jako v koncentračním táboře a především je odborně krmit vyvařenou savičkou.
Pamatuju, jak když jsem o tom psala, nějací čtenáři poslali do LN dopis, který redakce zveřejnila, kam je třeba odevzdávat děti, že to také nevěděli a podcenili, že vychovali děti špatně, bez saviček.
Kojenecké ústavy tohoto typu by se tedy měly k poslednímu dni tohoto roku zrušit. Výjimku budou podle Mariana Jurečky tvořit sourozenecké skupiny a nemocné děti. A jsme zase u toho. Sourozenecké – čti romské. Nemocné – čti děti jako byl Filípek – děti, které neukazujeme sponzorům a zavřeme je do místnosti dozadu, kam návštěvy nechodí. Jak ale známo, motivovaný rodič dokáže zázraky.
A proč by nějaké dítě nemělo mít rodinu – protože je moc nemocné, moc tmavé, nebo má moc bratrů a sester?
Nemám ani jedno procento důvěry k Jurečkovi. K člověku, který vymyslel, že pokud nějaká samoživitelka se třemi dětmi vezme na byt také svého otce a ten se nedostaví bez omluvy na Úřad práce, přijde za to jeho dcera o dávky.
Tento nápad sdílel také premiér Fiala, který se chlubil výborným rozhovorem s Donaldem Trumpem a jehož poradce Tomáš Pojar nám nyní vysvětluje, jak okleštit Ukrajinu, aby byl Putin spokojený a válka skončila. Toto všechno nepovažuju za nic jiného než za postupující fašizaci naší společnosti, o které se zatím v mainstreamu moc nepíše.
Nepovažuju Jurečku za člověka, který by měl sociální cítění a empatii a nevěřím mu, že problém, vyřeší, když už dnes je jasné, že mnoho dětí v kojeneckých ústavech zůstává a rodina pro ně není.
Byla jsem nedávno s dcerou u lékařky a když jsem se omlouvala, že jsme dosud nenavštívily odborníka, kterého nám doporučila – ke konzultaci, kterou už nepotřebujeme, nicméně projevila jsem ochotu za ním zajít, přestože úplně stejný odborník sedí ve dveřích vedle, zatímco tenhle je na jiné klinice a nebere telefon – paní doktorka, aniž by zvedla hlavu od papírů, prohlásila, že pokud to zvládli jiní lidé, tak to zvládnu jistě taky. Začala jsem se smát, protože mi to přišlo úplně crazy. Kdo naposledy se mnou takhle mluvil. Učitelé ve škole? Policie před rokem 1989?
Vzápětí mi ale došlo, že tak vtipné to zase není, protože chvilku předtím jsem říkala, že mám dceru v náhradní péči. Jojo, poručníci a pěstouni, to jsou nemakačenka žijící z dávek a jako s takovými je třeba přísně s nimi naložit. Garantuju, že kdybych se v ordinaci objevila s kamerou, paní doktorka by ani nepípla.
Postavení náhradních rodičů u nás je nedůstojné, odměna je mizerná, protože pokud byste chtěli pracovat jako profesionální rodič, žít se z toho nedá, takže zájemců místo aby přibývalo, ubývá. Do toho ještě nějaká Tereza Boučková, která vám na svém osobním selhání vysvětlí, že tak to budete mít všichni a je to. Rozhovory s ní by se v podstatě mohly ukazovat jako argument pro zachování ústavní péče.
A teď vážně, Mariane Jurečko: Kam ty děti z kojeneckých ústavů půjdou?
Ví to někdo?
